Vyučila jste se šičkou pánského prádla, avšak brzy jste nastoupila u dopravního podniku jako průvodčí stejně jako vaše maminka. Jak dlouho jste se držela původního řemesla a kdy jste se rozhodla pracovat u městského dopravce?
Po vyučení jsem pracovala do svých osmnácti, protože dopravní podnik mladší nepřijímal. Už předtím jsem však věděla, že chci jít k dopravnímu podniku.
Brzy jste si udělala řidičské oprávnění a jezdila trolejbusem. Jak k tomu došlo?
Tenkrát byl ve světě nějaký konflikt, už ani nevím, kde to bylo, chlapi museli na vojnu a neměl kdo jezdit. Ředitel Chalupa (Jan Chalupa byl ředitelem dopravního podniku v letech 1955 až 1960, pozn. red.) si pozval nás, mladé holky, které dělaly průvodčí, a zeptal se, která z nás si chce udělat řidičák a jezdit. Byla jsem mezi prvními, kdo se přihlásil. Za měsíc už jsme lítaly trolejbusem. Byly jsme na začátku čtyři, ale já jsem vydržela nejdéle. Měla jsem tu práci hrozně ráda. První řidičkou vůbec však byla Dáša Soukupová. Ta nebyla v té naší skupině. Jezdila už předtím. V té době byla první a jediná.
Uměla jste řídit už předtím, než jste si udělala řidičák na trolejbus?
Auto jsem řídit neuměla, ale byla jsem z Malšovic a kluci tam měli motorky. Já jsem byla lačná do řízení už tenkrát, takže mi to občas půjčili a trochu jsem se svezla.
Jak se tehdy trolejbus řídil?
Bylo to snadné, protože nebyl zdaleka takový provoz jako dnes. To se nedá vůbec srovnat. Byly jsme mladé holky a pro mě to byl velký auťák. Když jsem do toho kvůli řidičáku poprvé sedla, měla jsem starost, kde mám kola. Učil nás Stanislav Lhoták a ten mi říkal: „Prosím tě, rozjeď se a uvidíš, kde máš kola.“ Prostě jsem do toho měla strašnou chuť, ale zároveň jsem se bála.
A roce 1966 jste si udělala řidičský průkaz i na autobus. Byla to velká změna?
Kdo se chtěl dostat k řízení autobusu, musel si udělat takzvanou dvojku a zároveň předtím alespoň dva roky jezdit trolejbusem. Byla jsem do toho celá žhavá, i proto, že autobus neměl „klacky“. Dnes sběrače nepadají, ale dříve, jakmile člověk udělal chybu, musel jít ven z trolejbusu a ručně je nasazovat. Autobus byl o stupeň výš. Byla jsem někdo, řidič autobusu. Samozřejmě jenom z mého pohledu. Byla jsem na to hrdá.
Cesta k řízení autobusu pro vás nebyla jednoduchá. Prý jste kvůli tomu psala i na ministerstvo.
Na podniku říkali, že jako žena nesmím s autobusem jezdit. Tak jsem sedla, napsala na ministerstvo dopravy s dotazem, jak to tedy je. Odepsali mi, že žena může v městském a příměstském provozu autobus řídit. V podniku jsem jim s tím zamávala před nosem. Škoda, že ten papír už nemám. Dávali mi potom náležitě znát, že jsem si to vybojovala.
Jak se to projevovalo?
Dostávala jsem nejhorší auťáky, staré autobusy neměly posilovač na brzdu ani na volant. Ale vybojovala jsem si to a jezdila až do důchodu.
A co tehdejší reakce cestujících, kteří nebyli zvyklí na ženy za volantem?
Stalo se, že přišel dispečer, že nemá kdo jezdit. Polkla jsem na sucho a poprvé vyjela. Byla to tehdy patnáctka, ještě s průvodčí. Klepala jsem se jako list, byla to první jízda. Čekala jsem na reakci cestujících. Ve voze bylo úplné ticho, všichni na mě koukali. Průvodčí řekla, že můžeme jet a já jsem si říkala, jak to mám udělat, že se mi v tom tichu špatně pojede. Tak jsem se otočila a řekla: Tak, pánové a dámy, připoutejte se, právě vzlétáme. Lidi se začali chechtat a už to bylo dobré. Myslím si, že celkově cestující dokázali ocenit, že to dokážu řídit.
Naposledy jste vyjela 29. června 2005, je to tedy téměř na den patnáct let...
Tehdy to skončilo. Ale mám krásné vzpomínky, a kdyby mi někdo řekl, ať se jdu svézt, šla bych hned. Už mám vyjednané, že jakmile bude vhodná příležitost, vyzkouším si řízení elektrobusu.
Na co vzpomínáte nerada?
Když byly dvacetistupňové mrazy, zažívali jsme krušné chvíle. Ale přesto jsem to měla ráda. To jinak nejde. Dnes už řídí hodně žen, ale část jich nevydrží. Neuvědomují si, že se musí brzo vstávat, že se jezdí do půlnoci, slouží se víkendy i šejdry (dělená směna jednoho řidiče, při které je autobus vypraven do ranní a odpolední dopravní špičky, pozn. red.).
Takže i ty krušné chvíle dnes patří k pěkným vzpomínkám. Co třeba pochvaly od cestujících?
Moc hezký zážitek jsem měla, když jsem jezdila do Kluků na Novém Hradci. Přijela jsem na konečnou a ve voze seděl pán. Říkala jsem mu, že jsme na konečné. On odpověděl, že to ví, a že mi chce jen poděkovat, že takovou krásnou jízdu dlouho nezažil. To bylo příjemné ocenění.
Sledujete dodnes řidiče, když cestujete městskou dopravou?
Samozřejmě, to víte, že ano. Někdo jezdí tak, že si člověk musí sednout a pevně se držet, u jiného je jízda klidná a plynulá. Někdy si v duchu říkám – ty bys potřeboval vyměnit. Kolikrát mám chuť za řidičem přijít a říct mu, ať se na to vykašle, že to neumí. Samozřejmě jsem to nikdy neudělala, to si jen tak zanadávám pro sebe. My staří řidiči se scházíme a vždycky si tam navzájem postěžujeme.
A co srovnání podmínek, jaké mají řidiči dnes, a jaké jste měli vy?
To je nebe a dudy. My jsme třeba vůbec neměli na konečných záchody, dnes je servis perfektní. Klobouk dolů před tím, jaké dnes mají podmínky.
Měnila byste s nimi?
No, hned! Ale už to bohužel nejde.
Jak to máte s řízením auta?
Řídím dodnes. Mám chatu u Ústí nad Orlicí, kam autem těch dvaašedesát kilometrů jezdím. Jízdu si užívám stejně jako dříve v autobusu. Až na to, že jsou dnes řidiči velice bezohlední. To zůstává rozum stát. Jedete skoro stovkou a někdo vás předjede na plné čáře. Přestupků je spousta.
Co byste jim jako zkušená šoférka vzkázala?
Nic jiného, než aby jezdili ohleduplně a slušně.