Osobností, které výpravy z Chebu organizované Miroslavem Stulákem v průběhu let gymnazisté navštívili, už je víc než tisíc.

Kde se vzal nápad jezdit za lidmi, kteří v řadě případů patří k celebritám?
S mými dvěma kamarády jsme se v závěru studia na Pedagogické fakultě v Plzni domluvili, že až budeme mít po vojenské prezenční službě, pokusíme se oslovit a zároveň navštívit naše nejslavnější sportovce historie. Po čase jsme se skutečně sešli. Já sehnal kontakty, vyjeli jsme a navštívili Věru Čáslavskou, Františka Pláničku, Antonína Panenku, Josefa Masopusta, Jiřího Holečka, Ludvíka Daňka, byli jsme u manželů Zátopkových či Jana Kodeše.

Jak se vám to povedlo?
Já jsem jim tehdy zatelefonoval nebo napsal dopis, že jsme tři kamarádi, učitelé dějepisu, a že bychom je rádi osobně poznali, abychom získané zážitky mohli předávat svým žákům. Navíc jsme všichni měli ke sportu blízko. Osobně si myslím, že sport má v naší zemi velký význam a dlouhou tradici.

Bylo obtížné je přemluvit, aby vás přijali?
První setkání nebyla jednoduchá. Nevěděli jsme, co můžeme očekávat, proto jsme se důkladně připravovali. Kladli jsme slavným sportovcům snad zajímavé otázky a ledy tály. Ze setkání jsme pořídili fotografie, a ty jsme jim pak poslali. Tak nějak přirozeně mezi námi vznikl pevnější vztah. Já jsem se přitom naučil shánět kontakty, nebát se mluvit s významnými lidmi, což se mi do budoucna vyplatilo.

Překvapilo vás něco?
Například to, že jsem našel číslo na Emila Zátopka normálně v telefonním seznamu. Dodnes si pamatuji jejich adresu – Nad Kazankou 3. Byl to domek nedaleko zoologické zahrady v Praze – Troji. Emil Zátopek si jej postavil sám s pomocí přátel. A právě Zátopka jsem znal už z dřívějška. Tehdy ke mně přijel kamarád z Londýna. Já mu chtěl ukázat Prahu a k tomu ještě někoho světově známého. Napadl mě právě Zátopek, tak jsem mu zatelefonoval. On zvedl sluchátko a po mém představení jen zavolal: Dano! Jí jsem pak zopakoval, že bychom spolu s anglickým kamarádem k nim rádi přišli pro podpis. A klaplo to.

Podpis jste tehdy dostali?
A ještě mnohem víc. Přijeli jsme, zazvonili a přišel první šok. Ozvalo se: pojďte dál. A druhý šok nás čekal v kuchyni, kde byl připravený raut. Takže my jsme tam nebyli dvě minuty pro podpis, ale strávili jsme u nich čtyři hodiny. Emil byl úžasný showman, skvěle vyprávěl a vzpomněl spoustu svých zážitků. Pamatuju si, že tehdy padla i lahev finské vodky. Byl to tehdy pro nás neskutečný zážitek.

Vy jste však podobně uctil i známého z Itálie.
Tehdy mne napadlo oslovit proslulého fotbalového brankáře Františka Pláničku. Kupodivu i jeho telefonní číslo jsem opět nalezl v běžném telefonním seznamu. Adresu Na Strži 1174 si také pamatuji dodnes. Přijeli jsme k němu, Plánička byl potěšen, Ital měl radost, protože Plánička, to byl tehdy pojem.

Kdy jste začal organizovat setkání pro studenty?
První osobností, kterou jsme se studenty navštívili, byl v květnu 1987 Jan Kodeš, vítěz Wimbledonu. Tehdy jsem působil na učilišti v Dolním Jiřetíně na Mostecku. A jednoduše jsem zavolal do tenisového areálu na pražské Štvanici a sekretářku poprosil, zda by mi ho mohla zavolat k telefonu. Janu Kodešovi jsem pak řekl, že bychom rádi za nim se studenty přijeli na besedu.

A protože setkání dopadlo velmi dobře, jezdili jsme za sportovci dál. Často jsme byli přímo u Františka Pláničky v bytě, kde měl jeden pokoj vyhrazený pro trofeje. On byl šťastný, že si na něj někdo vzpomněl. Už mu táhlo na 90, ale vždycky, když jsme přijeli, tak mu zářily oči, jakou měl radost. K 90. narozeninám jsme mu přivezli velký dort s čokoládovým míčem. To už jsem učil v Chebu.

Jezdili jste jen za sportovci?
Až do roku 1990 ano. Po revoluci jsme začali se studenty navštěvovat i členy vlády, politiky, herce, umělce, vědce i lékaře. Pamatuji si na setkání s profesorem Otto Wichterlem, který byl tehdy předsedou Akademie věd. Byl to člověk nesmírně skromný, až mne to fascinovalo. Já jsem chtěl, aby studenti viděli, čeho ten člověk dosáhl, že ho znají na celém světě, a přitom je v něm obrovská pokora. To se nedá zprostředkovat, ta zkušenost je nepřenosná, mladí lidé to musí zažít a cítit, jak z těch lidí, kteří něčeho dosáhli, skromnost doslova sálá.

Jak často jste za osobnostmi vyjížděli?
Když jsem působil na učilišti, jezdili jsme prakticky každý měsíc. Na gymnáziu pak asi šestkrát do roka. Ze začátku jen za jedním člověkem, ale postupně jsem se dopracoval k tomu, že těch lidí, za kterými jezdíme, je nakonec šest. Se třemi se studenti postupně setkávají dopoledne, s dalšími třemi pak odpoledne.

Jak ta setkání organizujete?
Když jsem začínal, přijeli jsme do Prahy přímo za jedním sportovcem. Jenže když jich pak bylo v jednom dni víc, bylo obtížné to zvládnout, protože Praha bývala již tehdy často dopravně ucpaná. Někdy kolem roku 2000 jsem dostal nápad, že by bylo možná lepší oslovit pražské hotely v centru, zda by nám neposkytly nějaké prostory, kde bychom se s významnými lidmi mohli sejít.

Obešel jsem tehdy například Jaltu, Ambassador, Esplanade, Evropu a jejich vedení jsem osobně požádal, zda by nám neposkytlo zázemí pro besedy. Nejdřív se na mě dívali zvláštně, že to chci zadarmo, sponzorsky, ale pak se jim ten nápad zalíbil. Od té doby se s hotely domlouváme na tom, kde je právě volno, a osobnosti zveme do těchto prestižních míst.

Kdo na vás nejvíc zapůsobil?
Nejde zmínit jednoho člověka. Obecně mne velmi mile překvapili sportovci a zvláště pak hokejisté. Ať to byl Martin Ručinský, Tomáš Vokoun, Dominik Hašek či další. Velmi dobře hodnotím v tomto směru i přední lékaře, například Pavla Koláře, Jana Pirka či Pavla Pafka. Vždy se chovali velmi pokorně a vstřícně. Přitom jsou to odborníci, kteří jsou velmi respektovaní nejen doma, ale i v zahraničí, a přesto si najdou čas, aby hodinu se studenty diskutovali. Vypráví jim o své práci, o životě, zkušenostech. Pro toho, kdo umí naslouchat, je to velmi cenné.

Studenti se na setkání připravují?
Samozřejmě dostávají informace o pozvaných hostech a na jejich základě si připravují otázky. Nemělo by se stát, a chválabohu se to zatím nestalo, aby nastalo hrobové ticho. Vůči pozvaným lidem by to bylo neuctivé. Proto se spolu se studenty snažíme být na setkání připraveni. Hosté dokonce jejich otázky často s povděkem kvitují. Zároveň je to vizitka školy, protože se o chebském gymnáziu mluví pozitivně v těch nejvyšších společenských kruzích.

Před Vánoci jste vyjeli na 183. pražský výjezd a přitom padla meta. Setkali jste se s tisící osobností. Kdo to byl?
Petr Čech, náš slavný fotbalový a nyní vlastně i hokejový brankář. Před několika týdny jsem se dozvěděl, že bude před vánočními svátky v České republice, ale pouze jeden jediný den. Když potvrdil setkání, snažil jsem se program doplnit dalšími zajímavými a úspěšnými lidmi, protože tisící osobnost, to je svým způsobem rarita.

Kdo další na setkání kývl?
Poprvé to byl člověk, který kdysi se mnou jezdil jako student a sám osobnosti zpovídal, absolvent chebského gymnázia Michal Pobežal. Nyní pracuje jako generální ředitel známé firmy Mountfield. Věřím, že mu právě tento projekt pomohl, aby se nebál mluvit a naučil se komunikovat. Proto se snažím přesvědčit studenty, aby využili všechny možnosti, které se jim nabízejí. Když má někdo samé jedničky a nevytáhne paty z domu, neumí se ukázat, je to špatně.

Je důležité být ve správném čase na správném místě. A taky nebát se říct tu správnou větu a ukázat, co ve mně je. Po setkání s Petrem Čechem zavítal mezi studenty herec Petr Štěpánek, přinesl s sebou pozitivní náladu a studentům se velmi líbil. V odpolední části pak přišel Tomáš Enge, první a dosud jediný český pilot formule 1. Dalším hostem byl náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka a na závěr přišel náš přední lékař, profesor onkologie Luboš Petruželka.

Vy jste po revoluci jezdili i do Bratislavy?
Poprvé jsme tam vyjeli v roce 1990 a první osobností, která nás na Slovensku přijala, byl František Mikloško, tehdy předseda Slovenské národní rady. Je to úžasný člověk. Vždy když jsem v Bratislavě, nezapomenu jej navštívit. Dodnes si pamatuju, že po skončení besedy se studenty vytáhl z peněženky tisícikorunu, abychom zaplatili studentům zmrzlinu.

Kolikrát jsme v Bratislavě byli?
Jezdili jsme tam každoročně až do roku 2009. Přišli za námi například hokejisté Marián Gáborík a Marián Hossa, jedni z nejlepších tehdejších hokejistů v NHL. Povídali jsme si se slovenskými olympijskými vítězi, oblíbenými herci, přijali nás slovenští premiéři, prezidenti. Naši studenti tak osobně poznali kolem 150 osobností Slovenska.

Proč jste tam přestali jezdit?
Začal jsem vnímat, že zájem studentů o Bratislavu už není tak velký. Bylo to daleko, finančně a organizačně byla cesta náročná, takže jsem od toho nakonec upustil. Dalším důvodem byl fakt, že dějepisná soutěž gymnázií, kterou rovněž organizuji, se tehdy rozrostla do obrovských rozměrů a všechno stihnout začalo být obtížné.

Jak to je s náklady na takový výlet, hradí je studenti?
Hradí je částečně, na náklady spojené s organizačním zabezpečením přispívají symbolickou částkou. Domnívám se, že není dobré, když je něco zcela zdarma, není tomu tak ani v životě. Na druhou stranu se toho mohou hodně naučit. Například nebát se komunikovat a klást otázky. To je dnes důležité, protože s tím, jak děti nečtou, klesá jejich slovní zásoba. Mladí lidé vidí na vlastní oči, že špičkoví sportovci, vědci, umělci jsou zpravidla neskutečně pokorní, vstřícní a obětaví lidé. Navíc se leckdy dozví i leccos navíc, co není obecně známé, a ze setkání si tak odvezou jedinečné příběhy.