Fikarovy knihy o rybách a rybaření se řadí k nejčtenějším. Možná je to tím, že úsvit jeho spisovatelské kariéry se nápadně podobá začátkům Oty Pavla. Stejně jako on se Václav Fikar nejprve živil jako sportovní redaktor v novinách. Hodně také chodil na ryby a později začal psát knihy z tohoto prostředí. S trochou mrazení v zádech lze přijmout i fakt, že se narodil v témže roce, kdy slavný autor „zlatých úhořů“ či „krásných srnců“ zemřel.

Jak jste se dostal k psaní?
Psaní mě doprovází od základní školy. Už tam se ve mně tloukly dvě vášně. Hrál jsem docela dobře fotbal a taky psal básně a prózu. A od 6. třídy díky tomu vyhrával nejrůznější soutěže. S povídkou o hasičích jsem se dokonce přes vítězství v okresním a druhé místo v západočeském kole probojoval až do celostátního finále, kde jsem získal druhé místo. Odměnou za tento úspěch tenkrát byla kniha Timur a jeho parta. S psaním jsem pokračoval i na střední škole. Tvořil jsem texty pro několik rockových kapel a další díla schovával do šuplíku.

Jednou u nás byla na návštěvě teta. Poté, co se jí maminka o mém psaní zmínila, si je vyžádala a odvezla k sobě domů přečíst. O měsíc později mi řekla, že se jednou budu psaním živit. Jak prorocká slova to byla, jsem si uvědomil až později.

Boj s obří štikou na Skalce trval přes půl hodiny

Kdy to bylo?
Když jsem po škole nastoupil jako sportovní redaktor do regionálního deníku. Tehdy jsem se skutečně začal živit psaním, což mi vydrželo dvacet let. A k tomu jsem samozřejmě chodil na ryby. K rybaření mne v pěti letech přivedl můj táta. Od osmi let jsem členem Českého rybářského svazu, později se ze mě stal vášnivý rybář. S pruty jsem u vody strávil tisíce hodin.

Kdy vám vyšla první kniha?
Na přelomu milénia. Jednalo se o knihu rybářských povídek, které asi dva roky před tím vycházely v jednom rybářském časopise. A protože měly u čtenářů velký úspěch, navrhl mi šéfredaktor toho časopisu, že by bylo dobré je vydat knižně. Podařilo se. Kniha se jmenovala Krokodýl Dandý: obludná štika z Jesenice. Vyšla v nákladu dva tisíce výtisků a ten se rychle vyprodal. No… dneska říkám, že je to takový hřích nezralého mládí… (smích) Ale tenkrát se moc líbila, dokonce se setkávám s tím, že některé hlášky, které jsem v ní použil, dokážou někteří lidé dodnes citovat. Doslovně. (smích) Takže můžu říct, že v podstatě zlidověly.

Fotogalerie zobrazit 3 fotografie

Následovaly dvě odborné rybářské publikace...
Mé prvotiny si tehdy všiml nakladatel Jiří Fraus a protože se mu líbilo, jak píšu, oslovil mne s nabídkou napsat nějaké odborné rybářské publikace. A já do toho šel. Tehdy mi vyšly dvě: Přívlač na mimopstruhových vodách (2004) a Štika – královna českých vod (2006). Dohromady se jich prodalo deset tisíc a hodně mne v mém psaní posunuly.

Pak už přišla beletrie?
Ano, měl jsem spoustu materiálu, stále jsem psal, jak se říká, do šuplíku. Většinou to byly humorné povídky na rybářské téma. Protože když člověk jezdí za rybami různě po Čechách i po Evropě a tráví dlouhý čas u vody, leccos zažije. Když jsem pak ty příběhy vytáhl před kamarády, všichni se smáli na celé kolo. A vždycky se našel někdo, kdo mi řekl, že bych to měl sepsat. Tak jsem se do toho pustil. V roce 2010 jsem vydal knihu Zápisník šíleného rybáře, která toho roku na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě skončila na osmém místě mezi desítkami beletristických knih od českých autorů.

Nová kniha Václava Fikara napoví víc o Sezoně chlupatých ploutví

Opravdu se všechny příběhy, které v ní jsou, staly?
Ano. V této knize jsou všechny příběhy skutečně autentické. Později jsem už nechal víc pracovat fantazii. Třeba moje poslední kniha Drahoušek na česneku už je plná autorského textu. Je pravda, že leccos vychází ze skutečných událostí, ale už je to přetvořené, literárně zpracované.

Kolik knih máte vlastně na kontě?
Drahoušek na česneku je mojí osmou knihou. Kromě tří odborných, třetí byla Kniha přívlače (2021), jejíž náklad se vyprodal během půl roku a nakladatelství udělalo dotisk, jsem napsal dalších pět beletristických. A všechny jsou více či méně plné humoru.

Říká se, že napsat knihu, u které by se lidé smáli, je těžší, než napsat běžnou beletrii. Je to pravda?
Kdysi někdo řekl, že dělat humor není žádná sranda. A pod to se podepíšu, je to tak! Spousta věcí se zpočátku zdá být humorná, ale za týden už to může být jinak. Leckdy také to, co rozesměje jednoho, nepřijde k smíchu druhému. U psaní se hodně napřemýšlím. Tím prvním sítem, které dá textu šanci na život, je, když se nad ním sám rozesměju. Pak myšlenku zpracuju, ale to správné přijde až s tím, když začnu domýšlet, co všechno by se mohlo stát. Vždycky se objeví nějaká dějová linie, u které vybouchnu smíchy. Pak vím, že právě tudy se musím vydat. Prvním kritikem hotového textu je moje přítelkyně a pak hned kamarádi.

Pojďme k aktuální knize. Proč právě Drahoušek na česneku?
Kniha obsahuje osmnáct různých textů, fejetonů nebo humoristických povídek. O názvu jsem dlouho přemýšlel, Drahoušek je asi šestá varianta. V knize je stejnojmenná povídka, je o jídle a vaření. A když jsem úryvek z té povídky někde četl, slyšely to tři dámy u vedlejšího stolu, najednou zpozorněly a začaly se uhihňávat… Když jsem pak nad tím doma přemýšlel, řekl jsem si, že není špatný nápad nazvat tak celou knížku. Možná to bude lidi provokovat, aby po ní sáhli, aby se do ní začetli. Mimochodem, každý z textů doprovází černobílá perokresba. Autorem ilustrací je můj syn Václav, který tvoří pod uměleckým pseudonymem Vincent Fikar.

Kniha už vyšla. Můžeme se těšit na nějaká autorská čtení?
Určitě. Slavnostní křest se uskuteční v Praze na Smíchově, v Šenkýrně Hlubina. V prosinci a v lednu knihu představím také v Chebu, v Sokolově, v Plesné nebo v Ostrově. Už se na setkání se čtenáři moc těším.