Jako kluk chtěl cestovat časem, teď se mu to splnilo díky starým fotkám

  9:26
Nová kniha Karlovarské proměny spisovatele Jaroslava Fikara přibližuje osudy zaniklých domů a ulic. Díky pátrání po jejich historii se mohl vydat na cestu časem.

Mezi unikátní ozdoby patřil do jara roku 1939 pseudorenesanční oblouk nad malou Vřídelní lávkou spojující Tržiště s dvoranou Vřídelní kolonády. | foto: Archiv Jaroslava Fikara

Ještě jako kluk snil Jaroslav Fikar o tom, že bude cestovat časem, jen aby poznal, jak vypadaly rodné Karlovy Vary v různých fázích své sedm století trvající existence. Stroj času však dosud nikdo nevynalezl. Přesto si svůj dlouholetý klukovský sen alespoň částečně v dospělosti splnil při zařazování čtyř stovek historických fotografií a pohlednic do své osmé knihy s názvem Karlovarské proměny.

„Jako při návratu do minulosti jsem si připadal třeba při prohlížení rytiny, na které je první karlovarský obecní hostinec U Červeného vola z roku 1618. Chodilo se k němu úzkou uličkou za divadlem,“ říká Jaroslav Fikar. Karlovarské proměny začne v těchto dnech prodávat opět v prostorách „garážového knihkupectví“ ve Sladovnické ulici.

Když první hostinec ve Varech strhli, tak si všichni oddechli

Kniha obsahuje čtyřiadvacet příběhů zaniklých domů a ulic, které navždy zmizely z mapy Karlových Varů. 

O hostinci U Červeného vola se v jedné z kapitol píše: „Někteří badatelé uvádějí, že hostinec byl otevřen až roku 1688. Jisté je, že byl dlouho jediným obecním hostincem ve městě. Největší oblibě se těšil v polovině 19. století, kdy ho vedl hostinský Karl Stadler. Tehdy byl Červený vůl, soudě podle stížností sousedů zasílaných na radnici, nejhlučnějším mázhausem v tehdejším městě. Mnohé hospodyně v sousedství naříkaly, že se z lokálu nesl takový kravál, jako kdyby aplaudovalo plné hlediště nedalekého divadla. Všichni si oddechli, když byl dům U Červeného vola roku 1907 stržen.“

V kavárně u Puppu měsíc zpíval Karel Gott

Při putování časem díky studiu fotografií, které ochotně poskytli karlovarští badatelé, se Jaroslav Fikar dostal i do nedávné minulosti spjaté se zpěvákem Karlem Gottem. 

„Málokdo ví, že v jedné z nejoblíbenějších kaváren a tančíren, v dnes již neexistujícím litinovém pavilonu Florentina na břehu říčky Teplé, zpíval na začátku své kariéry v roce 1960 celý měsíc ještě jako student prvního ročníku konzervatoře pozdější mnohonásobný Zlatý slavík Karel Gott,“ řekl autor.

Dodal, že Florentina sloužila pod nejstarším názvem Grand Café Pupp již v dobách, kdy místo Grandhotelu Pupp stál jen salon Cafésal. Pavilon u řeky byl později přejmenován na velký zahradní restaurant Parkhotelu Pupp. 

Fotogalerie

Obliba litinového pavilonu narůstala od prvních let dvacátého století. V oblibě kraloval zejména za první republiky. Tehdy měl Grand Café Pupp po Tanzteile v bufetu Vindobona druhý skleněný parket ve městě. Podle nejstarších fotografií měl pavilon všechna okna zakrytá závěsy, až později objekt prosvětlili.

Stálí štamgasti přezdívali tančírně Arizona. Mnozí vzpomínají, jak se karlovarští flamendři těšili, až k ránu začnou skleněným stropem na parket prosvítat první sluneční paprsky. Po druhé světové válce změnili název na Florentina bar. Podle Jaroslava Fikara je pravděpodobné, že se dosud žijící baroví návštěvníci poznají na jedné z posledních pořízených fotografií. S některými z nich totiž při psaní knihy mluvil.

Návrat do vzdálenější historie nabídne barevná pohlednice Giesselovy dřevěné kolonády. Jak autor Karlovarských proměn píše, byla prababičkou dnešní kamenné Mlýnské kolonády. Říkalo se jí Dupárna podle toho, že se z její prkenné podlahy rozléhal při korzování hostů do okolí dupot. Dokončili ji podle plánů drážďanského architekta Johanna Augusta Giessela v roce 1811.

Občas se cestování časem pořádně zadrhlo

Jak spisovatel Jaroslav Fikar říká, někomu by se mohlo zdát, že cestování proti proudu času je náramně jednoduché. Stačí se posadit do pohodlného křesla, probírat se dobovými fotografiemi a představit si, že je právě zlatý věk Karlových Varů. 

Jenže takovéto „cestování“ do historie se občas pořádně zadrhne. Jako příklad uvádí autor hotel Sanssouci. „Bez obětavé pomoci badatelů a sběratelů historických faktů bych nikdy nedal příběh o hotelu Sanssouci dohromady. Hotel v blízkosti nynější Galerie umění byl zajímavý tím, že se v něm scházela tehdejší podnikatelská smetánka. Měla tam i své divadlo,“ řekl spisovatel. 

Mrzí jej, že příběhu o architektonicky úžasném hotelu Sanssouci chybí konec. Zatímco u jiných domů nebo celých ulic našel příkazy k demolici, případně demoliční plány a mohl mluvit s pamětníky, Sanssouci zmizelo ze dne na den někdy po druhé světové válce. Existují sice pohlednice, ale jedním z mála záchytných bodů byl archiv karlovarského divadla. V něm našel důkaz, že hoteliér Heinrich Eduard Anger po skončení sezony nabídl hercům kočovné společnosti angažmá v letním divadle u hotelu Sanssouci.

Největší boj při psaní knihy? Zimní stadion!

Původně měly mít Karlovarské proměny jen 21 kapitol. Nakonec spisovatel objevil podklady k dalším třem zaniklým karlovarským objektům - pivovaru ve čtvrti Rybáře, zimnímu stadionu u městské tržnice a jatkám s mlékárnou ve čtvrti Drahovice. 

„V případě zimního stadionu jsem bojoval se zařazením do knihy nejvíce, protože jsem nevěděl, jestli to bude čtenáře zajímat. Přestal jsem váhat, když mně bývalí hokejisté vyprávěli, jak chodili před zápasem po ulici ze svých šaten v Zeyrově ulici na protější stadion. Fanoušci jim udělali uličku a hecovali je,“ uvedl Jaroslav Fikar.

Spisovatelské řemeslo zatím na hřebíček pověsit nehodlá. Plánuje, že by napsal druhý díl loni vydané knihy Karlovarská tabu.