Někteří z nich přitom v hraničním pásmu nechali své zdraví, jiní dokonce to nejcennější. Život. 

„Když před časem pronikla na veřejnost informace, že policie stíhá někdejší komunistické pohlaváry Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara kvůli zbytečným smrtím na hranicích, veřejnost se rozdělila na dva tábory. Zatímco jedni se ptali, zda má vůbec smysl usilovat o soudní procesy proti lidem ve věku přes devadesát let, kteří do vězení stejně nepůjdou, druzí argumentovali, že zásadní je výrok soudu o vině. Nikoli samotné uvěznění. Já si ale myslím, že tento příběh má další roviny,“ říká Lubomír Müller.

Advokát dodává, že případ se netýká jen těch, kteří zemřeli, ale také lidí, kteří zásah pohraničníků sice přežili, avšak se zraněními a dlouhodobými zdravotními následky. „Soud totiž nemusí pachatele poslat do věznění, ale může mu uložit, aby oběti sám odškodnil.

Odškodnění, které rehabilitovaným v současnosti poskytuje ministerstvo spravedlnosti, je vůči obětem spíše výsměšné než důstojné či přiměřené,“ nastiňuje svůj postoj advokát Müller. 

Ten proto zaslal Policii České republiky dopis, v němž požádal, aby v trestním stíhání získali statut poškozených nejen lidé, kteří na hranicích zemřeli, ale i občané bývalé Německé demokratické republiky, kteří byli při pokusu přejít z Československa do Spolkové republiky Německo československými pohraničníky vážně zraněni.

„Požádal jsem, aby v předmětném trestním řízení bylo přiznáno poškození Thomasi Bartschovi, který byl v červenci 1989 střelen do kolena nedaleko Kdyně, Siegfriedu Fröbelovi, jenž byl v dubnu 1982 u Volar střelen do stehna pravé nohy, a Jürgenu Seifertovi, jehož v listopadu 1983 při pokusu přejít hranice do Spolkové republiky Německo pokousali psi chebských pohraničníků na stehně a genitáliích,“ upřesňuje Müller s tím, že všichni tři muži byli českými soudy plně rehabilitováni. 

Dodává, že požádali o postavení poškozených v předmětném trestním řízení také pozůstalí po Hartmutu Tautzovi, kterého při pokusu o překonání hranice v roce 1986 u Bratislavy roztrhali psi pohraničníků. „Konkrétně to je jeho matka Christa Brunies, dříve Tautz, a jeho sestra Carola Tautz-Bär,“ doplňuje Müller.

O případu Jürgena Seiferta Okresní soud v Chebu rozhodl loni v říjnu. Prohlásil, že v souvislosti s pokusem přejít hranice do západního Německa byl Jürgen Seifert vězněn v Československu nezákonně. Morální satisfakce se tak osmašedesátiletý Seifert dočkal po téměř čtyřech desetiletích, na odškodnění za zdravotní újmu a dosavadní problémy zatím stále čeká.

Sám Seifert se před senátem soudu vyjádřil i k tehdejšímu úřednímu zápisu o zajištění, který je součástí úředního spisu o pokusu přejít státní hranice ze 7. listopadu 1983.

„Zaslechl jsem ránu, snad výstřel z nějaké zbraně, tak jsem padl k zemi. Už jsem ležel, když na mne skočil služební pes a zahryzl se mi do levého stehna. Poté ke mně přiběhli nějací lidé, psa odtrhli a dali mi něco přes obličej. Ruce mi spoutali za zády. V protokolu však chybí, že mne poté pes napadl ještě jednou. Tentokrát zaútočil přímo na genitálie. Utrpěl jsem vážné zranění, se kterým jsem musel být odvezen k ošetření do chebské nemocnice. Jeho následky mne trápí dodnes. Nedávno jsem musel opět podstoupit operaci,“ popsal před soudem hrůzný zážitek z tehdy ostře střežené hranice Seifert. 

Ten už získal odškodnění za nezákonné věznění. Jenže namísto úlevy cítí jen hořkou pachuť. Každý den prožitý ve vězení si totiž stát podle zákona z roku 1990 cení na přibližně stokorunu. Takové odškodné označil za výsměch a odmítl jej převzít. Stal se tak už druhým rehabilitovaným, který odškodné otevřeně odmítl. Prvním byl Holger Prohn z Frankfurtu nad Mohanem.