V nemocnici se nakazím jen stěží, to spíš při nákupu, říká zdravotnice

  13:34
Pracuje v Nemocnici následné péče Svatá Anna v Plané na Tachovsku a když má den volna, sedne do auta a jede do 70 kilometrů vzdálené karlovarské nemocnice. Tam se převlékne do ochranného obleku, nasadí respirátor, dvoje rukavice a štít a jde pomáhat k pacientům s covidem. „Jsem zdravotník, tak přece nebudu sedět doma,“ říká padesátiletá zdravotní sestra Dita Tichá.

Všeobecná sestra Dita Tichá ve svém volnu vypomáhá na covid oddělení karlovarské nemocnice. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Co vás přesvědčilo takto pomáhat? Nemáte své práce dost?
To víte, že mám. Vypomáhám také v tachovském Hospicu Svatého Jiří a vidím, že lidi potřebují všude. I my tady u Svaté Anny máme problém pokrýt služby, ale v karlovarské nemocnici je momentálně situace fakt zoufalá. Když mi před pár dny zavolala známá, která tam pracuje, a řekla mi, jestli bych nemohla přijít aspoň na pár hodin, bylo rozhodnuto. Mám ale podporu svého zaměstnavatele i rodiny, bez toho bych moc nezmohla.

Proč myslíte, že se třeba lázeňským sestřičkám do nemocnice zrovna moc nechce?
Možná si říkají: „Léta jsem to nedělala, nestačím na to.“ Lázeňská práce zdravotníka je jiná než ta u akutních pacientů v nemocnicích, ale ta obava je zbytečná.

Proč myslíte?
Zrovna v Karlových Varech je fantastické osazenstvo, tam nejste nikdy na nic sama. Já jsem třeba posledních deset let nepodávala transfuzi a hned první den, co jsem nastoupila, jsem to musela jít udělat. Personál mě ale podpořil, a to včetně lékaře. Tady se vždycky najde někdo, kdo vám rád pomůže a ukáže vám, co a jak. Navíc nikdo neříká, že tam musí sestra odsloužit hned celou směnu. I kdyby přišla jen na čtyři nebo pět hodin, kolegyním se velmi uleví. Když tuhle práci děláte ráda, není se fakt čeho bát. Důležité je, že jste zdravotník a chcete pomoct. To stačí.

Nehraje v tom roli i strach, že se v nemocnici nakazí?
Samozřejmě. Určitě se bojí o sebe, o rodinu, ale to se bojíme všichni. Já sama žiju pod jednou střechou s rodiči, kterým je pětasedmdesát. Každý den si říkám, že jestli se něco stane a já je nakazím, budu si to vyčítat. Ale o to víc se snažím dávat na sebe pozor. I když zrovna v nemocnici se nakazím jen stěží. To spíš během nakupování v obchodě.

Jak to, když jste celý den v rizikové zóně?
Pokud dodržujete všechny předpisy, nemůže se nic přihodit. Navíc máme i mimo covidovou zónu, třeba na sesterně, neustále na obličeji trojkový respirátor. A když přijdu domů, všechno dezinfikuju, a to včetně vlasů.

Jaký je podle vás rozdíl mezi první a druhou vlnou epidemie?
Lidé jsou teď klidnější a já jsem opravdu moc ráda, že stres, který jsme všichni během první vlny zažívali, z nás opadl. Na druhou stranu hodně lidí nerespektuje nařízená opatření a na to nemám co říct. Leda to, že by měli na vlastní oči vidět, že umírají i mladí lidé. Pak by to možná vzali spíš a byli trpělivější.

Myslíte, že si letos užijeme Vánoce?
Když budete používat jednorázové hygienické rukavice, alespoň dvojkový respirátor a nebudete nikomu podávat ruku, zvláště máte-li v rodině starší ročníky, tak možná ano. Ale na velké rodinné oslavy to nevidím. Já si dokonce myslím, že bychom se měli pro tento rok s Vánocemi rozloučit. Rozhodně bychom neměli čekat žádné zázraky, buďme realisté.

Věříte alespoň v účinnou vakcínu, která by mohla být už brzy na trhu?
Nějaká vakcína je sice v dohledu, ale já si myslím, že není zralá. Ta správná se objeví, ale nejdřív za tři čtyři roky. Pak se teprve bude moci brát koronavirus jako normální chřipka. Teď to ještě nejde. Koronavirus strašně rychle napadá imunitní systém a stejně tak plíce. Vídám to často. Pacienti mají jeden den horečku a druhý den jsou mrtví. Tohle normální chřipka nedělá.

Máte z koronaviru velký strach?
Na jaře jsem měla. Žila jsem několik let v Itálii a mám tam spoustu přátel. Ti všichni mi začali psát, kolik už tam zemřelo jejich známých a já si uvědomila, že se ta vlna řítí i na nás. Říkala jsem, tak to je konec. Co teď? Do toho jsem dostala horečku a poslali mě marodit domů. Test byl negativní a moje máma mi tehdy řekla: „Nedělej si z toho hlavu, budeme dělat, co se dá, a to ostatní je na Bohu.“ To mě uklidnilo.

Vy sama jste taky věřící?
Jsem a myslím, že to člověku v takových chvílích pomáhá. Hodně.

Jak jsou na tom teď vaši klienti na oddělení následné péče ve Svaté Anně?
Psychicky opravdu velmi špatně, chybí jim kontakt s rodinou. Na to konto umírají dřív, leckdy třeba i o rok nebo o dva. Zlomí je stesk.

Jak se s tím vyrovnáváte vy osobně?
Vídám tolik umírání během jediného pracovního týdne, že už dávno po nocích nepláču. Na rozdíl od mých mladších kolegyň, se kterými u covidových pacientů sloužím. Ty to snášejí o dost hůř. Nejsou zvyklé na to, že ráno přijdou do práce a pacient, o kterého se včera staraly, už tam není. Jejich pacienti obvykle odcházejí domů po svých. Alespoň to tak bylo před pandemií.

Co jim v takové chvíli radíte?
Z hospicu jsem zvyklá, že mám za týden třeba i pět úmrtí a že ty lidi držím do poslední chvíle za ruku. Navíc už to dělám léta. V tomhle řemesle to chce opravdu čas, než si to v hlavě srovnáte a začnete brát smrt jako přirozený koloběh života.

Co byste poradila lidem, kteří se nemohli se svým příbuzným rozloučit, protože k němu kvůli covidu nemohli?
Smutek si člověk musí prožít, neměl by ho negovat. Stejně důležité však je, aby s ním nebyl sám. Někdo jde do kostela, jiný k psychologovi, další ke kamarádům, hlavní je truchlit a mluvit o tom. Vždycky je s kým.

Jak dlouho budete ještě v karlovarské nemocnici pomáhat?
Dokud bude třeba. Kolegyně jsou připravené na to, že snad v dubnu bude líp a personálně už nebude situace tak kritická. Takže to vidím tak do jara. Pak si na pár měsíců oddechneme, možná si trochu užijeme léto a na podzim přijde další vlna.

Co na to rodina, jak ta to bere, že vás skoro nevídá?
Rodiče jsou zvyklí, děti ani muže nemám. I proto, že nikdy nevíte, co se bude dít zítra a jestli nebudete muset zaskočit za kolegyni. Nemůžete si naplánovat výlet ani hezký víkend ve dvou. Co slýchám kolem sebe, je to teď ještě horší než kdy dřív. Doktorů i sester, kterým to doma neklape, přibývá. To je daň za to, co děláte.