Zatímco ještě na začátku 20. století stálo v Chaloupkách více než 80 domů, dnes už zbyla jen některá torza. Údolí, kterým protéká řeka Rolava, se postupně zcela vylidnilo po odsunu původního obyvatelstva po roce 1945. Štěpán Javůrek toto místo poprvé navštívil před šesti lety, kdy se přestěhoval do Karlovarského kraje z Chomutova.
„Přátelé z Příbrami mě tam vzali na cyklovýlet. Do té doby jsem o Chaloupkách nevěděl,“ říká. Nyní o životě v zaniklé obci i nedalekém Jelení vydává knihu nazvanou Chaloupky.
Štěpán Javůrek
|
Jak na vás toto místo během první návštěvy zapůsobilo?
V době, kdy jsem tam jel poprvé, jsem o historii toho místa nic nevěděl. Měl jsem ale velice silný vztah ke Krušným horám jako takovým a musím říct, že už první návštěva Chaloupek mě zasáhla a první myšlenka byla zaznamenat tamní atmosféru.
V Krušných horách jsou zaniklých obcí spousty. Proč vás oslovily zrovna Chaloupky?
Na první pohled není patrné, že jde o zaniklou obec, ale atmosféra je tam opravdu silná. Začal jsem se poměrně hodně věnovat historii tohoto místa. Těžko říct, proč na mě tak zapůsobilo. Když vedle sebe postavíte dva lidi, s jedním to místo třeba nic neudělá, druhého se naopak silně dotkne. To je i můj případ.
Co vás k napsání příběhu vedlo?
Vždycky jsem toužil žít v horách a na horách. Byl to můj dávný sen. Na Chaloupky jsem se od první návštěvy často vracel. Když jsem tam seděl, hodně jsem přemýšlel o tom, jak tam lidé žili a jak je muselo bolet, když museli odejít, protože je to nádherné místo, právě tam bych si představoval žít. Hodně se tak do děje příběhu promítl i můj vztah k horám.
Jaký tam byl podle vás život?
Pro mě jsou ta místa fascinující, a to nemluvím jen o Chaloupkách, ale o Krušných horách vůbec. Ti lidé do nich přicházeli za prosperitou v dobách, kdy se v okolí nalézala bohatá ložiska různých rud a kovů. Prosperita však trvala jen desítky let, ale lidé si k tomuto místu museli utvořit silný vztah, protože zůstali. Neodešli, když už obživa nebyla, přitom nejsnazší by bylo přesunout se o kus dál a začít živobytí jinde. Oni to ale neudělali, museli k tomu mít nesmírně silný motiv a museli ta místa opravdu milovat.
Původně jste příběh nechtěl vydávat. Proč jste nakonec změnil názor?
Psal jsem ho pro svoji radost a pro sebe. Během psaní jsem se sžil s postavami, které jsem svou fantazií v knížce zhmotnil, a nakonec jsem se rozhodl, že vydám pár kusů proto, abych měl něco v ruce a mohl se do knížky občas podívat. Tak vznikl nápad na pár výtisků. Když jsem ale viděl zájem lidí, kterým jsem dal přečíst úryvek, řekl jsem si, že příběh vydám a uvidíme. A tak to také dopadlo. Knihu vydávám a o tom, jaký bude její další osud, tedy zda bude, nebo nebude zajímavá, rozhodnou jenom čtenáři.
Kde vznikl předobraz vašich knižních postav?
Postavy jsou smyšlené, ale inspirované lidmi, které znám. Inspirace je buďto fyzická, anebo povahová, a když jsem psal, představoval jsem si konkrétní obličeje nebo povahy těch, kteří mě obklopují. Tímto způsobem jsem obsadil i postavy negativní podle lidí, s nimiž jsem neměl v životě úplně šťastná setkání. Skutečná jsou příjmení lidí. Ti v Chaloupkách skutečně žili. Důvodem, proč jsem je použil, je to, že jsem je chtěl alespoň knižně vrátit do míst, z nichž museli odejít. Důležité ale je, že se příjmení neshodují s charakterovými vlastnostmi nositelů, protože jsem ty lidi neznal. Možná bude mít v knize negativní vlastnosti někdo, kdo byl veskrze pozitivní a hodný člověk, ale to už jsem ovlivnit nemohl.
Kde jste skutečná příjmení vypátral?
Bylo to velice jednoduché, protože na internetu existuje stránek dost. Především potomci původních německých obyvatel se historii celkem věnují a dá se to nalézt poměrně snadno.
V knize popisujete také vztahy mezi Čechy a Němci s tím, že se snažíte nikomu nestranit. Proč je to podle vás důležité?
Určitě nemám právo nikoho soudit a už vůbec to nebylo ambicí knihy. Ti lidé měli společnou jednu věc a tou byla podle mě láska k horám a místům, kde žili. Snažil jsem se věnovat příběhu, protože si myslím, že historie běžela okolo normálních lidí. Samozřejmě je ovlivňovala, ale jádrem knížky je právě jejich obyčejný život.
Je právě tím, co by měl příběh čtenářům ukázat?
Je to tak. Já ale ani nechci nic ukazovat a radit, byl bych rád, kdyby knížka potěšila a pohladila ty, kteří ji budou číst. Hlavním úmyslem je připomenout obyvatele a poklonit se jim, a to společně s příběhem, který zažívali v překotné době. Nedržím se striktně toho, že všechno muselo být doslovně tak, jak bylo. Pořád nechávám prostor pro fantazii každého, kdo bude knížku číst.
Podobné téma si vybral i Zdeněk Šmíd v Cejchu. Nemyslíte, že by vaši knihu mohli lidé s Cejchem srovnávat?
Já se toho bojím, protože Cejch je nádherná knížka, úžasná literatura. Pan Šmíd je básník, spisovatel, umělec a já píšu do šuplíku pro radost a rozhodně nemám ambici se s ním porovnávat. To bych byl spíš rád, aby ani nikdo nedělal. Nejspíš se tomu ale u některých nevyhnu. Myslím ale, že po přečtení hodně lidí uvidí, že to není stejná knížka.
Budete v psaní po vaší prvotině pokračovat?
Do šuplíku píšu už dlouho a o tom, jestli kniha Chaloupky bude poslední, kterou vydám, rozhodnou lidé. Momentálně mám rozepsanou další knihu, kterou bych chtěl dokončit příští rok. Nebude úplně o životě před rokem 1945, motivem budou Krušné hory, o kterých mě baví psát, takže děj se v nich zase bude odehrávat. Svým psaním se nechci nikomu vnucovat. Jestliže reakce budou takové, že mé psaní bude někoho zajímat, tak ji vydám. A pokud takové nebudou, rád si budu psát dál do šuplíku.
Kde bude k dostání vaše prvotina?
Křest knihy bude 19. září v 17 hodin v Galerii U Vavřince v Chodově, takže tam bude určitě k dostání a rád se tam potkám se všemi, kdo ji budou chtít číst. Druhý křest bude v Chomutově, odkud pocházím a mám tam spoustu přátel. Hned po křtu bude možné sehnat knížku v e-shopu na internetu a můj plán je, že bych s ní chtěl objet místa v Karlovarském, případně Ústeckém kraji, prezentovat ji a zároveň ji dát do oběhu. Dnes už vím, že určitě se bude prodávat v knihkupectví v Chomutově, v Kadani a dalších místech. Pokud o ni bude zájem, budu o tom informovat prostřednictvím své profesní stránky na Facebooku, což je pro mě komunikační kanál se čtenáři.
Chtěl byste prostřednictvím prezentace knihy otevřít témata týkající se doby kolem roku 1945?
O těchto událostech se nebojím bavit a bavím se o nich rád. Závěr mé knihy týkající se odsunu Němců jsem vyjádřil na pár stránkách, což je zlomek vzhledem k tomu, jak bude kniha rozsáhlá. Je to z toho důvodu, že historických svědectví z této doby je řada a já jsem nechtěl popisovat utrpení víc, než je nutné. Ve stejném duchu se o těchto věcech i bavím. Myslím si, že by lidé před těmito věcmi neměli zavírat oči, zvlášť v dnešní době, kdy v Evropě do určité míry existuje paralela s tím, co se dělo v Evropě ve třicátých letech minulého století. Na druhou stranu ale nechci otevírat diskusi o násilí a zlobě, spíše věci připomínat a debatovat o nich.