Vyrůstal na západě Krušných hor, odmala jezdil na lyžích, toulal se po kopcích a horští záchranáři v červených bundách pro něj byli něčím magickým. Pomáhali lidem, byli dobří sportovci i parťáci. Už tehdy Miroslava Račka napadlo, že by se i on mohl stát členem horské služby. 

„Mým základním motivem byla chuť někomu pomáhat a zároveň se udržet aktivním sportovcem,“ říká nový náčelník.

Vystudoval jste fakultu aplikovaných věd. Živil jste se někdy původní profesí?
Živil. Ještě předtím, než jsem nastoupil k horské službě, jsem pracoval jako automatizační technik u firmy ZPA. Dělal jsem v provozu v elektrárnách na Tisové a Vřesové elektro a řídicí systémy.

Poté vás horská služba zaměstnala naplno?
Než jsem k ní nastoupil naplno, dělal jsem sezonního zaměstnance přes zimu, přes léto jsem se vracel do firmy. Takhle jsem to střídal asi čtyři sezony. Pak už jsem věděl, že chci dělat nastálo u horské služby a naskytla se ta možnost. V roce 2009 jsem nastoupil jako stálý zaměstnanec. Nicméně i moje původní profese byla zajímavá a mě velmi bavila, byl tam vždy nějaký hmatatelný výsledek.

Co vás nejvíc baví na této práci?
V podstatě skoro všechno. Jednak to, že poměrně často někomu na kopcích v nesnázích pomůžeme. To samozřejmě člověku přináší dobrý pocit, byť za tím není nic hmatatelného. A za druhé i troška volnosti. Svoji činnost si můžeme částečně plánovat sami a můžeme se pohybovat i v terénu, nejen sedět na stanicích. Asi už bych dnes nechtěl jen sedět někde v kanceláři.

Nemáte obavu, že když jste se stal náčelníkem, nebudete mít na samotnou záchranařinu tolik času?
Samozřejmě mi tím, že jsem do funkce nastoupil, přibylo úřadu. Ale u horské služby náčelník zároveň vykonává i práci v terénu. Omezené to rozhodně bude, ale nemám v plánu se toho vzdát, ztratil bych tak reálnou představu, co je zapotřebí v praxi.

Je to přitažlivé poslání i pro ostatní, nebo je problém najít do horské služby kolegy?
Jak ve které oblasti. Když se budeme bavit přímo o Krušných horách, tak jsme na vzestupné vlně. Zájem mladých kluků je a celkem se nám daří jednotlivé okrsky držet v rozumném stavu. Ale samozřejmě je to pro ně řehole z hlediska času.

Splňují zájemci požadavky na práci horského záchranáře, například z fyzického hlediska?
Ne všichni. V průběhu času přijdou na to, co je zapotřebí nejen kolem fyzických prověrek. Z deseti zájemců se nakonec členy horské služby stanou dva nebo tři lidé.

Co je pro ně nejtěžší?
V první řadě jsou to určitě fyzické prověrky, druhá věc je čas. V dnešní uspěchané době s ním válčí skoro každý, spousta lidí pracuje v zahraničí, cestuje, takže hledat si ještě čas pro výkon horské služby není úplně jednoduché.

Hlásí se vám i ženy?
Sem tam nějaké pokusy jsou, to ano. Zatím to ale žádná žena nedotáhla až ke členství. Máme lékařky horské služby, ale členku jako takovou zatím nemáme.

Co čeká člověka, který se zajímá o tuto práci?
Pokud někdo přijde s tím, že by chtěl pracovat u horské služby, vysvětlíme mu, co tato práce obnáší. V případě, že se nám zamlouvá, stane se naším zájemcem a začne procházet ročním cyklem, aby se zorientoval. Když se ukáže, že je na tom fyzicky dobře, hodí se do party a plní povinnosti, odsouhlasíme ho za čekatele. Ten už je součástí našich služeb a my na něj více dohlížíme. Přitom prochází všemi školeními od fyzických prověrek, zdravovědy, přes laviny, meteorologii, topografii a tak dále. V momentě, kdy splní všechny předpoklady, aby se mohl stát dobrovolníkem, je vyslaný do základní školy horské služby. Absolvuje kurzy a složí zkoušky z jednotlivých předmětů. Když se mu to podaří, stane se z něj dobrovolný člen a z dobrovolného členství může vzejít potenciální zaměstnanec.

Jednodušeji to nejde?
Jiný filtr není. Práce je hodně specifická. Výjezdy děláme v jednom nebo ve dvou. A ve dvou je zapotřebí umět se na sebe spolehnout. Možná proto k tomu vede tak složitá a dlouholetá cesta. Abychom věděli, zda se o kolegu můžeme opřít a zda dokáže v kritických situacích pracovat samostatně.

Jak se práce horských záchranářů v posledních letech proměnila?
Větší byrokracií, i počtem zásahů. V posledních deseti letech návštěvnost našich hor vzrůstá, zlepšují se služby. Tam, kde je více lidí, dochází i k více událostem, takže z tohoto pohledu bych řekl, že jsme potřebnější, roste zásahovost i v letní sezoně. Pro zajímavost - v Krušných horách jsme měli za celou letošní sezonu více než 1150 zásahů, to není zanedbatelné číslo. Samozřejmě se mění vybavení, každým rokem dochází k modernizacím, mění se způsob doškolení, takže proměna tu stoprocentně je.

Jsou i úrazy lyžařů těžší?
Řekl bych, že závažnost úrazů vyšší není, i v minulosti byly těžké. Samozřejmě, jezdí se rychleji, na tvrdším technickém sněhu. Jsou s tím spjaté úrazy hlavy, které bývají těžší, ale to bývalo i v minulosti, kdy většina lyžařů nejezdila s přilbou. Zásahů je jen více.

S jakou nejnáročnější akcí jste se setkal?
To už je delší historie. Byl to zásah ve Stříbrné, kde došlo k nehodě. Šlo o srážku lyžaře s řidičem skútru. Řidič následkům podlehl. Byl to náš bývalý kolega, u kterého jsem začínal a u zásahu jsem tehdy byl. Bylo to pro mě dost traumatické vidět kamaráda v takovém stavu. Byl a stále je pro mě váženým lidským vzorem, i když už není mezi námi.

Máte v takových případech jako horští záchranáři k dispozici psychologa?
Nově máme dohodu s Policií České republiky a služeb psychologa můžeme využívat.

Pomohl by horské službě k lepšímu fungování i větší příliv peněz?
Určitě. Když je víc provozních peněz, můžete lépe reagovat na nově vzniklé potřeby. V podstatě každým rokem je boj o nějaké finanční prostředky. Nyní dochází i k výraznějším investicím do majetku a obměn vysloužilé techniky.

Je nějaký rozdíl mezi horskou službou tady a v zahraničí, třeba v Alpách?
Jen v prostředí. Oni fungují ve vysokých horách, my relativně na kopcích, ale to poslání a činnost je dost podobná nebo shodná. Co se týče materiálního vybavení a odbornosti záchranářů, myslím, že jsme s Evropou nebo alpskými zeměmi naprosto srovnatelní.

Krušné hory jsou na pomezí Čech a Německa. Spolupracují zdejší a tamní záchranáři?
Dlouhodobě spolupráce funguje, jak na nějaké smluvní bázi, tak v praxi. Máme společné služby, doškolení. Kolegové z Německa jezdí na příslužby i sem, když jsou vypjaté měsíce v zimě, naproti tomu my jezdíme k nim, například na asistence při světovém poháru ve skocích na lyžích do Klingenthalu.

Takže horský záchranář musí v této oblasti umět i německy?
Je to určitě výhodou.