Ve sbírce mají manželé Počepičtí i dřevěné odrážedlo z roku 1820, dětské kočárky nebo panenku v oblečku arabské princezny od světoznámé návrhářky Blanky Matragi. Nyní jsou k vidění v sokolovském muzeu.
„Naše názory na sběratelství jsou stejné, je to naše štěstí,“ říká Petr Počepický. Radost, kterou jejich sbírka lidem rozdává, je doslova nabíjí.
Vzpomenete si ještě na své začátky?
Petr: Bylo to někdy v roce 1998, pracoval jsem tehdy v Německu u jedné rodiny. Měla vlastní muzeum, staral jsem se o jejich děti. Jezdíval jsem s nimi po Evropě. Časem se mi začaly líbit staré reklamní cedule a dózy na čaj, kávu i cigarety. Později jsem pak začal sbírat jízdní kola.
V expozici, kterou je nyní možné navštívit v Sokolově, je vidět vlastně průřez jejich vývojem.
Petr: Ano, od samotného začátku jsem se zaměřil na kvalitu. Nechci mít sbírku mnoha kol, která se od sebe liší v detailech, které pozná jen odborník. Nejstarším exponátem z roku 1820 je dětská drezína, je jediná v Evropě. Je to vlastně odrážedlo a předek pozdějších jízdních kol. Pak přišla na řadu dřevěná kola, po nich vysoké bicykly a nakonec kola nazývaná „safety“, tedy bezpečná. Na těch mohly jezdit i dámy. Kolem roku 1900 existovaly i jejich sportovní verze, výrobci se je pokoušeli odlehčovat. Už tehdy existovala celá řada doplňků. Od kožených taštiček na příslušenství, přes odpruženou sedlovku ke svítilnám. Kdo chtěl, mohl si kolo vyšperkovat už tehdy. Pokud na to měl peníze.
Detaily na kolech jsou ale neuvěřitelné.
Petr: Vynikají třeba zdobené převodníky. Zbrojovka Brno je vyráběla s emblémy květin a nápisem Zbrojovka. A bylo to nejen u jízdních kol, ale také u kočárků. Všechno byla precizní práce, dodnes je většina exponátů schopna provozu. Šlo víceméně o věci běžné spotřeby, které jsou ale stále krásné.
Kolik takové jízdní kolo kdysi stálo?
Petr: Pro normálního člověka až tak dostupné nebylo. Například vysoká kola se vyráběla na míru, byla to zakázková práce spíše pro bohaté. Například má babička dostala od své maminky kolo, na které se dlouho šetřilo. I ona sama si na něj přidala. Až ve třicátých letech se kola začala díky masové produkci zlevňovat.
Jak se shánějí historické kousky?
Petr: Víte, lidé se domnívají, že jízdní kola jsou tu nějakých sto let, ale není to pravda. Máme třeba bicykl z roku 1860. Leckdo se pak diví, že je tak staré. Ty opravdu historické kousky se už dnes špatně shánějí. Není to nemožné, ale jejich počet je omezený. Hledáme je hlavně na sběratelských burzách, kam chodí zapálení sběratelé. Někomu se třeba podaří sehnat do sbírky lepší exponát, tak ten starý prodá. V životě jsme třeba nezažili, že by nám stará kola někdo házel domů přes plot, i když i o takových případech víme. Dnes fungují nepřeberné internetové aukce, kde se lidé snaží staré věci prodat.
Je nějaké kolo, které ještě ve sbírce nemáte?
Petr: Sen sehnat dřevěné kolo se nám už splnil, máme i bicykl se sajdkárou. To dřevěné kolo jsem pořídil na jedné prosincové sběratelské akci, musel jsem si přivstat, bylo to ve čtyři hodiny ráno. Pán, který mi ho prodával, byl nakonec rád, že skončí v muzeu. Když něco chcete sehnat, musíte přijít brzo, v osm hodin je už pozdě. A pro mne je to i příběh, který si vybavím, když to kolo vidím. Je to ale také i o štěstí. Když nám něco uteče, manželka vždycky říká, to nám nebylo souzené.
Sbíráte nejen jízdní kola, ve sbírce jsou i kočárky nebo dětská autíčka.
Denisa: Snažíme se to kompletovat. Když jsme měli vlastní muzeum v Lokti, tak jsme chtěli nabídnout něco celé rodině. Aby třeba maminky neřekly: Hele to je spíš pro tátu, my jdeme do cukrárny. Proto ukazujeme i další věci. Chlapi studovali kola, ženy zajímaly kočárky nebo panenky, dětem se zase líbila autíčka, ve kterých se mohly i svézt. Nikdo se nenudil.
S manželem jste se dali dohromady v roce 2003. Pamatujete si i na první kočárek, který jste pořídili?
Denisa: Samozřejmě. Byl to kočárek značky Franconia, nebyl sice z těch nejstarších, ale byl ten první. Tehdy manžel řekl, ten ti koupím, je krásný, ať máš taky něco.
Věděla jste tehdy, co obnáší život sběratele?
Denisa: Začátky byly kruté. Já jsem o tomto hobby neměla ani ponětí. Žila jsem takový „normální“ život. Vyjít ze školy, začít pracovat, osamostatnit se. A najednou přijde partner, který vám vezme společné peníze a řekne, že se jedete někam podívat. Pak čekáte s velkou důvěrou a láskou, jak to dopadne a co krásného a úžasného pořídí. Jen jsem tehdy trochu trnula, aby nám v začátcích nějaké peníze zbývaly na věci všední potřeby. Manžel to ale vždy ukočíroval a získal si mou důvěru. Zjistila jsem, že rodina i budování sbírky jde krásně skloubit.
V Lokti byla vaše sbírka k vidění v muzeu.
Denisa: Tam jsme si zrekonstruovali dům, bývalou rychtu. Bydleli jsme tam, starali se o pokojíky na ubytování, měli tam svou sbírku a později přidali i kavárničku. Fungovalo to a bylo to hezké, naše devítiletá dcera tam vyrůstala. Fungovali jsme až do konce roku 2017. Pak jsme se rozhodli skončit z rodinných a časových důvodů. Nemohli jsme se muzeu věnovat na sto procent. Nestíhali jsme ani sledovat, jak naše dcery vyrůstají. Bylo to sice krásné a nabíjelo nás to, ale rodina dostala přednost. Těšilo nás, když se lidem u nás líbilo a vrátili se do minulosti.
V Sokolově je nyní k vidění i unikát. Panenka v šatech od Blanky Matragi. Jak jste k ní přišli?
Petr: Je to delší historie, snem mé ženy bylo mít šaty od Blanky Matragi. Kdysi jsme sehnali kočárek, který je z roku 1870, je krásně zdobený a lidově se mu říká Princezka. Když jsme ho kupovali, tak to byl krásný přírůstek do sbírky. Ve své době musel být šíleně drahý. Vždy ho návštěvníci muzea obdivovali, je to doslova perla mezi kočárky. Později jsme ve Francii získali i panenku, která by k tomu kočárku šla. Jenže byla ve špatném stavu, šatičky se vlastně nedochovaly. Nedaly se už zachránit. Pořád jsme sháněli jiné. Ale nedařilo se. Stále nám to vrtalo hlavou. Jednou jsem ale cestou v autě zaslechl rozhovor s návrhářkou Blankou Matragi. Strašně mne zaujal. Říkal jsem si, že to je úžasná žena, která si jde za svým. Pak jsem se dozvěděl o její výstavě šatů v Obecním domě v Praze. Tak jsem si řekl, že manželce udělám radost a sehnal jsem lístky na komentovanou prohlídku. Žena z toho měla neskutečnou radost.
Tehdy jste tedy Blanku Matragi potkali.
Petr: Jeli jsme na výstavu. Byl jsem tam snad jediný chlap, jinak samé ženy. Blanka Matragi byla ale úžasná. Ke konci výstavy jsme měli možnost si s ní popovídat. Cestou domů jsem pak o setkání stále přemýšlel. Žena se mne hned ptala, na co myslím, co se mi honí v hlavě. To víte, za ta léta už mě zná. Tak jsem se jí svěřil, tehdy mi to připadalo jako bláznovství, že vlastně pořád nemáme ty šaty na panenku. Manželka na mne vytřeštila oči: „Ty chceš jít za Blankou Matragi a chtít šaty na panenku. Na to zapomeň.“ ( smích)
Ale nakonec jste ji oslovili.
Petr: Doma nám to nedalo, telefon na ni jsme měli, ale raději jsem poslal zprávu, že bychom se s ní chtěli na něčem domluvit. Odpověděla za chvíli, že to není problém. Tak jsme si domluvili termín a jeli za ní do Prahy. Panenku jsme si vzali s sebou. Šli jsme k ní s respektem, jako malí školáci, měli jsme strach z trapasu. Řekli jsme jí, o co nám jde, chvíli na nás koukala a pak nás pozvala, abychom přišli za pár dnů do její kanceláře. Den předtím nám volala, že přemýšlí o těch šatech. Zajímala ji naše sbírka, náš život a náš příběh. Chtěla se připravit na to setkání. Už když jsme tam přišli, viděli jsme ji při práci. Její energii, už měla představu, aby se zdobení z kočárku promítalo i do šatů. Prostě paráda. Se zatajeným dechem jsme ji sledovali. Byl to neskutečný zážitek. Ptala se nás i na naše názory. Přiznala, že sama byla na vážkách, jestli do toho jít. Nikdy totiž nešila na neživou bytost. Nakonec tomu věnovala stejnou nebo možná i větší péči než normálním šatům. Posílala nám i snímky z toho, jak šatičky vznikaly.
Takže vaše panenka získala krásné šaty.
Petr: Nejen nádherné šaty, ale také úžasný příběh. Teď může panenka zase rozdávat radost lidem. Když jsme je přebírali, paní Matragi ji krásně připravila a nadekorovala a nám se zatajil dech. Panenka teď vypadá doslova jako arabská princezna. Naše dcera Eliška k panence přišla a chytila ji za ručičku. Všechny nás to dojalo. Nám radost nepřinesly jen samotné šaty, ale také setkání s paní Matragi. Zažít ten příběh je něco úžasného.
