Karlovarskému spisovateli učarovala doba, kdy v lázních zatrhli swing

  10:16
Známý karlovarský spisovatel Jaroslav Fikar vydává knihu, která vzpomíná na zlatou taneční éru ve Varech. Přitom původně chtěl psát historickou knihu o zdejších tančírnách a dupárnách. Jenže se mu náhodou dostala do rukou fotografie cedule, na níž zuřivý nacista Richard Russy po svém jmenování starostou Varů v říjnu 1938 zakazuje v lázeňském městě hrát a tančit swing.

Takto se roce 1938 tancoval v největších českých lázních swing. Do jeho zákazu fašistickým starostou Richardem Russym zbýval rok. | foto: archiv Jaroslava Fikara

„Když jsem tu fotku uviděl, tak jsem se do swingu okamžitě zamiloval. A napsal knihu Když ve Varech hráli swing,“ řekl o své deváté publikaci karlovarský autor. Fotografii se zákazem swingu považuje za nejcennější snímek z celé knihy.

Jak jste fotografii objevil?
Mapoval jsem u pamětníků, jak se za první republiky tancovalo na terasách hotelu Richmond, kde byla vyhlášená tančírna. Náhodou jsem dostal tip na číšníka, který tam dlouhá léta pracoval. Řekl mi, že má doma fotografii cedule z října 1938, která zakazovala v karlovarských tančírnách swing. Nacisté jej spolu s jazzem označovali za „zvrácený žido-negerský vynález“ a tance v tomto rytmu za „nemravný projev individualismu, naprosto nevhodný pro německou mládež“.

Nikým nezvolený, jenom dosazený nacistický starosta Richard Russy hned druhý den po svém jmenování 30. října vydal nařízení, aby se v tančírnách Karlových Varů vyvěsily cedulky zakazující swing. Tím získalo světoznámé lázeňské město jedno smutné prvenství. V celém protektorátu Čechy a Morava totiž přišel zákaz swingu až 15. března 1939.

Co se do knížky nevešlo? Naznačil jste něco o častuškách...
V koncertním pavilonu hotelu Imperial hráli nejen swing Melody Boys s kapelníkem Rudolfem Antonínem Dvorským. V hotelu, kde se mimo jiné v červenci roku 1926 ubytoval americký herec Douglas Fairbanks s tehdejší ženou Mary Pickfordovou, zněly také častušky. Bylo to v době takzvané teplákové módy, kterou vyznávali lázeňští hosté z bývalého Svazu sovětských socialistických republik. Vyprávěli mně o tom bývalí zaměstnanci lázeňského hotelu. Popisovali, jak si na bundy teplákových souprav veteráni, hrdinové z druhé světové války a úderníci navěšeli řády i vyznamenání. Vše muselo být doplněno slaměným kloboukem na hlavě. Pak stačilo v jídelně srazit stoly dohromady, vytáhnout harmoniku a zpívat častušky – jako v nějaké odborářské zotavovně.

Co za tím mohlo být?
Rusky hovořícím lázeňským hostům se vůbec nebylo co divit, že se v Imperialu chovali a cítili jako doma. Málokdo totiž tušil, že v letech 1947 až 1968 byl Imperial jako noblesní lázeňský hotel nejvyšší kategorie válečnou kořistí Rudé armády. Jako svůj majetek Imperial spravovalo sovětské ministerstvo zdravotnictví.

Zjistil jsem, že původně měla být válečnou kořistí rafinérie v Záluží. Když ale přijel do Karlových Varů sovětský maršál Semjon Michajlovič Buďonnyj, tak toto rozhodnutí zvrátil. Argumentoval, že rafinerií zabral Sovětský svaz po válce spousty. Ale Imperial je prý jenom jeden. Maršál byl údajně za tuto moudrou výměnu rafinérie za hotel doma v Moskvě povýšen a pochválen. Když Rusové převzali od Československa hotel Imperial jako dar za osvobození, přivezli si do něj své vedení a část personálu včetně šéfkuchaře.

Do knihy se nakonec dostaly i dupárny...
Píšu o nich v kapitole Kam se chodilo tančit. Tanečních sálů byly za první republiky v Karlových Varech a okolí desítky a desítky. Ale ještě předtím začaly vznikat koncem 19. století v hostincích na periferiích města dupárny. Tancoval v nich proletariát. Vedle dupáren, jako byly Alpská růže u Tašovic, bohatická Červená bota a Liďák ve Dvorech, to byla i vzdálenější taneční místa na Doubské a Vítkově hoře. Hogo fogo hosté si chodili zatancovat například do už zmíněného hotelu Richmond. Právě v něm představil kapelník Rudolf Antonín Dvorský svůj nový orchestr Melody Boys. Hrál od lidovek přes swing a jazz až po nejnovější světové taneční rytmy.

V jedné z kapitol popisujete i karlovarská kina. Proč?
Promítaly se tam filmy, v nichž často z plátna kraloval swing. Když jsem v karlovarské čtvrti - Staré Roli - mluvil s bývalým promítačem Karlem Vokurkou o tom, že napíšu o biografech a filmařích, tak jsem se dozvěděl, že Karlovy Vary měly postupem času v letech 1908 až 1975 na čtyři desítky kin a sálů, v nichž se promítalo. V Grandhotelu Moskva, nynějším Puppu, existovalo v době Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary deset malých kin. Postupně měla každá karlovarská čtvrť své kino, nebo rovnou dvě.

Nejdříve na plátně ožily obrázky v Kurhausu - dnešních Lázní III - kde poprvé na našem území zástupci bratří Lumiérů předvedli 15. července 1896 putovní kinematografickou produkci. V Praze však úředníci z obav před požárem vydali povolení promítat až na podzim roku 1896 v hotelu u Černého koně na Příkopech. Naše město tak předběhlo Prahu o několik měsíců. Bohužel, dodnes zůstala v provozu jen kina Drahomíra a Čas.

Veselá historka z promítání by se v knížce nenašla?
Karel Vokurka, který pracoval jako promítač dlouhých 38 let, vzpomíná na případ z šedesátých let minulého století. Tehdy se současně distribuovaly filmy ve formátu 16 i 35 milimetrů. Problémem bylo pořízení kombinované promítačky, která by uměla oba formáty. Takový projektor nabízela německá firma Bauer za 32 tisíc západoněmeckých marek. Ovšem tak astronomickou sumu v devizách správa kin nemohla zaplatit. Karel Vokurka s kolegy proto prolezli skládky vyřazených promítaček. Z nalezeného šrotu pak postavili na koleně vlastní stroj pro oba formáty. Jako odměnu dostali poděkování od správy karlovarských kin.

Zakulatíte počet svých knížek na rovných deset?
Další se bude jmenovat Karlovarská tabu II. Chtěl bych v ní doplnit informace o zmíněném nacistickém starostovi Karlových Varů Richardovi Russym. Kromě toho, že nechal naprosto zbytečně strhnout Vřídelní kolonádu a zakázal ve Varech hrát a tancovat swing, se také „proslavil“ tím, že v Německu pokřtil ponorku Karlsbad. Starosta si to osobně vybrečel u velitele ponorkového loďstva, velkoadmirála Karla Dönitze. Získal jsem fotografii, na které Russy ponorku křtí. Ponorka měla jepičí život. Mám za to, že Karlsbad poslali Britové ke dnu už při druhé bojové plavbě. Hlavou se mi také honí téma odsunu Němců z Karlových Varů po druhé světové válce. Vedle legálních odsunů existovaly i takzvané divoké odsuny. Mám k tomu spoustu vyprávění pamětníků i fotek z rabování bytů po odsunutých Němcích.