Podle zakladatelky Dne dyslexie, výtvarnice Aleny Kupčíkové, však už v tu dobu bývá moc pozdě. „Dítě se pak zbytečně trápí a s ním i jeho rodiče. A leckdy nezbývá nic jiného, než začít hledat novou školu, kde budou mít pro dítě víc času i pochopení,“ říká Kupčíková.

Čtyřiačtyřicetiletá umělkyně, sama dyslektik a dysortograf, založila pro děti s poruchami učení neziskovou organizaci Umění a věda a pro malé dyslektiky vytvořila multimediální interaktivní slabikář a testy, které pomáhají budoucí problémy s psaním a čtením odhalit. A to už u dětí v mateřské škole.

„Testy se tak stávají dobrou prevencí budoucích poruch učení, protože se s tím dá něco dělat ještě dávno předtím, než dítě zažije s nástupem do první třídy obrovské zklamání a zbytečný stres,“ vysvětluje Kupčíková.

Zdůrazňuje zároveň, že dyslektické dítě není v předškolním věku možné jednoznačně označit.

„Můžeme však díky testům identifikovat problém, který tomuto handicapu předchází a na ten se zaměřit. Jde především o to, aby děti mohly aktivovat a propojovat obě mozkové hemisféry, to testy dokážou,“ vysvětluje umělkyně.

Právě nepříliš optimální komunikace levé a pravé hemisféry mozku se na dyslexii podílí a jejich propojení se dá velmi úspěšně trénovat.

Na vyšetření se čeká měsíce

Vývojovými poruchami učení trpí v Česku desetitisíce dětí. „Přesná čísla za region ale neznáme. Jasnější představu budeme mít až na konci září, kdy budeme znát počet specializovaných pedagogických pracovníků, kteří v našem regionálním školství působí a věnují se i těmto dětem. Můj odhad je, že na Karlovarsku trpí některou z poruch učení minimálně deset procent dětí,“ říká ředitelka karlovarské pedagogicko-psychologické poradny Jolana Mižikarová.

Ta zároveň zdůrazňuje, že děti si nejvíc pamatují, že jsou hloupé, k ničemu nebo že z nich maminku bolí hlava. „Takové věci by děti nikdy neměly slyšet, natož aby zažily výčitky rodičů nebo jejich výsměch,“ upozorňuje nejen v souvislosti s poruchami učení Mižikarová. 

Výtvarnice Alena Kupčíková dodnes vzpomíná, jaké pocity v první třídě provázely ji samotnou: „Zdánlivě jsem četla text z jakýchsi podivných tvarů a přitom jsem zpaměti odříkávala jen to, co jsem slyšela předtím. Opakovala jsem to pořád stejně, až jsem rozesmála celou třídu. A zůstala jsem kvůli tomu po škole.“ 

Zároveň si pamatuje, jak se snažila neudělat chybu a urputně se bránila každé kritice. „Tu však děti s poruchami učení zažívají prakticky neustále,“ upozorňuje Kupčíková. 

Už na studiích se tak zabývala nejen výtvarným uměním, ale právě i svou diagnózou. „Zjistila jsem, že můžu mnohem lépe než jiní promýšlet, jak lidé s ‚dys-‘ vnímají skrze zvuk, barvu a tvar svůj mateřský jazyk. Šest let jsem pak v rámci své dizertace dělala výzkum, jehož výsledkem byl právě slabikář a testy.“ 

Dnes s nimi pracují nejen školky, školy a pedagogicko-psychologické poradny, ale pomáhají i samotným rodičům, kteří se chtějí svému dítěti věnovat. Ukázka ze slabikáře, který je podobně jako testy ke stažení na stránkách dys.cz, je zároveň součástí aktuální výstavy Aleny Kupčíkové Křídla z rubínu v Letohrádku Ostrov.

Změna školy je vhodná

Pokud má dítě velmi silnou poruchu učení a není mu poskytnuta optimální péče, která vždy vyžaduje i spolupráci s rodiči, pak je jeho zařazení do specializované třídy vhodné, shodují se odborníci. 

Speciální dyslektické třídy bývají zřizovány při základních školách ve větších městech, v Karlovarském kraji se pak na žáky se specifickými poruchami učení specializuje také Základní škola Mozartova. 

Žáky přijímá v případě volné kapacity v průběhu celého roku, a to do prvního, druhého, třetího i čtvrtého ročníku. Leckdy se totiž poruchy učení naplno projeví třeba až po dvou letech školní docházky.