Původ názvu obce, který v češtině znamená něco jako „Na rovině“, je nejasný, ves se totiž rozkládala na poměrně strmém svahu v nadmořské výšce od zhruba 700 do 750 metrů, nicméně vychází z něho i současný český název obce Rovná.
Nebylo to nikdy bůhvíjak velké sídlo, nejvyšší počet obyvatel vesnice byl zaznamenaný v polovině 19. století, kdy zde žilo v 90 domech bezmála šest stovek lidí, v roce 1930 už tu však napočítali jen 348 obyvatel, bez jediné výjimky německé národnosti a katolického vyznání.
Osmisetletá historie obce se uzavřela po druhé světové válce, kdy byli nejprve „odsunuti“ všichni její obyvatelé, vesnice byla začleněna do tehdy vznikajícího vojenského újezdu Prameny a všechny domy v ní kompletně zbořeny.
Vzorová vesnice
Těžko dnes říct, co vlastně vedlo v 60. letech vládu Československa k rozhodnutí, vystavět na místě zaniklé obce novou, „vzorovou socialistickou vesnici“, kde měla najít domov zhruba tisícovka lidí. Utopický sen vytvořit prostředí, kde by lidé na jednom místě našli jak bydlení a práci, tak možnosti rekreace, se jaksi nevydařil.
Na otevřeném prostoru vyrostlo sídliště osmipatrových paneláků, které nedokázaly vzdorovat často nevlídnému horskému podnebí a život v nich byl svízelný tak, že lidé, které se sem podařilo nalákat, odtud houfně utíkali.
Člověka, který do Rovné zavítá dnes, tady čeká řada překvapení. Na jedné straně řada rodinných domků obydlených viditelně spokojenými lidmi, na druhé straně vybydlené a opuštěné paneláky, a uprostřed toho několik objektů „občanské vybavenosti“, jako jsou škola, mateřská školka, obchod, pošta a slušně velký společenský dům.
Na jeho jihozápadní stěně je upevněna asi čtyři metry vysoká, z plechů a drátů svařená konstrukce, která připomíná nějaké kosmické zařízení, anténu či satelit. Ve skutečnosti se tady, kde by to málokdo očekával, nachází jedna z mála dochovaných monumentálních prací dnes neprávem pozapomenutého sochaře Valeriána Karouška, abstraktní objekt oficiálně pojmenovaný „Včela“.
Tvůrce monumentů
Turnovský rodák Valerián Karoušek (*31. ledna 1929) patřil k silné poválečné generaci výtvarných umělců ovlivněných tezemi o vytvoření totálního uměleckého díla (tzv. Gesamtkunstwerk), jehož podstatou mělo být spojení architektury, malby, sochařství a designu (v tehdejším pojmosloví „užitného umění“) do jednoho kompaktního celku.
Nejenom on, ale i jeho vrstevníci a spolužáci z Akademie výtvarných umění, mezi které patřili například Hugo Demartini, Jiří Novák nebo František Pacík, považovali za jeden ze svých zásadních úkolů tvorbu monumentálních děl v architektuře.
Zvláštní sen mění v realitu, šaty z korálků už váží přes pět kilogramů |
Doba jim v tomto ohledu přála, jedna z mála rozumných norem, přijatých v neradostné době „budování socialismu“, byl tak zvaný „čtyřprocentní zákon“ z roku 1965, který ukládal vynaložit až čtyři procenta z rozpočtu každé veřejné stavby na její „zkrášlení“ nějakým výtvarným dílem.
Podmínkou přitom bylo, aby tato díla byla zakomponována už do projektu stavby a stalo se její nedělitelnou součástí. Každé stavbě pak měla předcházet veřejná soutěž s odbornou komisí, která přihlášená umělecká díla posuzovala a schvalovala či (častěji) zamítala.
Zpočátku přitom byli zvýhodněni koryfejové „socialistického realismu“, ale zakázek bylo tolik, že se občas dostalo i na ty, kteří se pokoušeli držet krok s ostatním světem a postupem času se přes různé moderní směry dopracovali až k čisté abstrakci.
Díky tomu se na mnoha místech republiky ve veřejném prostoru dochovala díla sochařů, které dnes právem řadíme mezi nejlepší umělce druhé poloviny 20. století, jako jsou Aleš Veselý, Karel Nepraš, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal, Karel Malich a další.
Smrt v Peru
Patří k nim i Valerián Karoušek, jemuž však byl pro pobyt na tomto světě vyměřený čas příliš krátký na to, aby mohl všechny své plány a návrhy realizovat. Ve svých jednačtyřiceti letech odjel jako vynikající horolezec do Jižní Ameriky, kde 31. května 1970 spolu s celou expedicí „Peru 1970“ zahynul při zemětřesení pod Huascaránem.
S neveselým osudem se potýkala i většina děl, která „neúnavný experimentátor“ Karoušek v 60. letech navrhoval pro umístění v architektuře či veřejném prostoru. Jeho odbornými komisemi schválené návrhy sochařských objektů pro tehdy budovaná pražská sídliště Prosek a Novodvorská nebyly realizovány a realizace se nikdy nedočkaly ani jeho návrhy na sochařskou výzdobu Žďákovského mostu na Orlíku, které byly shledány „až příliš odvážné“.
Potěšit se dnes nemůžeme ani se zřejmě nejznámějším Karouškovým dílem, monumentální plastikou „Aesculap“, kterou v roce 1973 podle jeho návrhu realizoval jeho dlouholetý přítel a kolega sochař Jiří Novák. Sedm metrů vysoký objekt, umístěný na budově polikliniky v Praze na Pankráci, byl navržený jako symbol hada obtáčejícího Aeskulapovu hůl, který je už od antických dob znakem lékařů a farmaceutů, a plamene, kterým Aeskulapa poté, co se vzepřel božským zákonům a začal křísit i mrtvé, sežehl vládce Olympu Zeus.
Chebský hrad zpřístupní své podzemí, průvodci se v chodbách orientují i poslepu |
V těžkých dobách normalizace, kdy byli lidé zvyklí „číst mezi řádky“, ale viděli tento objekt jako hořící monogram J P a při každém výročí Palachova sebeupálení zapalovali pod Aesculapem svíčky. Dodnes je záhadou, proč vlastně normalizační cenzoři nechali toto dílo přežít až do konce své vlády, a ještě větší záhadou je, proč ani po Listopadu 1989 nebyla „Aesculapovi“ poskytnuta náležitá péče a dílo muselo být v roce 2003 pro značnou zchátralost odstraněno.
A tak nejspíš jediným doposud „živým“ Karouškovým objektem v architektuře, který navíc sám vlastníma rukama realizoval, zůstává právě „Včela“. Abstraktní plastiku o rozměrech 340 cm na výšku a 280 cm do šířky, svařovnou z kovových materiálů a doplněnou přírodními kameny, v Rovné instaloval dva roky před svou smrtí v průběhu roku 1968.
Není to v žádném případě dílo jednoduché, každému srozumitelné a rozhodně ne líbivé, o to snad však v moderním umění opravdu nejde. V současné době je celý objekt, vystavený více než půl století nemilosrdnému horskému povětří, v nedobrém stavu, ke cti vedení obce ovšem nutno říct, že už počítá s jeho rekonstrukcí.
