Změna přišla až v roce 2004. Od té doby je v provozu dokonce celoročně.
„Lanovka se začala stavět už v roce 1986, do zkušebního provozu byla uvedena v roce 1993. Tehdy ji provozoval městský dopravní podnik. Byla to takzvaná stavba Z. Jezdila snad jeden rok a pak byla strašně dlouho odstavená,“ říká Vladimír Černý, šéf lyžařského střediska Snowhill, ve kterém lanovka jezdí.
Když se znovu uváděla do provozu, znamenalo to půl roku těžké práce. „Na horní stanici se musely čistit stykače, relátka a další součástky. Spousta věcí byla zoxidovaných, dokonce se něco i ztratilo a rozbilo,“ vzpomíná.
Do pravidelného provozu se dráha vrátila až v roce 2004. Tehdy ji od města převzala soukromá společnost. Vybudovalo se její zázemí a mariánskolázeňský zimní areál, který je z města dostupný MHD, začal sloužit veřejnosti. „Od té doby jezdí lanovka v zimním i letním provozu,“ dodává Černý.
Lanovka
|
Pozoruhodný je její systém. Desítka kabinek jezdí rozdělená po pěti a pulzují mezi horní a dolní stanicí. Ve stanicích zpomalí, aby mohli lidé nasednout a vysednout, pak se znovu stroj rozjede. Pokud by byly kabinky rozmístěné na laně pravidelně, lanovka by stále zpomalovala a zrychlovala.
„Po technické stránce je za zenitem. Každý rok ale prochází revizemi a pravidelnou údržbou. Lidé, kteří na ní pracují, jsou nadšenci a stále ji udržují v chodu. Problém je také, že výrobce Tatrapoma Kežmarok sice skončila, existuje pod jiným názvem, jsou schopní nám většinou cokoliv vyrobit, ale dodávky trvají dlouho,“ povzdechl si Vladimír Černý.
Potíž je tak například s náhradou plastových oken, která už nikdo nevyrábí.
Výrobce se snaží náhradní díly dodávat podle původních technických výkresů. „Ne každý jde ale na lanovce jen tak jednoduše vyměnit. Každá poslední součástka musí mít patřičný atest,“ říká Černý.
Občas se obsluha musí vypořádávat s technickými výpadky, cestující ale vždy doveze na místo určení.
Lyže v držáku, snowboard a kolo na háku
Cesta v kabince určené pro čtyři cestující trvá zhruba čtyři a půl minuty. Místa v ní není nazbyt, ale rodičům s dětmi, kteří tvoří velkou část zákazníků skiareálu, to stačí. Ti ostatní se musejí trochu uskrovnit.
Lyže cestují v držácích na bocích, snowboardy na zvláštním háku. Na něm se v létě vozí jízdní kola. Lanovka slouží nejen lyžařům, v turistické sezoně ji hojně využívají návštěvníci miniaturparku na vrchu Krakonoš.
Cestou se kabinky několikrát zhoupnou a zachřestí na nosných sloupech. „Nikdo se nemusí bát, všechno je jištěné,“ zdůrazňuje Vladimír Černý.
V létě pak lanovka jezdí o něco pomaleji a každou čtvrthodinu, v zimě pulzují kabiny neustále v rámci provozní doby.
Původní ovládání
Zajímavá je i prohlídka horní stanice, kde stojí ovládací pult, skříně s elektrovybavením i samotný motor lanovky. Provozu odsud velí náčelník Roman Gaier. Na lanovce slouží už od roku 2004.
„Všechno je ještě původní, nové je zařízení na hlášení poruch,“ ukazuje na ovládacím pultu. Nechybí tu ani telefon na kličku, který spojuje horní a dolní stanici.
„Máme tři nezávislé druhy spojení, dva různé telefony a vysílačku,“ komentuje Gaier zajímavou součástku ovládacího pultu.
Je s ní spojen i kuriózní zážitek. „Jednou při bouřce uhodil do spodní stanice blesk a tímto telefonem zase vyletěl. Stačilo jen vyměnit jednu součástku, a přístroj funguje dál,“ líčí.
Strojovna je v horní stanici. Kabinky na jejich trase pohání elektromotor, jako náhradní pak slouží klasický diesel z traktoru. Prostory horní stanice jsou plné bzučení měničů.
„Jejich výrobu zajišťoval MEZ Vsetín, firma sice existuje dodnes pod jiným jménem, ale je tam jen jeden člověk, který jim rozumí, a ten je většinu roku na cestách po celém světě, kam výrobce lanovky exportoval. Případné problémy tak musíme řešit třeba i po telefonu,“ vysvětluje náčelník lanovky Roman Gaier.
