V době covidu jsme utratili prakticky veškeré rezervy, říká majitel hradu

  13:32
Na hradě Hauenštejn na Karlovarsku „kroutí“ Pavel Palacký už dvaadvacátý rok. Za dobu, kdy se z ruiny novogotické památky postupně stává vyhledávané centrum kulturního života v regionu, zažil okamžiky radosti i bezmoci. To, co se na hradě děje kvůli koronakrizi, se však vymyká všem dosavadním zkušenostem.

Pavel Palacký, majitel hradu a zámku Horní hrad (Hauenštejn) | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Tak prázdno, ticho a smutno na nádvoří ještě nebylo. Snad jen osmi pávům, kteří jsou součástí hradního inventáře, by mohl klid vyhovovat.

„Nenechte se mýlit,“ opravuje tento názor Pavel Palacký. „Jsou to kontaktní ptáci. Klidně přijdou k návštěvníkům hradu na deset centimetrů, aby si od nich vzali kus buřta. Když je připálený do černa, jsou pávi nadšení,“ líčí majitel hradu symbiotický vztah pyšných ptáků a návštěvníků.

Jak moc jste se nechal ovlivnit pandemií?
Můj osobní život nijak neovlivnila. Když jsem si koupil zřícený hrad a nezalekl se investice půl miliardy, kterou jsem neměl a nemám, tak mě nějaká pandemie ovlivnit nemohla. S hradním životem je to pochopitelně jiné. Horší. Propady z loňska a letoška jsou velikánské. S financemi to máme tak tak. Potřebujeme, aby se znovu rozběhla návštěvnická sezona.

Takže teď máte zavřeno?
Není to tak úplně pravda. Nikdo mě nenutil zavřít výdejové okénko, takže lidé přijdou, dají si kávu nebo klobásu, a při té příležitosti si prohlédnou hrad. Je jich ale malinko. Možná pět, deset za týden. Takže nic, co by zachránilo ekonomiku hradu. Ale zase na druhou stranu nám tito návštěvníci děkují, že mají aspoň nějakou šanci, kam jít. Bývá to až dojemné.

Všechny peníze ze vstupného investujete zpět do hradu?
Samozřejmě! A taky z nich s dovolením žiji. Nemám jinou práci, hrad dělám na sto procent. Příspěvek státu v rámci kompenzačních programů je bezvadný, ale nestačí. Pokryje tak pětinu mých nákladů. I přes výpadek z příjmů jsme přes zimu pokračovali v opravách zámeckých komnat. Máme teď hotové tři další. Proto je pokladna skoro prázdná. Věřili jsme, že na jaře zase začnou chodit lidi, ale ono nic.

Jsou to nejtěžší chvíle, které jste na hradě kdy zažil?
To je otázka na tělo. Emočně byl možná náročnější okamžik, kdy spadla věž. Psal se rok 2002, hrad jsem měl rok a půl a připravoval jsem otevření věže jako oslavu obnovy hradu. A do toho mi volají do Prahy, že věž spadla. Desítky tun kamení skončily až dole v údolí. Byl to emočně velký náraz, protože přišel najednou. Koronakrize je naopak postupná a ubíjející záležitost, která pomalu tepe. A nám už se nechce hrát podle jejích not. Je zapotřebí, samozřejmě s jistou mírou omezení, znovu začít žít.

Znám vás jako optimistického člověka. Dokážete i na současné situaci najít něco pozitivního?
(Po delším přemýšlení) Pozitivní byl určitě čas, který jsem při pandemii strávil s rodinou. Z globálního hlediska si Země na chvilku odpočinula. Ale ve vztahu k hradu žádná pozitiva nevidím. Naopak. Krize nám vzala vítr z plachet, utratili jsme prakticky veškeré rezervy, které jsme měli, přerušila se kontinuita akcí…

Jak z té finanční šlamastyky ven? Máte nějaký recept?
Nevím, jestli se dá mluvit o receptu, ale v souvislosti s koronakrizí jsme už vloni v březnu nabídli našim příznivcům dárkové vouchery. Jejich pomocí si mohou zájemci takříkajíc předplatit naše služby v letošním roce a vybrat si je v okamžiku, kdy poleví omezení, případně kdy se to bude hodit jim. Vouchery na našem webu nabízíme v hodnotě 200, 500, 800 a 1 000 korun.

Mluvil jste o akcích na hradě. Chystáte i přes současná omezení program na dobu, kdy bude hrad po všech těch opatřeních otevřený?
Pochopitelně. Už v půlce dubna jsme zde měli mít tradiční sokolníky. Pravděpodobně ale termín posuneme. Máme připravený dětský den, sympozium, noční prohlídky… Chceme udělat opět deset až patnáct akcí, jen je budeme muset termínově nahňahňat blíž k sobě.