V mariánskolázeňském městském muzeu pro budoucnost sbírají současnost

  9:30
Už téměř dvě desetiletí působí Jaromír Bartoš ve funkci ředitele Městského muzea Mariánské Lázně. Dobře ví, jaké poklady z nejrůznějších oborů lidské činnosti muzeum schraňuje. Jsou to i PET lahve našich minerálek, protože vzhledem k recyklaci může být za pár let obtížné vůbec nějaké najít.

Už téměř dvě desetiletí působí Jaromír Bartoš ve funkci ředitele Městského muzea Mariánské Lázně. | foto: MAFRA

Teď pro své sbírky muzeum připravuje nový depozitář, který umožní, aby byly cenné předměty uloženy ve správném režimu teploty a vlhkosti. Z toho důvodu se letos brány muzea otevřou návštěvníkům až v červenci.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste se stal ředitelem mariánskolázeňského muzea?
V muzeu jsem od roku 2004. Předtím jsem pracoval u ochrany přírody, příroda a historie má k sobě blízko. Když bylo vypsáno výběrové řízení, přihlásil jsem se na místo ředitele muzea v Mariánských Lázních a měl jsem to štěstí, že jsem byl vybrán a dostal jsem možnost tady tolik let působit. Každý kluk má své sny a já jsem od základní školy sbíral minerály, zkameněliny, vytvářel jsem si herbář a později se věnoval numismatice.

V muzeu máme sbírky hodně širokého spektra – historickou knihovnu, lázeňství, obrazy, grafiky, staré fotografie i mineralogické a staré herbáře. Moje cesta je tedy přirozený vývoj od klukovského sběratelství k profesionálnímu. Vystudoval jsem v Brně na Stavební fakultě geodézii a kartografii a na Filosofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity odbor muzeologie, který se věnuje přímo problematice vedení muzea, tvorbě sbírek, jejich ochraně i prezentaci pro veřejnost.

Jaký si dáváte jako ředitel cíl?
Za jednu z důležitých funkcí muzea považuji uchování dokladů o nás a našem okolí i pro ty, co přijdou po nás. Základ naší muzejní sbírky tvoří předměty, které nám zanechali naši předci a my na ně navazujeme. Julie Hufnagel-Schildbachová, majitelka domu, ve kterém sídlíme, ochraňovala památky po návštěvě J. W. Goetha. Velkou část etnografických sbírek máme po hoteliérovi Kašparu Ottovi z Café Egerländer a minerály třeba po prvním mariánskolázeňském lékárníkovi Karlu Bremovi. My zase tvoříme sbírky do budoucna, proto sbíráme nejen věci staré, ale i současné.

Jsme městské muzeum, proto se věnujeme oblastem, které jsou typické pro naše město. Určitě je to lázeňství, minerální vody, ale i známé mariánskolázeňské oplatky. Už nyní sbíráme PET lahve našich minerálních vod, protože vzhledem k recyklaci může být za pár let obtížné vůbec nějaké najít. Když bude chtít někdo za třicet let připravit výstavu o zdejších minerálkách, u nás láhve budou. To stejné platí i o lázeňských oplatkách nebo pítkách. Obojí máme jak z 19. století, tak i z roku minulého. Pak je můžeme dávat do souvislostí s vývojem společnosti a tvořit kvalitní expozice pro návštěvníky.

Když jsme spolu před několika lety mluvili, pochlubil jste se úžasným nálezem – starou lahví s minerální vodou. Našli jste od té doby nějaké jiné zajímavé exponáty pro muzeum?
Ano, pořád nacházíme zajímavé věci, které jsou spojeny s tematikou našeho města. V poslední době jsme objevili staré porcelánové umyvadlo z lázeňského penzionu Waldschlössel architekta Fridricha Zicklera, nádherné talíře z hotelu Panorama nebo talíře z kavárny Rainmühle, která byla mezi lázeňskými hosty velmi oblíbená. Takové věci nám přinášejí podporovatelé muzea jako dar, rovněž hledáme v starožitných obchodech nebo přes internet. Nyní budujeme nový depozitář, který musí být hotov v červnu letošního roku. Jsem rád, že díky tomu budou naše sbírky uloženy v režimu správné teploty a vlhkosti.

A jak si představujete muzeum za padesát let?
Mariánské Lázně patří k těm městům, které si uvědomují, že je důležité, aby jeho historie zůstala zachovaná. Důležitost našich sbírek stoupá i se zápisem na seznam světového dědictví UNESCO, neboť tím získaly na významu. Nyní již nejsou záležitostí pouze regionální historie, ale staly se součástí celosvětového dědictví. Jak bude muzeum vypadat za padesát let, to mohu jen těžko odhadovat. Málokdo předvídal před pár lety možnosti vizualizace a rozvoj virtuální reality.

Možná budou návštěvníci procházet expozicemi vytvořenými ve virtuální realitě. Pokud ale tyto virtuální expozice mají mít reálný základ a vyprávět historii objektivně, pak si myslím, že stejně zůstane důležitá role autentických předmětů. Obraz Mony Lisy si můžeme prohlédnout v mnoha publikacích, najdeme ho na internetu, můžeme si koupit domů reprodukci, ale každý stejně chce vidět originál. Věřím tedy, že i v té době se najdou lidé, které budou těšit originály a ty najdou právě u nás.

Fungujete současně i jako galerie. Jaké obrazy jsou zde uloženy?
Máme velmi zajímavou kolekci obrazů z předválečného období od malířů, kteří tady tvořili. Ve své době nebyli plně doceněni, ale nyní se jejich jména stávají velmi populárními. Je tu například reprezentativní kolekce obrazů malíře Norberta Hochsiedera, výtvarníka minimálně evropského formátu. Jeho dílo máme ve sbírkách zastoupeno průřezově od jeho školního období, tedy od roku 1896, až do konce 50. let.

Studoval nejdříve v Teplicích a dále v Drážďanech, Berlíně, Paříži, nějaký čas se učil u profesora Augusta Brömseho. Patřil mezi spoluzakladatele skupiny výtvarných umělců Die Pilger. Maloval interiéry hotelů, a proto se mohl věnovat vlastní tvorbě na téma biblických motivů. Chtěli bychom mu připravit výstavu na rok 2028, kdy připadá výročí 70 let jeho úmrtí.

Jaký obraz byste označil za nejcennější?
Ten v Mariánských Lázních nenajdete. Od roku 2012 jej můžete vidět v dlouhodobé zápůjčce ve Šternebrském paláci Národní galerie v Praze, kde je návštěvnickým tahákem. Jde o obraz ze 17. století od Josefa Heintze mladšího s názvem Dís jedoucí z Tartaru. Heintz obdivoval dílo Hieronyma Bosche a Dísovo podsvětí se hemží fantastickými příšerami a monstry podle Boschova vzoru.

Na jakou výstavu jste za dvacet let práce v muzeu nejvíce hrdý?
Mám vždycky radost z poslední výstavy, ale mou oblíbenou je výstava o kultuře historického Chebska, kterou jsme otevřeli v roce 2018. Návštěvníkům jako jedni z mála představujeme originální kroje a šperky z 19. století. Většina vystavených věcí pochází z hotelu Café Egerländer, kde bývalý majitel Kašpar Ott inscenoval pro své hosty chebskou světnici. Jeho potomci předměty darovali v roce 1944 městskému muzeu, kde byly dlouhé roky uložené. V době covidu jsme využili i venkovní plakátovací plochy, kde jsme vylepili historické plakáty a pro mnohé to bylo překvapení, když najednou četli plakáty z padesátých let.

Kolik pořádáte výstav za rok?
V galerii pořádáme výstavy každý měsíc a představujeme zajímavé osobnosti regionu a známé české umělce, je to tedy minimálně deset výstav ročně. Další stálé výstavy se průběžně doplňují o nová témata, ale nepočítal bych je jako výstavy nové. Stále zápasíme s prostorem, kde bychom mohli vystavovat.

Muzeum bude otevřeno v červenci. Jaké novinky na návštěvníky čekají?
Po výstavbě nového depozitáře budeme sbírky stěhovat a uvolněný prostor později využijeme pro nové stálé výstavy. Momentálně připravujeme nový scénář výstavy o historii Mariánských Lázní včetně příběhů o minerálních pramenech. Chceme ukázat i socialistickou dobu rekreantů ROH. Ti byli důležití, protože díky nim město žilo. Chodili tančit, do restaurací, na výlety, sportovali.

Možná, že zřídíme retro hotelový pokoj pro rekreanty z té doby. Nechte se překvapit. V červenci bychom chtěli otevřít letošní muzejní sezonu výstavou mladého nadějného fotografa z Prahy Petra Machana. Na svých působivých černobílých snímcích zachytil neotřelým způsobem život v Mariánských Lázních a věřím, že se výstava bude líbit. Už teď se na naše návštěvníky těšíme.

Autor: