Morový sloup v Chebu nenajdete. Trojboký pilíř je za něj považován mylně

  9:16
Už více než tři staletí uplynula od poslední velké morové epidemie v Evropě. Epidemie nebyla tak strašná jako ty ve středověku, kdy si jen „Justiniánův“ mor ve druhé polovině 6. století vyžádal až sto milionů mrtvých. Ve společenské paměti je však i tak dodnes živá. Připomínají ji kromě jiného i četné morové sloupy. V Chebu bychom ho však hledali marně.

Za morový sloup bývá někdy považovaný necelých pět metrů vysoký trojboký žulový pilíř s reliéfy, zakončený v horní části vysokou štíhlou pyramidou. | foto: MAFRA

Morové sloupy zdobí snad každé české město i spoustu menších obcí. Na Karlovarsku jich najdeme více než pět desítek. Mívají podobu pilíře nesoucího většinou sousoší Nejsvětější Trojice nebo méně často Panny Marie. Ty honosnější pak obklopují sochy morových patronů, nejčastěji sv. Šebestiána, sv. Rocha a dalších.

Památkou na poslední morovou epidemii jsou morové sloupy postavené po roce 1714 v Karlových Varech, Lokti a v Teplé a uměleckou úrovní nade všechny vyčnívající trojičný sloup ve Valči, připisovaný Matyáši Bernardu Braunovi. Městem, kde bychom morový sloup hledali marně, je poněkud překvapivě Cheb.

Místo morového sloupu se stavěl hospic

Ne, že by Chebští o takový sloup nestáli. O tom, že město chtělo vztyčit na náměstí velký sloup Nejsvětější Trojice jako dík za odvrácení morové nákazy v roce 1713, nás informuje chebský obchodník Georg Adam Veyl, jenž dále uvádí, že „proti vůli faráře Schenkeho řezenský biskup změnil slib (města) tak, aby bylo místo toho vychováno 12 sirotků, totiž 6 chlapců a 6 dívek“.

Podobně píše i chebský kronikář Anton Grassold, jenž uvádí, že místo morového sloupu dala městská rada „na vrchu sv. Anny postavit františkánský hospic a kostel a za zbývajících dvou tisíc zlatých založila ve městě sirotčinec, ve kterém mělo být vychováváno 6 chudých chlapců a 6 děvčat“.

Obelisk patrně vytvořil sochař Felssner

Je samozřejmě otázkou, nakolik jsou tyto údaje relevantní, Veylův zápis byl pořízen až v roce 1808, Grassoldův ještě později v roce 1817, a veškerá pátrání po takovém městském slibu zůstala bez výsledku. Co víme jistě, je skutečnost, že na náměstí v Chebu nikdy trojiční ani žádný podobný sloup vztyčený nebyl.

Za morový sloup bývá někdy považovaný necelých pět metrů vysoký trojboký žulový pilíř s reliéfy, zakončený v horní části vysokou štíhlou pyramidou. Obelisk, připisovaný (s otazníkem) chebskému kameníku a sochaři Peteru Antonu Felssnerovi.

Údajný náhrobek stavitele Pfeffera

Stojí v Městských sadech na jižním okraji historického centra města v místech, kde se až do roku 1879 rozkládal starý hřbitov. Za „morový“ sloup ho považoval už zmíněný Georg Adam Veyl, který v roce 1808 píše, že „ještě dnes stojí u vchodu na hřbitov sloup, jenž prý byl postavený kvůli moru“, později a až dodnes už je však tento sloup označovaný jako náhrobek Angela Pfeffera.

Angelus Pfeffer patřil k významným chebským stavitelům, kteří se zasloužili o barokní proměnu města v 18. století. Nejznámější stavbou, na níž se podílel, je Nová radnice na náměstí Jiřího z Poděbrad, postavená v letech 1723 až 1728 podle plánů pražského dvorního architekta Alliprandiho. Čtyři roky po dokončení stavby, v níž dnes sídlí Galerie výtvarného umění, v roce 1732 Angelus Pfeffer zemřel a byl pochován na čestném místě vpravo od hřbitovní brány.

Obdivovat lze už pouze tři reliéfy

Myšlenku, že obelisk na hřbitově není morovým sloupem, ale náhrobkem Angela Pfeffera, prosadil historik, městský archivář a ředitel muzea v Chebu Karl Siegl (1851–1943). Dodnes jsou citovaná jeho slova, že „kámen, představující pyramidu, mylně označovaný jako morový sloup, nese znak Pfefferů a letopočet 1735“. Na obelisku přitom žádný rodový znak není a byl-li tam kdy nějaký letopočet, je už dávno spolehlivě nečitelný.

Až na nepatrné fragmenty jsou v současnosti nečitelné i všechny nápisy na sloupu, obdivovat tak můžeme pouze tři reliéfy zpodobňující sv. Jana Nepomuckého, sv. Antonína Paduánského s Ježíškem a Korunování Panny Marie Nejsvětější Trojicí. Poznamenané sice hrubě zubem času jsou dodnes krásným dokladem zručnosti a uměleckého cítění chebských kameníků.