Jde o pomník obětí Citické stávky z roku 1894. Hornický průvod, který se vydal do Sokolova, zastavili četníci střelbou. Na místě zůstali tři mrtví, dalších osm utrpělo zranění. Horníci se dožadovali zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby. O tom však tehdejší majitelé dolů a továren nechtěli slyšet.

Konec 19. století se na Sokolovsku nesl ve znamení nespokojenosti tehdejších horníků s pracovními i sociálními podmínkami. Těžba uhlí zažívala rozmach, za který svým způsobem mohla železnice. Soukromá Buštěhradská dráha spojila Sokolovsko s celým územím Rakouska – Uherska, i se sousedním Německem (1870).

Těžaři získali další odbytiště a spolu s těžbou uhlí se začal rozvíjet i průmysl. Do regionu se stěhovali lidé z celé monarchie za prací. Zároveň s tím však rostlo napětí ve společnosti. Hornické i dělnické hnutí tehdy bylo roztříštěné a jejich zájmy hájila řada nejrůznějších spolků. Regionem prošla hned několikrát vlna stávek, ale bezúspěšných.

Nejdřív Chodov, pak Citice

V roce 1894 měli horníci tři základní požadavky (podle knihy Z historie dělnického a komunistického hnutí na Sokolovsku). Stanovení minimální mzdy za směnu na jeden zlatý a 70 krejcarů, zavedení osmihodinové pracovní doby a okamžité propuštění několika dozorců.

Stávkovat se začalo v Chodově na dole Richard. Horníkům tam snížili mzdy. Stávka se pak začala šířit dál po kraji. Stávkující podpořili i horníci z jiných dolů i dělníci na stavbě druhé koleje Buštěhradské dráhy. Centrum stávkového hnutí se postupně přesunulo na Citicko. A právě tam došlo k tragédii, kterou dnes připomíná pomník na návsi v Citicích.

Průvod horníků se vydal do Sokolova k úřadu okresního hejtmana. Jenže právě v Citicích jim cestu přehradilo několik četníků, kteří jej nechtěli pustit dál. Nakonec došlo ke střelbě do davu zhruba tří stovek dělníků. Tři skončili mrtví, dalších osm utrpělo zranění. Stávku sice projednával i parlament, ke zlepšení podmínek pro horníky však nedošlo.

Fotogalerie zobrazit 4 fotografie

Ústup se proměnil v útěk

Zásah pětice četníků proti průvodu se tehdy pečlivě vyšetřoval. Před vyšetřovací komisí jeden ze svědků, horník František Bauerfeind uvedl: „Bylo nás přibližně 300. Mezi Citicemi a nádražím vystoupilo proti nám pět četníků. Vyzvali nás, abychom se nehnuli ani o krok vpřed.“

Výzvu podle něj měli několikrát opakovat. Jenže horníci šli stále dál, byli přesvědčení, že četníci proti nim střílet nebudou, protože je neohrožují. Ti je opět vyzvali k zastavení. Přední řady se zastavily, jenže zadní na ně tlačily a tak udělali horníci ještě pár kroků. Četníci zahájili palbu. První zásah dostal Josef Stitzl, kterého kulka trefila do týla.

„Dav se dal na ústup, který se proměnil v útěk. Padlo ještě několik výstřelů. Byl jsem asi 200 kroků za čelem průvodu, když jsem byl zasažen do lýtka,“ dodal Bauerfeind. Jeho zranění bylo klasifikováno jako těžké. Střela zasáhla holenní a lýtkovou kost pravé nohy. Pracovní neschopnost měla trvat nejméně jeden měsíc.

Nejmladšímu bylo 18 let

Josef Stitzl zemřel na místě po ráně do hlavy. Další obětí četnické střelby se stal Kristián Heinz z Ovčárny. Zasáhli ho dvě střely, jedna ho poranila na hlavě, druhá zasáhla do břicha. Zemřel pár hodin po střelbě, bylo mu 37 let. Třetí obětí měl být Karel Götzl ze Sokolova. Soudní lékař ani zástupce soudu jej druhý den nemohli vyslechnout.

Jeho zdravotní stav to neumožnil a mladík zraněním podlehl. „Karel Götzl leží a pro tělesnou slabost nejvyššího stupně není schopen výslechu. Podle průstřelů v kabátě a vestě, které měl předchozího dne na sobě, byl zasažen dvěma ranami do pravé strany prsou. Je mu 18 let,“ stálo v protokolu. Dalších osm stávkujících utrpělo nejrůznější zranění.

Citická stávka však nebyla poslední tragickou událostí v regionu, ještě hůř dopadli dělníci při stávce v roce 1899 v Kraslicích. Tehdy se bouřili proti zvýšení cukerní daně. Četníci tehdy demonstraci potlačili za cenu čtyř mrtvých a řady zraněných. Na pohřbu obětí se tehdy sešlo 20 tisíc lidí ze širokého okolí.

Pomník se stěhoval sem a tam

Oběti Citické stávky z roku 1894 se dočkaly o 30 let později pomníku, který dnes stojí uprostřed Citic. Ani jeho podoba se neobešla bez sporů. Okresní úřad neschválil verše, které měly být na desce pomníku, nakonec tak pomník vznikl bez nich.

Jeho autorem je chodovský sochař Alois Zuber, který se specializoval na náhrobní plastiku. Podle publikace Umění v Sokolově, svazek III autorů Marcela Fišera a Michaela Runda se jedná o jeho nejvýznamnější práci.

Jako další řada soch nebo plastik ani citický pomník neměl klid. Ze svého místa na návsi v Citicích byl pod taktovkou komunistů přemístěn před vstup do areálu dolu Pohraniční stráže. Tam měl horníkům připomínat historii dělnického hnutí v regionu. Po roce 1990 se pak pomník opět přesunul do Citic.

Den horníků a později Den horníků a energetiků se v Československu slavil od roku 1949 vždy 9. září. Šlo o výročí přijetí Jihlavského horního řádu, což je nejstarší soubor hornických pravidel v Evropě. Do té doby oslavovali horníci svátky svých patronů, kterými byli sv. Prokop (4. července) nebo známější sv. Barbora (4. prosince).