Jak jste se ocitl v Mariánských Lázních?
Mé rodiště je Praha, mé dětství Podskalí a Vyšehrad. Zde jsem vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu, a poté jsem začal studovat pražskou VŠCHT (Vysoká škola chemicko technologická) obor pivovarnictví a lihovarnictví. Po dvou semestrech jsem zjistil, že tato volba byl velký omyl, a proto jsem přešel na pražskou Střední školu společného stravování. Moji rodiče to nesli velmi těžce – maminka pracovala v televizi a tatínek v zahraničním obchodě a k „hospodě“ měli velmi negativní vztah.
Mně se ale práce v tomto oboru zalíbila. Přispěla k tomu i řada brigád – namátkou v objektech kavárna i restaurace Slávia, v Parnasu, Vysočině, Oživlém dřevu, v restauraci i terasách Mánesu a řadě dalších. Během školy jsem se zúčastnil výběrového řízení na pozici provozního hotelu Intercontinental v Praze. Ten se právě stavěl a měl být v tu dobu nejluxusnější hotel v Čechách. Po skončení školy jsem pracoval krátce v podniku PZO Koospol (Podnik zahraničního obchodu). Od září 1970 pak na mě dokráčela branná povinnost – vojna.
Po začátcích mytí nádobí na ministerstvu národní obrany (MNO) a generálním štábu jsem se propracoval na funkci číšníka v mezinárodním klubu MNO v Ústředním domě armády. Znalost jazyků mně umožnila dostat se posléze i na funkci velitele čety kuchařů a číšníků. Nějak si, zaplať pánbůh, nikdo nevšiml, že mám tetu v Londýně, což by asi jinak byl průšvih. Po vojně nástup do hotelu Intercontinental nebyl možný, stavba nebyla dokončena. Byl jsem proto jako číšník dočasně zaměstnán v pražském hotelu Olympik.
Tam se mi ale hrubě nelíbilo. A tak jsem uvítal nabídku CKM, ne ale v Praze, ale v Mariánských Lázních. Musel jsem se podívat na mapu, kde ty Mariánské Lázně vlastně jsou. A 27. října 1972 jsem se tam ocitl. Tady jsem ale našel skvělou partu a výborného ředitele Vladimíra Číhala. Po roce odešel zástupce ředitele Petr Jung a já povýšil. Po dalším roce odešel Vladimír Číhal a já se ve svých 25 letech stal ředitelem hotelu Krakonoš v Mariánských Lázních.
Jak to tady vypadalo tou dobou?
Starý hotel Krakonoš byl – a je dosud – nádherná stavba se zcela unikátní atmosférou. Měl 40 pokojů – 100 lůžek a na léto velikou chatovou osadu v místě dnešního parku Boheminium s celkem 45 chatami s celkem 176 lůžky. Hotel Krakonoš díky nádherným a prostorným sálům pořádal denní odpolední taneční čaje s živou kapelou pana Plecitého, večerní diskotéky pro mladé a také velmi oblíbené hotelové plesy.
Prodávali jsme na ně až 500 vstupenek. Vždyť mezi účinkujícími byly i takové hvězdy jako Karel Zich se skupinou Flop, Karel Černoch s Country beatem Jiřího Brabce, Miro Žbirka, dokonce i dvojice Šíp a Uhlíř a řada dalších. Velmi oblíbená byla také naše hotelová vinárna zvaná Ponorka. Přišel rok 1984, byla zrušena chatová osada a naproti historické budově vyrostla depandance se 60 pokoji.
Místo chatové osady jsme vybudovali sportoviště, a ze strany hotelu vznikla dokonce první veřejná sauna i s masážemi. A já osobně? Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, Obchodní fakultu, katedru služeb cestovního ruchu. Další zkušenosti přišly s lety zahraničních praxí v Itálii, Španělsku, Německu a Anglii i seznámení se s prací vídeňské hotelové školy.
Jak jste přežili časy po roce 1989?
Založili jme společnost s ručením omezeným, vzali si úvěr a koupili tuto budovu. A přišly další investice, od roku 1999 postupně vzniklo balneo, 18 nových pokojů, dnes tedy máme 86 pokojů, dva salonky, jet u solná jeskyně, bazén, kongresový sál, letní terasa, sochařský pohádkový ráj v našem parku před hotelem, kousek odtud je Park miniatur Boheminium atd. Zejména kongresový sál je velmi využíván i vzhledem k malému počtu sálů v našem městě. To vše ale znamenalo i další úvěrové zatížení. Tedy i opět vysoké pracovní nasazení.
Kolik máte v hotelu zaměstnanců?
Máme kolem 40 zaměstnanců. Musím zdůraznit, že řada našich kolegů u nás pracuje již mnoho let. Patnáct, dvacet let není výjimkou a obětavost našeho personálu, zejména z důvodů dojezdové vzdálenosti, je hodná ocenění. Zaměstnáváme všechny profese z oblasti stravování, ubytování, wellness a lázeňské péče, údržby atd.
Můj starší syn v letošním roce posílil řady kulturních pracovníků firmy Ensana Léčebné lázně Mariánské Lázně, a tak zde nyní spolupracuji s mladším synem Zdeňkem, šikovnou paní provozní Idou a zejména s velmi pracovitou ekonomkou paní Martinou. Práce s lidmi a pro lidi je vždy velmi náročná. Práce v našem oboru je také velmi náročná, na psychiku, fyzičku, na časové vytížení.
Jaké jsou vaše největší problémy?
Obávám se, že celý náš obor gastronomie, hotelnictví i lázeňství je, bohužel, i od nejvyšších míst velmi podceňován, přehlížen a mnohdy znevažován a přínos pro hospodářství státu nedoceněn. Druhý důvod je naprostý nedostatek kvalitního personálu všech profesí.
Proč jsem tak skeptický? V České republice vzniklo mnoho soukromých hotelových škol, což vedlo ke snížení úrovně vzdělání, protože není dostatek odborníků, kteří by mohli na těchto školách učit. Dále je problém, že tito odborníci se na tyto školy nehrnou, protože nemají pedagogické minimum, ale mají bohaté praktické zkušenosti. Například já sám neplánuji ve svém věku získat pedagogické minimum, ale rád bych se podělil s mladými lidmi o to, co jsem se během své kariéry naučil.
Co vás nejvíce v restauracích a hotelech trápí?
Nejvíce mě trápí nedostatek úcty k hostům. Dříve číšník stál s bílým příručníkem ve smokingu a věnoval se ihned hostům. Dnes vidím servírku, která obsluhuje hosty na terasách restaurací v džínách s dírami, a já nevím, odkud přišla. Z rande, sportovního hřiště? To je nedostatek úcty.
Víte, proč se některým číšníkům říká „nosítka“? Od slova „donést“. Dříve to nespočívalo jen v donesení jídla. Byla to opravdová práce a komunikace se zákazníkem: popřát hostu dobrou chuť, pomoci s usazením hosta, doporučit chutné jídlo z denní nabídky, udělat kompliment, usmát se a tak dále. Musíte navázat s hostem kontakt. To je věc, která postupně zmizela a schází také profesní hrdost.
Ale proč?
Myslím si, že v roce 1989 jsme udělali dobré i špatné věci. Hotelová škola byla dříve pro vyučené studenty, měli už praxi v oboru a chuť pracovat i něco pro obor obětovat. Bylo to jejich osobní rozhodnutí. Dnes tam jdou děti, které byly přemluveny svými rodiči a ani tuto profesi po škole nechtějí dělat. Druhým problémem je, že mladým lidem chybí pokora. Pokora je charakteristická pro chytré lidi, kteří si váží práce těch před nimi a stále se snaží být dokonalejší a neustále se učit.
Ke mně přicházejí mladí lidé, kteří by chtěli pracovat v hotelu, ale mají požadavky na plat, které jim nemůžu splnit. Nechtějí pracovat o víkendech, o Vánocích chtějí být doma, i na Silvestra. A kdo tady bude pracovat s hosty? Mám pesimistický názor, že až odejde střední a starší generace, tak tento obor skončí. Budou zde pracovat roboti, neboť naprosto schází kvalitní profesní dorost.
Jak se vám daří přilákat do hotelu tolik zákazníků?
Myslím si, že ten úspěch souvisí s pokorou. V době, kdy k nám jezdili němečtí turisté, byli čeští turisté často opomíjeni, více se preferovali zahraniční turisté, kteří utráceli více peněz. Ale my jsme zvali Čechy a naučili je sem jezdit. Již několik let se k nám pravidelně vracejí. Turisté z tuzemska i zahraničí k nám přijíždějí s dětmi i zvířecími mazlíčky. Vycházíme z otázky trojúhelníku – zákazník, cestovka, hotel. Spokojenost musí být u všech tří stran. Eventuálně u dvou, pokud vypadne cestovka.
Důležitým faktem musí být i konstatování, že vše má svoji cenu. S cenou služeb musí nutně korespondovat i jejich úroveň. Na závěr, dozvídám se z tisku, že je nutné do republiky dostat michelinské restaurace. Nic proti tomu. Mně by bohatě stačil fakt, aby byly dodržovány a kontrolovány certifikace hotelových zařízení korespondující s podobnými zásadami běžnými v řadě západních zemí, například zejména ve Francii, Švýcarsku, Německu, ale i Belgii, Lucembursku, Lichtenštejnsku... To by byl jeden z těch žádoucích kroků správným směrem.
