Jak vybíráte hry k nastudování? A proč jste si vybrali právě tento titul?
Vybíráme na míru souboru podle toho, kolik máme volných herců a jaké jsou typy. Je nás sice v D3 přes dvacet, ale ne každý chce nebo může hrát ve všem, z časových či osobních důvodů. Tentokrát bylo herců k dispozici šest. Samozřejmě vybíráme podle tématu. Hlavním tématem je šikana. A téma ohrožení a ztráta svobody. Když se člověk neubrání, tak o ni přijde. A vzdálená válka, v předloze druhá světová, nám může dnes připomenout tu na Ukrajině. Hry vybíráme také podle žánru. V Déčku jsme tohoto autora myslím dosud nevyzkoušeli. A samozřejmě chceme, aby šlo o kvalitní text.
Jak jste se k této hře dostali a čím vás oslovila?
Když se schylovalo k tomu, že mám režírovat, vzpomněl jsem si na hru Tótovi, někdy uváděnou pod názvem Rodina Tótů, protože se dnes už tolik nehraje. Kdysi jsem viděl inscenaci, kterou v karlovarském profesionálním divadle dělala režisérka Jana Kališová. Tóta tehdy hrál Břetislav Tetera. Později jsem viděl inscenaci ochotníků z Horšovského Týna v režii Gábiny Vaškové, která byla hodně povedená. Hru jsem si znovu přečetl a připomněl si, že je opravdu dobře napsaná. Pro připomenutí, István Örkény je mimo jiné i autorem Kočičí hry, která měla obrovský úspěch v pražském Národním divadle. Dana Medřická v ní tehdy excelovala a inscenace byla uvedena 403krát! Úspěšnější je v Národním od té doby jen Donutilův Sluha dvou pánů. A Tótovi jsou podobně dobrý text. Důkazem je to, že jsme téměř nemuseli škrtat.
O čem příběh této maďarské rodiny vlastně je?
K rodině Tótových přijíždí na dovolenou z fronty vzácná návštěva, sám pan major. Pan major je velitelem Julia, syna Tótových, a na něm záleží jeho bytí a nebytí. Alespoň tak si to rodina představuje. Otec Lájoš, matka Mariška a jejich dcera Ágika si říkají, že když major nebude spokojen, nevezme si Julia do praporní kanceláře, kde bude chráněn před nasazením na frontu a před smrtí. Takže se Tótovi majorovi ve všem podřizují. A major diktátorsky ovládne celou domácnost.
Když se to takhle převypráví, vypadá to jako dost těžké drama…
Situace, kdy major uzurpuje rodinu, by měly na diváka působit komicky. Je to spíš komická groteska nebo groteskní komedie. Doufáme, že se budou diváci během představení usmívat. A pak jim ten úsměv možná zmrzne.
Jak probíhalo zkoušení?
Bylo to hodně o textu, kterého je na hlavní čtyři postavy, rodinu Tótů a Majora, skutečně hodně. K tomu jde o žánr, který jsme ještě nedělali. Takže jsme se přípravou inscenace prokousávali těžce a na naše poměry dlouho, zkoušíme přes půl roku. K tomu dosud žádná naše inscenace neměla tak dlouhou stopáž, představení bude trvat dvě hodiny. Ale doufám, že komedie bude na diváky působit lehkým dojmem a rychle jim uteče.
Koho v inscenaci uvidíme?
Zkušeného Martina Cirkla jako Lájoše, ten dokáže hrát na tenké hranici mezi směšností a tragikou velmi přesvědčivě. Martinu Cirklovou v roli Marišky. Už v minulé roli v Goldoniho Náměstíčku byla velmi výrazná. Svérázná Nikol Kostadinovová ztvárňuje jejich dceru Ágiku, což je náročný úkol. Petr Johanovský si hledá postavu Majora poctivě, pohybuje se suverénně mezi zupáctvím a bezradností. Sousedku Gizi představuje naše kráska Tereza Fischerová a Listonoše posila z Divadla Dagmar, velmi talentovaný mladý kolega Petr Hunyor. A abych nezapomněl, důležití jsou také ti, kteří nejsou na jevišti vidět. Autor scény Luboš Štěpán, autorka kostýmů Anna Ratajská a dramaturgyně Petra Richter Kohutová. Škoda jen, že světlo a zvuk musím obsluhovat sám (smích). Osvětlovač a zvukař nám chybí dlouho a citelně.
Jste ostřílený divadelní herec a režisér. Na které ze svých inscenací nejvíce vzpomínáte?
Asi na Daňkova Kulhavého mezka. To byl silný příběh a měl také malé obsazení. A moje předposlední inscenace, Srnky, to byla zase taková taškařice.
Co vás čeká v nejbližší době? Nějaká další režie?
Právě proto, že toto zkoušení bylo tak těžké, si rád od režie odpočinu a budu se věnovat hraní. Jako herec nemám zodpovědnost za celou inscenaci, takže si to užívám s lehkým srdcem a bez starostí. Čeká mě titulní role v komedii Viktora Braunreitera o výrazné osobnosti karlovarského lékařství, Jeanovi de Carro.
