Karlovarská KSČ šokovala výměnou vedení, po 21. srpnu zůstal pocit zrady

Na konci šedesátých let minulého století se Karlovarsko poněkud vymykalo republikovému průměru. Ne snad náladou místních obyvatel, ta byla podobná jako jinde v Československu.

Na rozdíl od zbytku státu zde ale žila nejpočetnější skupina neodsunutých německých obyvatel, bylo jich asi 42 tisíc, ve srovnání s jinými oblastmi státu zde bylo značné množství mladých lidí. Region byl výjimečný i tím, že až deset procent obyvatel se hlásilo k různým církvím a komunistická strana na ně neměla žádný vliv.

Díky postupnému uvolňování poměrů navíc Karlovarsko stále více navštěvovali zahraniční turisté.

„Dalšími významnými faktory ovlivňujícími nálady a atmosféru byla jednak možnost sledovat západoněmecké televize, poslouchat cizí a emigrantské rozhlasové vysílání, jednak i možnost, byť stále jen omezená, cestovat do západních zemí. Důležitým zdrojem informací se také stávaly zprávy od příbuzných v emigraci nebo od odsunutých Němců s vazbami na původní domov,“ říká historik karlovarského muzea Jan Nedvěd, který se moderní historií regionu zabývá.

Šok na okresní konferenci

To všechno působilo na veřejnost. Na jaře 1968 situace vyvrcholila v Karlových Varech březnovou okresní konferencí KSČ. Takové konference se konaly všude, většinou vypadaly tak, že se jednomyslně zvolilo vedení okresů podle předem připravených kandidátek, soudruzi se vzájemně pochválili a šlo se domů.

Jenže nespokojenost s dogmatickým a neschopným komunistickým vedením v Karlových Varech došla tak daleko, že delegáti neakceptovali navrženou kandidátku a vytvořili novou z lidí, kteří byli přístupní reformnímu kurzu. Navíc na konferenci zazněla nebývale otevřená diskuze a vyměnilo se celé vedení okresu.

10 fotografií

„Výsledek konference šokoval stalinistické konzervativce nejen na okrese, ale i v Západočeském kraji a také v celorepublikovém měřítku. Nikdo z dosavadních tajemníků nebyl opět zvolen do čela, z navržených poslanců byla zvolena zhruba třetina. Jak se vyjádřil jeden z účastníků konference, zástupci plzeňského krajského výboru KSČ odjížděli z Karlových Varů zelení vzteky. V důsledku karlovarské okresní konference rezignoval vedoucí tajemník KSČ Západočeského kraje,“ popisuje březnové události Jan Nedvěd.

A to nebyl všem událostem konec. Karlovarští delegáti sehráli významnou úlohu při prosazování reforem na krajské konferenci KSČ v Plzni o měsíc později.

Provokace KGB

V té době ale málokdo tušil, že se pomalu schyluje k dramatu. Okolní socialistické státy v čele se Sovětským svazem vedeným Leonidem Iljičem Brežněvem situaci v Československu sledovaly se znepokojením. Reformního úsilí se jejich komunisté báli, měli strach z vlastních reformistů i z jakékoli změny. Varšavská smlouva se začala tiše připravovat na případnou invazi. Využila třeba plánovaného cvičení Šumava na konci června 1968. To se konalo na řadě míst Československa, včetně výcvikového prostoru Hradiště.

„Jedna jeho část se 26. června odehrávala ve vojenském výcvikovém prostoru Hradiště, účastnila se jí část sovětské tankové armády dislokované v NDR. Přítomnost sovětských vojsk radikalizovala veřejnost a posílila reformisty ve vedení KSČ. V Karlových Varech se v době cvičení pohybovaly skupiny sovětských vojáků s fotoaparáty, obyvatelé se k nim chovali přátelsky a s vojáky besedovali,“ uvádí historik.

Sověti se ale nechystali jen na samotnou invazi. Mezitím si připravovali i případné důvody. Situace došla tak daleko, že tvrdili, že na Karlovarsku jsou ilegální sklady zbraní. Šlo o dezinformační kampaň tajné služby KGB, která se snažila zdiskreditovat vedení strany a státu a také vznikající opozici. Při těchto provokacích se nalezlo několik úkrytů se zbraněmi. Na samotném Karlovarsku se mělo jednat o dva úkryty.

„Nalezené zbraně byly americké provenience, pocházely z období druhé světové války. Jak prokázaly kriminalistické expertizy, tkaniny, v nichž byly zbraně zabaleny, se vyráběly v NDR, a bedny, v kterých byly uskladněny, pocházely ze Sovětského svazu,“ dodává historik.

KGB se také zaměřila na diskreditaci nových hnutí. Trnem v oku jí byl například Klub bývalých politických vězňů K 231. Ještě dnes je ruská veřejnost přesvědčena o tom, že ho tvořili hlavně bývali esesmani, kolaboranti a sudetští revanšisté.

Invaze

21. srpna 1968 nad ránem vstoupila invazní vojska do Československa. Přes Kraslice a Boží Dar se valila do vnitrozemí. Šlo zejména o jednotky Sovětského svazu, vojska Německé demokratické republiky se zastavila před hranicí a zůstala v záloze. Do Československa vstoupil jen jejich velitelsko-zpravodajský odřad.

Invazní vojska způsobila v regionu řadu škod, nešlo jen o známý tank, pod kterým se probořil v Karlových Varech most. O invazi armád Varšavské smlouvy jsme podrobně psali v článku Západ Čech obsadili v srpnu 68 i Němci. Tank a hlava rudoarmějce skončily v řece).

Hněv a zloba

21. srpna ráno už byly v ulicích tisíce Karlovaráků. Nikdo z nich invazní vojska nečekal. Lidé se snažili blokovat ulice, demonstrovali, odstraňovali se pomníky. Za své vzal například pomník rudoarmějce u hlavní pošty. Hlava skončila v řece.

„Před hlavní poštou stojí improvizovaná barikáda. Tank hravě projíždí. Kusy plechů a třísky z laviček létají vzduchem. Vojáci se rozlézají po městě. Výzbroj, jako by očekávali tuhý odpor. Kulomety, bezzákluzová děla, tarasnice. Mnoho lidí pláče. I chlapi. Je mi také do breku. Koušu se do rtů, ale slzy samy stékají po tvářích. Je to ze vzteku, tomu šílenému divadlu nelze zabránit,“ líčí Chalupa své vzpomínky.

První reakcí veřejnosti na invazi byl hněv, údiv a pocit zrady. V dalších dnech ale došlo k obratu. „Obyvatelé zaujali pasivní resistenci. Odmítali jakoukoliv pomoc okupantům, místo vzteku a podivu se obraceli k vojákům zády a ignorovali je. Další reakcí, dodnes patrnou i z fotografií, byla erupce lidové tvořivosti a humoru na plakátech a v nápisech, což souviselo s celkovým sepětím většiny obyvatel ČSSR, s jednotou v tragickém momentě obou národů,“ dodává Jan Nedvěd.

Škody způsobené invazními vojsky na Karlovarsku dosahovaly milionů korun. Těžká technika poničila komunikace, mosty a dopravní značení. „Třeba nedokončená část silnice na Prahu ze Zadních Drahovic do Olšových Vrat byla značně poškozena,“ popisuje Nedvěd.

Naštěstí ale nikdo nepřišel o život. Několik raněných muselo vyhledat lékaře, většinou šlo o následky dopravních nehod. Střelba byla zaznamenána u strojírenského závodu Chodos u Chodova, kde invazní jednotky střílely na protisovětský nápis. Zranění přivodili rozhořčení obyvatelé Habartova sovětskému vojákovi, který byl zasažen kamenem do hlavy.

Normalizace

Invazi přivítali jen konzervativní komunisté. Protesty a veřejné akce zhruba po týdnu začaly ustávat. Situace se vracela k normálu a Československo směřovalo k normalizaci. Ta na Karlovarsku přicházela pomaleji než jinde. Reformní vedení okresu se ve funkci udrželo ještě rok po okupaci a snažilo se zachovat co nejvíce z provedených reforem. Marně.

Po nástupu Gustáva Husáka do funkce generálního tajemníka KSČ se rozjela mašinerie prověrek. Z KSČ bylo vyloučeno 327 tisíc lidí, dalších 350 tisíc přišlo o práci. Tisíce lidí se rozhodly emigrovat.

„Na Karlovarsku byli postiženi nejen vedoucí představitelé reformního hnutí, ale také vedoucí pracovníci jiných stran a organizací, kulturních institucí, rozhlasu nebo redakcí. Ušetřeny nezůstaly ani školy, které postihli normalizátoři v kraji i v okresu zvlášť citelně. Došlo k odvolání 103 ředitelů a zástupců, 615 učitelů bylo pro politické chyby přeloženo,“ shrnuje následky normalizačního procesu Jan Nedvěd.