„Když jsme se v první půli devadesátých let seznámili, bylo to, jako by vám podala ruku celá česká poezie od třicátých let do současnosti,“ vzpomíná spolumajitel nakladatelství Host Miroslav Balaštík.

„Obrovská osobnost nejen jako básník a mravní autorita, ale také jako strážce literární tradice,“ říká.

Příběh Zdeňka Rotrekla, jehož dílo je určené spíš pro náročnější čtenáře, se začal psát v Brně. A právě s městem si celý život udržoval niterný vztah. S rodiči bydlel v Údolní ulici, vedle dnešního sídla ombudsmana. Dům rozmetaly bomby roku 1944 a dodnes ho připomínají pouze bříza a borovice, které básník sám sázel.

4 fotografie

Rotrekl si právě za druhé světové války poprvé vyzkoušel, jaké je to skrývat se v ilegalitě. Po maturitě na gymnáziu vydal svou první sbírku Kyvadlo duše a nastoupil na filozofickou fakultu. Od úspěšného absolvování ho dělila jediná zkouška. Těsně před jejím začátkem jej však kvůli angažování se ve studentských spolcích vyhodili.

Rotrekl pak odmítl dřít na německé okupanty jako totálně nasazený. Zažil osvobozování Brna i s dobyvačným chováním vojáků sovětské armády – další z řady důvodů, proč se ke komunistům nikdy nepřidal. 

„Žádné fráze o třídní nenávisti, třídním boji, diktatuře proletariátu, světové revoluci, stále výš k přesně vypočítanému pozemskému ráji, mě opravdu neoslnily. Já věděl, že pozemský ráj je stejně nedosažitelný jako ten druhý, a že i kdyby se lidstvu podařilo k němu dospět, stal by se rájem pozemských hovad,“ vysvětloval Rotrekl v rozhovoru pro MF DNES v roce 2010.

Spoluvězeň Rotreklovi v cele vyoperoval šlachu

Komunisté na něj rozhodně nezapomněli. Ve vykonstruovaném procesu v roce 1949 mu prokurátor navrhl trest smrti, rozsudek zněl doživotí. V lágrech v Borech, Leopoldově a uranových dolech na Bytízu nakonec strávil 13 let a 25 dní. Pustili ho na podmínku. 

O té době však básník nikdy nemluvil špatně. Ve vězení se potkával s dalšími intelektuály – Janem Zahradníčkem či Bohuslavem Reynkem, ale i s generály, politiky a jednu celu obýval s opatem Vítem Tajovským.

„Byl jsem prostě v dobré společnosti. S výkvětem národa. Nikde jinde tak dobře nepoznáte, co je to skutečné přátelství, co je to blízkost člověka k člověku,“ zaznamenal ve spisech Rotrekl.

Literární historik a básníkův dlouholetý přítel Jaroslav Med pro Český rozhlas Vltava vzpomínal, že to byla víra, která Rotrekla dokázala nadnést. „Byl na tom velmi špatně, vyvalila se mu kýla. Spoluvězeň, chirurg, mu navrhl, že mu z nohy vyoperuje šlachu a tou mu kýlu zašije. Nakonec to udělali a zachránili mu tak život,“ popsal převyprávěnou historku dnes již zesnulý Med.

S podlomeným zdravím mířil po propuštění přímo do nemocnice. To ho paradoxně zachránilo, protože neměl kam jít a byl bez peněz.

„Básník musí za každý svůj verš ručit životem“

Desetiletá podmínka Rotreklovi zakazovala potkávat při práci lidi, navíc se dvakrát denně musel hlásit. Proto mohl pracovat jen v noci. A tak v Brně doléval petrolej do lamp, které osvětlovaly výkopy.

„Mám velice rád jednu fotografii. Vyhublý básník v rádiovce a dělnických modrácích prochází s petrolejovou konvičkou ulicemi, podoben zvláštnímu poutníku a rozsvěcuje kahany, aby ctěné panstvo nezahučelo do jam a kanálů. Byla to přízračná situace – básník, který byl totálním společenským vyděděncem, šíří v temné době světlo, a to nejen v lampách, ale i svým slovem. Neustále totiž zdůrazňoval, že básník musí za každý svůj verš ručit svým životem, jinak se může klidně stát ‚holicí pěnou‘,“ vzpomíná Miloš Doležal, básník a publicista, který Rotreklovy spisy recenzoval.

Ačkoli jako nepohodlný režimu nemohl doma dlouhé čtyři dekády nic publikovat, sbírky Rotreklovi vyšly v exilu – v Římě, Mnichově nebo Torontu. Sám emigrovat odmítl, i když měl v roce 1968 možnost. Kdyby odešel, nemohl by prý stav společnosti nijak zlepšit.

„Tolik desetiletí píšu verše a nevím, kdo je bude číst. Já se častokrát ptám, pro koho vůbec píšu,“ uvažoval v časopise Svědectví ještě v roce 1988. Sám o sobě nikdy jako o básníkovi nemluvil, skromně se označoval právě jen za autora veršů.

V Česku se nových publikací dočkal také u nakladatelství Atlantis, později pak poznámky diktoval editorce Janě Uhdeové. „Spolupráce to byla vskutku úžasná. Bohužel jsme ale jeho paměti nemohli dokončit, vyšly nám čtyři svazky, dva ještě na publikování čekají. Je na nich spousta práce, ale vyjdou,“ slibuje Uhdeová. 

V pamětech se dostali do roku 1953. Rotrekl zemřel 9. června 2013 v Brně, v němž prožil drtivou většinu své statečné a mravně pevné životní pouti.