Obě tyto události jsou spojené s řadou zajímavostí. Tak předně tedy – k jakémuž hnutí se to připojil mladý, původně velmi dobře situovaný a všestranně nadaný básník Pellico?

„Počátky italského národního obrození, Risorgimenta, dlouhého politického procesu, který se udál v 19. století a vyvrcholil v konečném sjednocení Itálie roku 1870, jsou spjaty s hnutím tajné organizace karbonářů – karbonerie. Počátky této konspirativní sekty jsou nejasné a obestřené legendami. Zrodila se patrně v jižní Itálii za první francouzské okupace v posledních letech 18. století a vzala si za cíl osvobození Neapolského království od cizích okupantů,“ píše brněnský historik Dušan Uhlíř o hnutí, které přebralo mnohé rituální prvky od slavnějších svobodných zednářů.

13 fotografií

Ve zmíněné době ovšem větší část italského poloostrova ovládala rakouská vojska, proti nimž italské hnutí dosáhlo dílčích úspěchů. „To už se však italské revoluce staly předmětem zájmu evropských velmocí, které usilovně hledaly cestu, jak revoluční hnutí izolovat a likvidovat, než přeskočí do dalších evropských zemí,“ podotýká Uhlíř.

Důležitou roli v tom hrál tehdejší rakouský ministr a pozdější státní kancléř, kníže Metternich, který diplomatickým vyjednáváním dosáhl souhlasu carského Ruska a královského Pruska k vojenskému zásahu proti karbonářským revolucím v Neapoli a Turíně.

Italský vlastenec živořil v brněnském žaláři, o utrpení napsal životní dílo

A to už se týkalo i vlastenecky smýšlejícího Pellica, vzdělaného jak studiem v Turíně, tak ve francouzském Lyonu, kam se provdala jeho sestra – dvojče. Když mu totiž v roce 1819 rakouská policie zakázala vydávání liberálních patriotických novin Il conciliatore, přidal se naštvaný literát ke karbonářům, jejichž buňku odhalila rakouská tajná policie.

Tu Pellicovu po svém zatčení udal Pietro Maroncelli, který měl u sebe navíc i řadu kompromitujících dopisů. Všechny jím označené karbonáře policie zatkla, Pellica v pátek 13. října 1820. Spolu s Maroncellim byl poté odsouzen k trestu smrti, zmírněným císařem na patnáct let žaláře. Maroncelli si měl odsedět dvacet let.

Ital Silvio Pellico strávil na Špilberku osm let.

Do brněnského kriminálu, určeného kromě vrahů a lapků i pro politické vězně, dorazil Pellico 18. února 1822. Maroncelli si Špilberku „užíval“ už o tři dny později, navíc jej tam proslavila i jedna z prvních úspěšných amputací levé nohy, která se uskutečnila ze zdravotních důvodů přímo ve vězení roku 1828. Popsal ji v knize Mé žaláře právě Pellico, který se o spoluvězně pečlivě staral. Maroncelli zde pak dostal i berle, umělou nohu ovšem až po svém propuštění a převozu do Itálie.

Ze Špilberku vyšel stejně jako Pellico díky amnestii v srpnu 1830. Pikantní je také zaručený fakt, že dozorci na Špilberku, zvyklí na zločinecké typy ze spodiny společnosti, zpočátku vůbec nevěděli, jak se ke slušným a jemným mladíkům z řad italských vyšších vrstev chovat.

Silvio Pellico se pak v Itálii stal knihovníkem a sekretářem filantropky a markýzy z Barola Giulie Colbert Falletti. Politicky už nepůsobil, věnoval se literatuře a se svou ženou žil v Turíně. U markýzy zůstal až do své smrti roku 1854 a jeho hrob turisté najdou na turínském centrálním hřbitově.

Do kasematů i s průvodcem

Padesát let po propuštění Pellica došlo na Špilberku k další přelomové události. Kasematy, kam umístili první trestance na přelomu června a července 1784, se poprvé staly atrakcí pro návštěvníky odjinud. Postaral se o to major a ředitel Vojenských staveb v Brně Anton Costa-Rossetti.

„Nechal kasematy vyčistit a opravit a provedl i některé větší stavební úpravy,“ uvádí podrobnosti o počátku zdejší expozice historik Jiří Vaněk.

Zároveň Rossetiho připomíná také jako autora prvního tištěného průvodce po zdejším hradě. Ten vyšel roku 1880 v němčině pod názvem přeložitelným jako „Brněnský Špilberk, zejména jeho kasematy a nejpozoruhodnější vězni“, pak vyšel ještě několikrát v dalších třiceti letech včetně české verze.

Chléb a voda, tma, řetězy. Nejtěžší vězení na Špilberku nešlo přežít

„Přestože se Costa-Rosseti opřel v této své práci nejen o dosavadní literaturu, ale použil i některých dobových plánů a písemných pramenů, nevyhnul se některým omylům,“ připomíná Vaněk legendy, jimž autor podlehl, či je dokonce sám vytvořil. A další mýty pak přidávali i průvodci na Špilberku.

K nejčastějším patřilo pojmenovávání místností v severních kasematech jmény proslulých špilberských vězňů, což byla ovšem pouhá básnická licence, protože přímo v kasematech bylo vězení zřízeno mezi lety 1784 až 1835, ale nebyli tam umísťováni žádní političtí ani elitní vězni.

Slavný velitel pandurů, baron Trenck, zemřel už roku 1749, takže do kasematů nemohl být přesunut už kvůli časové ose. A to platí i pro „lotra mexického“, loupežníka Václava Babinského, který dorazil na brněnský Špilberk naopak až v roce 1841.

Nebyla tam nikdy ani mučírna, nejen proto, že právo útrpné zrušila Marie Terezie už roku 1769, ale kvůli tomu, že zde věznili už odsouzené zločince, ze kterých už se mučením žádné informace vymáhat nemusely. Ani pověsti o nevěrných ženách, jimž na hlavu kapala voda, dokud nezešílely, ani připoutání vězňů nad kanál, kde je měly ožírat krysy, nejsou pravdivé.

Pozor na krysy a pach mrtvol. Průvodci v kasematech kdysi strašili lidi

Dokonce ani císař Josef II. se zde nenechal v roce 1783 na hodinu zavřít do malé dřevěné kobky, aby poté zdejší skutečně kruté věznění nejtěžších zločinců zrušil. Pravda naopak je, že tento opravdu smrtonosný trest se stálým přikováním vězně bez světla a pořádného větrání se stravou o chlebu a vodě zavedl roku 1784 právěJosef II. a o zrušení se postaral až jeho nástupce Leopold II. v roce 1790.

A faktem také je, že tah s otevřením se vyplatil. „Kasematy se záhy staly velkou turistickou atrakcí,“ vyzdvihuje Vaněk a připomíná i četné úpravy zdejších prostor. Nejtvrdší žalář své doby tak dodnes láká návštěvníky z celého světa.