Týden poté by se tato brněnská rodačka a skoro 50 let brněnskému Národnímu divadlu nepřetržitě věrná herečka dožila sedmdesátky.
„Rakev v možná největším osudovém paradoxu záměrně zdobila kytice rudých růží, již kolegové ze souboru objednali jubilantce původně k sedmdesátým narozeninám,“ píše teatrolog a publicista Luboš Mareček ve vůbec první velké monografii o této herečce s názvem Příběh totálního herectví.
Jeho kniha vyšla na sklonku minulého roku a na více než třech stovkách stran se v ní Mareček vyznává z hlubokého obdivu k hereckým, ale i lidským vlastnostem umělkyně, která si ani přes tvrdý nátlak nikdy nezadala s tehdejší mocí. Nevstoupila ani do komunistické strany, byť jí to opakovaně nabízeli.
„Fialová byla mimořádný herecký talent, navrch velmi pracovitá, skromná a ve svém řemesle poctivá a pokorná,“ dokresluje Mareček také hereččinu mnohaletou věrnost jediné brněnské scéně, byť desítky lákavých pražských nabídek dostala už jako jednadvacetiletá.
To když se stala doslova světovou hvězdou po svém úžasném titulním výkonu ve filmu Divá Bára z roku 1949.
S partnery byt nesdílela
Bolševická padesátá léta a po nich dvacetiletí normalizace ovšem tak výjimečným zjevům a talentům, jako byl ten Fialové, příliš nepřály. A zřejmě ani v osobním životě, kde jí vzhledem k její pověstné kráse rozhodně nechyběly vztahové nabídky od hereckých kolegů, režisérů i jiných, to neměla moc lehké.
V roce 1954 se sice vdala za čerstvého absolventa herectví na Janáčkově akademii múzických umění, o tři roky mladšího Jiřího Tomka, ale vlastně s ním vůbec nikdy nebydlela v jednom bytě a po jeho návratu z vojny se s ním vbrzku rozvedla.
Nicméně právě z tohoto vztahu se jí v roce 1955 narodil jediný syn Jiří, o kterého ovšem jeho otec nejevil větší zájem.
Další vztah měla Vlasta Fialová (až do jeho smrti v roce 1987) se svým hereckým, profesně ovšem o hodně slabším kolegou Zdeňkem Kampfem, s nímž ale také nesdílela byt. Patrně se hlavně vzájemně psychicky podporovali a užívali si své záliby v cestování.
Tu však navzdory době, jež jí nijak nepřála, naplnili oba vcelku vrchovatě, převážně na zájezdech po Evropě s tehdejší cestovní kanceláří Čedok.
Nasazení našich učitelů bylo dojemné, vzpomíná
Vlasta Fialová se v Brně 20. ledna 1928 narodila do rodiny operního pěvce a jeho ženy, rovněž členky brněnského operního souboru, kde účinkovala dokonce se svou sestrou – dvojčetem. V Brně také skutečně prožila takřka celý život, zemřela zde a její hrob najdeme v čestné části Ústředního hřbitova.
„Prospala jsem vlastně svoje dětství v krásných koších na kostýmy buď u hasičů, nebo v různých šatnách,“ vzpomínala sama herečka, jak ji rodiče brali do „svého“ divadla od počátku vlastně proto, že ji jako malé dítě „neměli kam strčit“.
Jako čtyřletá si na jevišti dnešní Mahenovy činohry, které pak taková léta zůstala věrná, odbyla i svůj první výstup coby Dívenka s panenkou v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. A na konci války, kdy židenický činžák, v němž rodina bydlela, dostal 20. listopadu 1944 při bombardování nedaleké Zbrojovky fatální zásah, bydlela tehdy mladičká Fialová v proscéniové lóži téhož divadla.
„Vždy, když vcházím na toto jeviště, padne můj první pohled na tento miniaturní prostor, v němž jsem jako sedmnáctiletá studentka se svými rodiči celých čtrnáct dnů bydlela,“ prozradila Marečkovi Fialová v roce 1996.
Tehdy sice byla brněnská konzervatoř, kde od roku 1943 studovala, nacisty zavřená, ale soukromě ji i její spolužáky zdarma vyučovali jejich profesoři ve svých bytech. „Dělali jsme u Walterových doma (rodiny herců a pedagogů Rudolfa a Marie Walterových – pozn. red.) básničky a monology, nasazení našich učitelů bylo více než dojemné a nikdo si toho později nevšiml,“ vyprávěla herečka.
Kromě dokonalé artikulace, hudebního talentu a od mládí pěstované herecké praxe dostala Fialová od dětství do vínku také sportovní schopnosti doložitelné jejími závodními úspěchy v plavání a skocích do vody. Ty ostatně trénovala také v Brně, přesněji v židenických lázních Zábrdovice, ležících přímo naproti jejího, později vybombardovaného, rodného domu.