Zdobení přesně podle mustru

„Ozdoby musely být na stromku vždy rozmístěny naprosto rovnoměrně a pravidelně. Můj otec, budiž mu země lehká, byl konstruktér a šílený pedant. Než se začalo zdobit, udělal rozkres, který se musel přesně dodržet. Je mi přes padesát a dodnes si pamatuju, že máme deset červených baněk, dvanáct stříbrných, deset luceren, dva ptáčky, dva zvonky a stříbro. Lucerna musela být v trojúhelníku s červenou a stříbrnou, pták a zvonek nesměli být vedle sebe. O Vánocích roku 1984 otec omylem šlápl na ptáčka a zbyl jen jeden, takže se to celé muselo předělat. Byl jsem tak nas*aný, že jsem naschvál šlápl i na toho druhého ptáka.“ (Petr)

Svátky klidu? Ani omylem

„Se ségrou jsme taky měly ‚kouzelné‘ Vánoce. Všechny serepetičky musely být nablýskané, včetně 4,5metrové, do stropu se skvoucí mahagonové leštěné stěny. Všechno zkrátka muselo být naprosto dokonalé, celý byt, co kdyby náhodou… no aby lidé neřekli. Během vánočních příprav vystoupala atmosféra na totálně výbušnou, jen škrtnout. Stačilo málo a ‚dozorkyně‘ nás seřezala jak žito, hlava nehlava, stačilo se jinak podívat, než požadovala. Celé vánoční přípravy probíhaly za neustálého řevu, nervů v hajzlu, byly jsme vyklepané jak startky psychicky i fyzicky, co zas bude. A po takových vytřískaných ubulených přípravách se pak mělo usednout ke stolu, kde jsme na sebe koukali jak bubáci, a u stromečku pak předstírat náramné veselí.“ (anonym)

Ani schovat je nešlo...

„Vzpomínám si, že otčím v 80. letech koupil dvě příšerné ozdoby, Spejbla a Hurvínka. Byly obrovské, šeredné, vypadaly jako leskle natřené macerované potracené plody. Nicméně trval na tom, že musí viset. Schválně jsme se snažili umisťovat je tak, aby byly co nejmíň vidět, ale otčím je vždycky schválně převěsil na nějaké čelné místo. To převěšování trvalo průběžně až do Tří králů, kdy se stromek zase odstrojoval.“ (Jana Rajnyšová)

Jak ideálně vyrovnat stromek

„U nás doma to byla vždy dobrodružná kovbojka, v níž bylo jisté jedině to, že otci bude ze všeho nejdéle trvat dokonalé vyrovnání stromu ve zcela nevhodném socialistickém držáku a že vše kulminuje tak dvě hodiny před štědrovečerní večeří, kdy máti dostane nějaký předstupeň hysáku z toho, že celý den stojí sama u plotny, od které předtím každého ochotného pomocníka odežene.“ (Tatiana Evans)

Dědo, nechej to linecké

„Dědeček olizuje cukroví. Je pečlivý, a tak když plní linecké, zahlazuje okraje jazykem.“ (Tereza)

Celý advent na galejích

„Naše matka pekla cukroví na zakázku a my s bráchou jsme měsíc, den co den, až skoro do Štědrého dne, hnětli těsta, později vykrajovali a lepili. Když zbyl nějaký čas, uklízeli jsme, prali záclony a několikrát během adventu otec i maloval byt. Takže jsme ještě i stěhovali nábytek a kupovali koberec. Když přišel Štědrý den, padli jsme ke stromku jako ztrhaní koně a většinou se někdo pohádal. Zbytek svátků jsme sbírali síly, abychom do dalšího roku vstoupili alespoň s podobnou energií, jako jsme měli před adventem.“ (Dan)

Kvůli koberci odřené klouby

„Matka každý rok vymyslela, že nutně ‚potřebujeme‘ vyklepat koberce. Ten obří z obýváku se sroloval, s tátou jsme ho vynesli ven a rozložili na sníh. Do něj jsme mlátili klepačkou. Pak se opět sroloval, přenesl ke klepadlu, kde se rozbalil a zase se do něj bušilo. I když jsem měl rukavice, vždy jsem měl odřené klouby. Matka vše bedlivě kontrolovala z okna.“ (Radomír Voznica)

Až se všechno blýskalo

„U nás se před Vánocemi leštily všechny ty krámy z vitrín. Nejenže naši toho měli hromady, ale to samé i babička, a protože bydlela s námi, dělalo se to dvakrát. Celý týden se jen leštily ty přiblblý sklenky, hrnky, blbiny. Pak se praly záclony v celém baráku a myly hnusný starý špaleťáky, takže dvojnásobek oken, než máme teď. A když se šel zdobit stromek, první přišla tátova scéna, protože když rozmotával světýlka, půlka z nich nesvítila. Byl hroznej vztekloun, půl hodiny se vztekal, naštval se, fláknul s tím a uraženě a naštvaně odešel do ložnice. Ale tak do hodiny vylezl a pokračoval a byl zase klid.“ (Lenka Krtičková)

Tak půjdeš s námi jíst?

„To náš táta na Štědrý den ležel na gauči v teplákách, kouřil a koukal na televizi. Námi ozdobený stromeček vždy zhodnotil jako hnusný. Na tom gauči s nohama na stole a ozdobeným stromečkem vedle sebe seděl ještě ve chvíli, kdy ostatní seděli u stolu a čekali na večeři. Děsné nervy, zda se půjde s námi najíst, nebo ne...“ (Gabruse Urbanová)

Když zvířata mluví lidskou řečí

„Moje babička říkávala, že na Štědrý den o půlnoci mluví zvířata lidskou řečí. A kdo je uslyší, zemře. Pamatuju si, jak nás to s bratrem rajcovalo, a oba jsme tomu věřili snad až do patnácti, než nám došlo, že je to blbost a že nás tím babi jen zbytečně stresovala. Ale dodnes si živě pamatuju Vánoce roku 1997, kdy nám mezi svátky oznámila, že na ni o půlnoci promluvila její kočka a že spolu vedly normální rozhovor. Babička pak náhle zemřela 28. prosince. Od té doby celá naše rodina chodí na Štědrý den spát ještě před půlnocí, nebo aspoň zavíráme psa do kuchyně.“ (Tomáš)

No, a je po svátcích!

„Každý rok, celý můj život, moje teta vždy na Štědrý den po rozbalení dárků teatrálně pronese: ‚No, a je po svátcích! ‘ Zbytek rodiny se vždy na sebe podívá a protočí oči.“ (Martina)

Prázdné stanioly

„Můj taťka měl jediné dva úkoly. Koupit stromek a upevnit v obrovským starožitným stojanu. A zabít kapra v garáži, vykuchat a odšupinět. O svátcích pak ‚nenápadně‘ vyzobával bonbony ze stromku a nechával tam viset prázdné stanioly. “ (Milena Boháčková)

Děkujeme, Duchu lesa

„Stromek jsme chodili krást do lesa ještě za tmy. Táta k tomu měl připravený celý příběh, proč to tak musí být. Duch lesa nás prý zavolal právě v tuhle dobu, protože zvířata ještě spí a na Vánoce musí být lidé ohleduplní. Když jsme dorazili na místo, kde měl stromek dávno vyhlídnutý, vždycky říkal, že tento stromeček vybral les pro nás. Pak ho uřízl, pomodlil se a kolem jsme nasypali ovoce a zeleninu pro zvířata.“ (Jitka)

Ach, ta profesní deformace

„Moje babička, bývalá novinářka, každý rok obejde celou rodinu a s každým udělá rozhovor, co by si přál dostat. S některými mluví i vícekrát, než vytvoří finální soubor (něco jako vánoční časopis) a ten pak všem rozdá, aby nám pomohla s vymýšlením dárků.“ (A.)

Pro stromek jako loupež století

„Naše mamka, která je jinak nejméně pravděpodobný zločinec na světě, chodí každý rok do lesa. Na její obhajobu, ona si dá fakt práci, aby lesu neublížila, a vybere vždy nějaký stromek, který je fakt na blbém místě a nic by z něho nebylo. Každý rok je okolo toho nějaká akční historka, dramaticky vylíčená jako loupež století. “ (Denisaster Bártková)