Dvořák vlastnil například plastiky od Karla Dvořáka a Emila Filly, sochu Tři Grácie od Josefa Kubíčka či obrazy od Josefa Čapka a Františka Kupky. Během pobytu za mřížemi byla celá jeho umělecká sbírka čítající šedesát děl bezplatně převedena do majetku Moravské galerie v Brně.
Po propuštění z vězení Dvořák navštěvoval výstavy a sledoval osudy jednotlivých kousků. O tom, že dříve patřily jemu, nikde nebylo ani zmínky.
„Dostalo se mu tím ovšem potvrzení o kvalitě jím shromážděné kolekce. Sám několikrát konstatoval, že jeho sběratelské umění přece jen nebylo marné, když jsou teď sochy a obrazy přístupné široké veřejnosti,“ popisuje Robert Mečkovský ve své práci Stavitel Václav Dvořák jako mecenáš a sběratel umění.
Jak už název práce vypovídá, původně se Dvořák věnoval architektuře a stavařství. „Nejprve více jak rok pracoval pod vedením Bohuslava Fuchse na stavebním úřadu v Brně a do jeho vlastního ateliéru docházel po odpoledních hodinách,“ přibližují kariérní začátky Petr Pelčák a Ivan Wahla v knize Václav Dvořák, Vilém a Alois Kuba/ Brněnští stavitelé 30. let.
Právě s bratry Kubovými od roku 1928 provozoval Dvořák společnou projekční kancelář, která patřila mezi nejdůležitější v poválečném Brně.
Obdiv i od Chruščova
Nejprve se zaměřovali na rodinné domy, později přešli i na velké nájemní budovy pro střední třídu, které začaly vznikat v blízkosti dnešní Kotlářské, Cihlářské, Dřevařské nebo Bayerovy ulice.
„Samozřejmostí u jejich staveb bylo vyspělé technické vybavení, které v tehdejší době nebylo ještě zcela obvyklým komfortem. Jednalo se o instalaci ústředního topení, montáž výtahů už u třípatrových domů, zavedení domácího telefonu nebo shozů na odpad,“ vyjmenovávají Pelčák a Wahla.
Zemřel zakladatel Moravské galerie. Brno zapsal na mezinárodní kulturní mapu |
Oceňované byly i obytné haly, které, jak psal Bohuslav Kilian ve svém časopisu Měsíc, „obohacovaly byty o prostor, kde se koncentruje celý rodinný a společenský život“.
V roce 1932 se Dvořák od bratrů Kubových osamostatnil, stavařství se však věnoval i mnoho dalších let. Dohromady stojí za asi osmdesátkou brněnských domů. A obdiv přicházel stále.
„Atraktivnost jeho domů na ulici Kotlářské zapůsobila prý i na generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Sergejeviče Chruščova, který si při návštěvě Brna vyžádal jejich prohlídku a následné předložení stavební dokumentace a fotografií,“ zmiňují autoři.
Komplex malého člověka
Ačkoliv sám stavěl praktické domy, jeho vlastní vila ve Foustkově ulici byla reprezentativním sídlem vytvořeným pro výstavu jeho rozsáhlé sbírky moderního umění. K tomu se v polovině 30. let dostal přes lékaře a sběratele Otakara Teyschlema.
Pelčák a Wahla se domnívají, že tato nová vášeň byla pravděpodobně kompenzací pocitů nedostatečnosti, které i přes své úspěchy Dvořák pociťoval. „Věnoval jsem se jenom práci. Ani jsem nečetl, nesportoval, nechodil do divadla, do společnosti. Dnes je mně jasné, že jsem v těch nejlepších letech nežil, jen stavěl. Vždy jsem cítil mezery – komplex malého člověka,“ vylíčil ve svém deníku.
Umělce, především sochaře, podporoval i za protektorátu během druhé světové války, když se s nimi aktivně setkával jak v Brně, tak Praze. Po konci konfliktu se významně podílel na záchraně vybombardovaného a vyhořelého německého Domu umělců na Malinovského náměstí.
Divadelní mág, pak rudé seriály. Režisér Sokolovský kryl za maskou cynika výčitky |
„Dům byl zdemolován, přesto tu byla hned po osvobození výstava z válečné tvorby. Aby nepršelo na obrazy, museli jsme je zakrýt. Byla sobota odpoledne a dělníci byli pryč, tak jsem to s dobrovolníkem dělal sám. Oblek jsem si úplně zničil, při práci lilo. Ale na obrazy nepršelo,“ stojí v Dvořákově deníku. Budova byla nakonec přestavěna podle návrhu Bohuslava Fuchse a dnes je známa pod názvem Dům umění.
Zatímco válku Dvořák přečkal, komunistický režim na něj měl výrazně horší dopad. „Po znárodnění jeho firmy pracoval na stavbě Nové Huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Doléhala na něj obava z postihů za minulost stavebního podnikatele,“ píší Pelčák a Wahla.
V roce 1952 přišel i o svou vilu, největším trnem v oku tehdejšímu režimu byla ovšem jeho sbírka umění. Rizika si byl vědom, proto ji začal rozdávat přátelům, což mu ale dopomohlo k vězení. Celá kolekce pak připadla Moravské galerii, do rukou jeho rodiny se díla postupně dostala až počátkem 90. let. Toho už se ovšem Dvořák nedožil, v roce 1984 zemřel.
