Málokdo z jeho následovníků by proto věřil, že existovala doba, kdy pro něj šlo jen o jeden z mnoha způsobů, jak vyplnit volný čas. „Kdyby mě v tom nerozvážném věku nepodchytili, myslím, že bych s folklorem nejspíš seknul,“ přemítá s odstupem.

A to by byla velká škoda. Vždyť dnes pětačtyřicetiletý Feldvabel se zapsal do historie svého regionu unikátním a dosud nepřekonaným počinem – čtyřikrát triumfoval ve finále verbířské soutěže, která je součástí Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici na Hodonínsku. Mnozí chlapci z této oblasti sní jen o účasti a málokdo jim může dát tak cenné rady jako král slováckého verbuňku, tedy lidového tance, který je už téměř dvě desetiletí zapsaný na seznamu UNESCO.

5 fotografií

„Ze začátku mě překvapovalo, když jsem u některých kluků viděl, že podcenili přípravu z pohledu kondice. Já se v soutěžních letech udržoval samotnými tréninky v souboru, navštěvováním posilovny a hlavně běháním,“ zamýšlí se s odstupem Feldvabel, který na akci bral poprvé „zlato“ jako dvacetiletý.

A tehdy se pro něj mnohé změnilo. Do té doby ho přízeň diváků a lidí pohybujících se kolem specifického mužského tance vždy naplňovala energií, a tak se nikdy nepotýkal se silnou nervozitou.

Bez dobré fyzičky verbuňk nezatančíte, říká oceněný milovník folkloru a vína

„Cítil jsem obrovskou radost a euforii, vnitřně i od lidí ze souboru. I proto, že jsem jakékoliv umístění nečekal, natož vítězství. Další rok jsem ale vnímal určitou tíhu toho, že jsem něco dokázal. Říkal jsem si, že teď už si nemůžu dovolit udělat ostudu a prostě musím být perfektní,“ vzpomíná s úsměvem. S prvním tónem písničky a pohledem primáše cimbálové muziky se naštěstí vždy jeho obavy vytratily, což pro něj platí dodnes.

Kromě talentu a píle je potřeba průbojnost

Jako mistr svého oboru po dlouhá léta zasedá v porotě prestižní soutěže, kde zastupuje Dolňácko. „Správný verbíř má mít kromě talentu a píle také určitou dávku průbojnosti, která často může rozhodnout o pořadí,“ nabízí recept na úspěch.

Nicméně náročnost úkolu komplikuje i mikroregionální rozdělení. Každá oblast – ať už jde o Podluží, Horňácko nebo třeba Hanácké Slovácko – si drží svá specifika. Problém pro soutěžící tkví také v různých požadavcích porotců. „Je to začarovaný kruh. Chceme, aby vycházeli z podstaty, ale zároveň bylo jejich vystoupení pestré a zábavné. Takže se dostávají do pasti,“ uznává zkušený „soudce“.

Chlapci často přicházejí s novými kreativními prvky, které se nazývají cifry. Mantinely pro to, jestli s nimi nakonec uspějí, se však rok co rok mění. Východiskem je tak najít harmonii mezi starým a novým a vyzkoušet štěstí. Lidová kultura se totiž i podle etnologů vyvíjí a vyvíjet má.

I Feldvabel si prošel pestrou osobní „evolucí“. Folkloru se začal věnovat už v dětství, strýc ho tenkrát poprosil, aby nastoupil do dětského souboru s jeho dcerami. Chlapců mají totiž tyto zájmové organizace vždy nedostatek, a tak přivedení vlastního tanečníka mnohdy tvoří pro dívky podmínku. „Když mi bylo třináct let, skoro celá parta kamarádů ze souboru odešla,“ vzpomíná Feldvabel na období, v němž ho příliš nedělilo od seknutí se životním koníčkem.

Folklor, metal a patka

Jenže díky zájmu známého verbíře a letitého politika za KDU-ČSL Josefa Bazaly, který ho přesvědčil, aby začal chodit do přípravky pro tanečníky souboru Dolina, u folkloru zůstal. Rychle se propracoval nahoru, nicméně svůj čas stále dělil i mezi jinou zábavu.

„S partou kamarádů ze základní školy jsem jezdil na bigbíty, tedy metalovou hudbu. Měl jsem náušnici, dlouhé vlasy mi však teta, která pracovala jako kadeřnice, nedovolila. Tak jsem si držel alespoň takovou delší patku,“ povídá pobaveně.

Časem se víc začlenil do kolektivu zmiňovaného souboru, navíc si v něm našel i přítelkyni – nynější manželku Jitku. „Má žena je a již tehdy byla absolutně zapálená folkloristka. Právě díky ní u mě došlo k definitivnímu zlomu. Co jsem s ní, jedu jen čistý folklor,“ směje se Feldvabel.

Slovácký verbuňk se učí muži z celé Moravy, jezdí kvůli tomu na seminář

Dnes si ho málokdo dokáže představit jinak než na jevišti, ať už jako verbíře, tanečníka či zpěváka. „Popravdě se skoro nenajde týden, kdy bych na sebe kroj neoblékl. Kolem kultury se ostatně točí většina mých aktivit,“ připomíná svoje politické angažmá ve Starém Městě, kde je zastupitelem za STAN i místopředsedou kulturní komise.

Na rozdíl od své ženy, která po dokončení jednoho představení začíná přemýšlet nad druhým, si potřebuje od lidové tradice odpočinout. K relaxaci mu slouží třeba hokej. „A taky jsem si před čtyřmi lety koupil od kamaráda motorku,“ prozrazuje další svoji vášeň, se kterou si tak trochu vynahrazuje to, co ostatní „metalisté“ zažívali v mládí.