Minulý víkend se zúčastnili také Mistrovství České republiky v latinskoamerických tancích, kde si v konkurenci dalších 47 dvojic „vytrsali“ sedmé místo.
Právě je plesová sezona, zajdete si jen tak na ples?
Pařík: Na to fakt nemáme čas. (směje se) Ale na několika vystupujeme.
Jak jste se vůbec dostali k tanci?
Šigutová: Tančím od šesti let. Jako dítě jsem měla spoustu kroužků a jedním z nich byl právě tanec, který mě začal bavit, tak jsem se mu více věnovala. Pařík: Mě k tanci v devíti letech přivedla mamka, což jsem tehdy bral jako podraz. Pocházím z Ostravy a jako malý kluk jsem hrál fotbal a měl sen, že budu hrát za Baník. Když jsme takhle jednou s mamkou šli na fotbalový trénink, nedošli jsme na hřiště, ale k mému překvapení před kulturák. Nechápal jsem, co se děje. Přihlásila mě do tanečního klubu, kde už byla sestra a měli málo kluků. Nakonec mi to šlo lépe než fotbal, tak jsem u tance zůstal.
Někteří kluci v období puberty u tance nevydrží, protože se jim kamarádi smějí, že tanec není pro chlapy. Zažil jste to také?
Pařík: Ze začátku se mi trochu smáli, ale protože se mi dařilo, začali mě brát. Časem zjistili, že se mi za tanec nemají vysmívat, ale brát ho jako jakýkoli jiný sport.
Tančíte spolu od roku 2017. Jak jste se dali dohromady?
Pařík: Známe se už delší dobu. Když jsem skončil s předchozí partnerkou, poradil mi trenér, ať si dám inzerát. Ale já měl jasno v tom, že chci tančit s Jančou. Vtipné na tom bylo, že jsem ji v minulosti už dvakrát žádal, aby do toho se mnou šla, ale vyšlo to až do třetice.
Šigutová: Nakonec mě prostě ukecal. (směje se)
Co považujete za váš největší taneční úspěch?
Šigutová: Nejvíc si cením účasti v anglickém Blackpoolu v největší soutěži vůbec, která má velkou tradici a účastní se jí tak tři stovky párů z celého světa. Na té se nám loni podařilo dostat do nejlepší padesátky, byli jsme první nepostupující mezi 48 nejlepšími páry.
Pařík: V Blackpoolu jsme byli nejúspěšnější český pár. Možná to nevyzní tak exkluzivně, ale několik let před námi se žádný český pár tak vysoko neumístil. Letos je naším cílem postoupit do dalšího kola. Další úspěchy máme s předchozími partnery, když Janča byla ve finále na mistrovství v deseti tancích, nebo já ještě v mládeži ve čtvrtfinále na mistrovství Evropy.
Minulou sobotu jste soutěžili na Mistrovství České republiky v latinskoamerických tancích v Praze. Zintenzivnili jste před vrcholnou soutěží nějak přípravu? A musíte mít na každou akci jinou choreografii?
Šigutová: Celý rok se snažíme trénovat každý den. V průběhu roku před jednotlivými soutěžemi se pak příprava trochu liší. Před mistrovstvím jsme měli týdenní soustředění, kde jsme prakticky neslezli z parketu. Jinak máme soustředění nejvíce v létě a většinou kolem Vánoc.
Pařík: K tréninku samozřejmě patří také fyzická příprava v posilovně. Co se týče choreografie, na každou soutěž nemusíme mít novou. Spíše ji zdokonalujeme, co se týče techniky a vyjádření pohybu, a časem ji trochu obměňujeme.
Můžete přiblížit, jak je to s bodováním v soutěžích? Sledujete výsledkovou tabulku jako ve sportovních soutěžích?
Pařík: Jednoduše lze říct, že po celý rok se na soutěžích, českých i zahraničních, sbírají body, které se započítávají do celkového pořadí. Prvních 48 párů se pak může zúčastnit mistrovství republiky.
Jak vnímáte postavení tanečníků v Česku? Počítáte s tím, že u tance zůstanete celý život?
Šigutová: Tanci teď věnujeme maximum, je to životní styl a neumím si představit, že by v mém životě chyběl. Ráda bych u něj zůstala také v následujících letech, ať už na trenérském, nebo porotcovském postu, ale to záleží na délce aktivní kariéry. Tím, že tanec nepatří pod olympijské sporty, nedokážeme bohužel v hledání sponzorů konkurovat fotbalu, hokeji a dalším sportům.
Pařík: V Rusku nebo Anglii je společenský tanec spíš pro vyšší vrstvu, protože je velmi nákladný. I v sousedním Polsku se bere více jako kulturní událost. Když tam jsme na soutěžích, je zaplněná hala a diváky to opravdu zajímá. U nás je tanec, co se týče povědomí lidí, ještě v plenkách a spíše jde o uzavřenou skupinu lidí.
Výběr plesů na jižní Moravě
|
Proč by měl být tanec na profesionální úrovni vnímán stejně jako vrcholové sporty?
Pařík: Touto otázkou se často sám zabývám. V tanci soutěžíme, jde nám o vítězství, v tomto je to sport. Ale pro mě je tanec především umění. Jde o pohyb mezi mužem a ženou, kteří něco vyjadřují. Takže tanec je pro mě umění, pro které potřebujete sportovní přípravu, bez níž by to nešlo.
Máte vedle už zmíněných úspěchů i nějaké další taneční sny a plány?
Pařík: Chtěl bych, abychom s Jančou byli úspěšní ve světě, abychom mohli propagovat české tancování. Až skončím aktivní kariéru, chtěl bych být trenér, proto teď potřebuju získat zkušenosti, abych je mohl dál předávat.
Šigutová: Protože jako nejprestižnější soutěž vnímám zmíněný Blackpool, kdybych tam někdy byla v semifinále, nebo dokonce ve finále, splnil by se můj velký sen. To by bylo něco, co u nás ještě nikdo nedokázal.
Nedávno skončil desátý ročník oblíbeného pořadu StarDance. Přáli byste si jej také účastnit?
Šigutová: Rozhodně si myslím, že účast ve StarDance není pro tanečníky ideální při aktivní kariéře. Vezme to hodně času, který by pak chyběl. Spíše je to pro ty, kteří mají pauzu nebo už aktivně netančí. Kdo si plánuje otevřít taneční byznys, zajistí mu to skvělou reklamu.
Sami tanec také učíte. Zvyšuje se u dospělých zájem o taneční?
Pařík: Zas tak dlouho neučíme, abychom to mohli porovnat, ale takovým novým trendem je tančení profesionála s amatérem, což se teď hodně ujalo a páry jezdí i na soutěže. Pokud chce tančit jen jeden z manželů či partnerů, je to ideální volba. Ale z kurzů pro páry máme zkušenosti, že muži na ně často bývají „dovlečeni“, jenže pak je to chytne ještě víc než ženy a chtějí pokračovat.