„Tenkrát jsem si tím řešila svůj vztah k víře ve složité životní situaci a chtěla jsem vědět, jak se s ní vyrovnávají ostatní lidé. Dělala jsem s nimi rozhovory, spíš pro sebe, ale pak se mi ozvali z nakladatelství, jestli to nechci vydat,“ vypráví spisovatelka Petra Dvořáková. 

Chtěla, a tak vyšla ve své době kontroverzní kniha Proměněné sny, za kterou získala ocenění Magnesia Litera. Od té doby zvládla napsat mnoho knih pro mládež i dospělé, včetně autobiografie o anorexii. V poslední době už tolik nependluje po republice a užívá si klid maloměsta Znojma. A právě vydala psychologický příběh Vrány.

Co je pravdy na tom, že jste se do Znojma přestěhovala za teplým počasím a florbalem?
Přestěhovala jsem se z Vysočiny, mám hrozně ráda teplo a ve Znojmě přijde jaro o tři týdny dřív. A samozřejmě se mi líbí celé město, je pohodlné pro život. Florbal se na to spíš pak nabalil. Synové si ho tady našli a začali hrát za Znojmo. A měli ještě amatérský tým, kde jim chyběl hráč, tak jsem chvíli hrála s nimi. Ale pak naznali, že jsem neschopná. (smích) Jenže uběhejte dvacetileté kluky... Vykompenzovala jsem si to tím, že jsem napsala knížku o florbalu.

Není pro úspěšnou spisovatelku Znojmo malé? Už jen kvůli dojíždění.
Na dojíždění je to náročnější, ale chci mít v životě klid a v Praze bych umřela. Moje práce je, že sedím sama doma a píšu, tak proč to nedělat v krásném Znojmě? Navíc už nejsem v situaci, že musím všude běhat a nějak intenzivně se věnovat třeba propagaci svých knih.

Co je ve vašem tvůrčím procesu první – kulisy, ve kterých se bude kniha odehrávat, nebo spíš zajímavý charakter?
U mě je spouštěčem emoce. Ale nedokážu vám popsat, jak se překlopí do příběhu. Dám příklad: Když mi bylo dvanáct, přišla revoluce a Kryl, já milovala jeho písničku Salome, mám ji spojenou s pubertální emocí. A když jsem psala Vrány, tak nápad na ně přišel z té emoce, i když ten příběh s tou písní absolutně nesouvisí. 

Vrány jsou o velmi kreativní dvanáctileté holčičce, jež žije v průměrné rodině, která ji nechápe. Zdánlivá spořádanost rodiny vytváří krustu k tomu, že dítěti, které velmi trpí, nemůže být pomoženo. Dochází k manipulacím i bití. Skrze ten příběh se pokouším ukazovat, jak snadné je překračovat hranice intimity dítěte a jak hluboce jej to může traumatizovat.

Když začínáte psát, víte přesně, jak kniha skončí?
Vím, kam chci postavu dovést. S postavou mi vznikne i otázka nebo problém, ke kterému se chci dopracovat, který chci sama sobě psaním zodpovědět. Nedělám si žádného pavouka vztahů nebo mapu, ale rámcově vidím, jak má příběh ubíhat. Jsem vizuální typ a vidím to jako film, jdu po problému a popisuju obrazy. A třeba Vrány mi skončily jinde, než jsem chtěla. Ten příběh mi neumožnil vyřešit situaci hlavní hrdinky tak, jak jsem si přála.

Jak moc postavami žijete, soucítíte s nimi?
Velmi. I s těmi, které čtenáři posuzují jako zlé postavy. Já si dovoluji luxus chápat je, mít jejich emoce a myslet jako ony. Vnějškově se mi třeba jejich chování nelíbí, ale když je píšu, dovoluji si k nim empatii.

Považujete za hodně důležité, aby prostředí v knize bylo dobře popsané?
Na rukopisech, které rediguji, vždycky poznám, když autor brousí do prostředí, které nezná. Typicky zdravotnictví, kde jsem pracovala. Prostředí musí být pro čtenáře uvěřitelné. Nejvíc to poznáte na detektivkách, tam jsou hrubé chyby. Musíte prostě vědět, jak to na policii chodí, jak se postupuje. Řeknu vám příklad takové chyby: Policista najde mrtvolu s doklady v kapse a celou dobu se nepodívá do policejní databáze, kdo by to mohl být, protože kdyby to zjistil, autorovi by se celá stavba příběhu rozpadla.

Ve čtrnácti letech jste vstoupila do kláštera a pobyla tam čtyři roky. Tehdy vás k tomu asi nevedly jen náboženské důvody?
Ve čtrnácti jste dítě. Nejste schopná si reflektovat a pojmenovat, co se vám v životě děje. Neměla jsem dobrou rodinnou situaci a v té době jsem se setkala s církví, která nabízela – a to je ta iluze – velké emocionální zázemí. U mě byl vstup do kláštera v tom věku určitě důsledkem frustrace v rodině. Rodiče to neřešili a pustili mě. Dodnes si neumím vysvětlit, že to mí rodiče připustili. Z kláštera jsem pak musela odejít na základě pomluvy. Nebylo to z vlastní vůle.

Věkem jste se prý dopracovala k tomu, že víru nevnímáte emocionálně.
Beru víru jako rozhodnutí a je pro mě věcí logiky. Sama logika je pro mě mnohem větším důkazem existence Boha než cokoli jiného. Pro mě to nejsou řeči a prožívání. Věřit je věcí rozhodnutí. A patří k tomu i úsilí žít podle nějakých principů, ale také plné vědomí toho, že člověk selhává a že třeba selže i naprosto fatálně.

Takže když jsem se chtěla zeptat, jestli vám víra pomohla v těžkostech, bylo to spíš rozhodnutí, že je překonáte?
Jedna věc je, že se člověk rozhodne něco překonat, to určitě pomáhá, ale to není ta pomoc, kterou přináší víra. Víra v tom funguje jako uvědomění si, že nic se neděje beze smyslu a bez důvodu, že je tu něco, co mě přesahuje a k čemu se můžu vztahovat.

Co vám období v klášteře dalo do života?
Disciplínu a velkou sebekázeň. Přehnanou tvrdost k sobě samé. Vzalo mi to dospívání a pubertu. Na jednu stranu je to handicap, ale i životní zkušenost. Co se návratu týče, v osmnácti je člověk relativně přizpůsobivý, spíš bylo těžké vrátit se do těch problémů v rodině a nějak naložit se svým životem. Nasekala jsem jednu chybu za druhou. Teprve postupem času jsem dozrála a dokázala rozplést některé chybné vzorce, ve kterých jsem žila.

Pak přišly problémy v podobě těžké nemoci vašeho syna. K tomu jste bojovala s vlastní nemocí – anorexií. Dala byste se na psaní, nebýt těchto těžkostí?
On podle mě ten talent nakonec někde vždycky vyleze, když to v sobě člověk má. Na druhou stranu já byla ve zdravotnictví spokojená. Poslední roky se mi zdávají sny, že jsem se do něj vrátila. Nejdřív jsem si napsala Chirurga, abych si to vykompenzovala, ale stejně jsem se letos domluvila s jedním doktorem, že budu v ambulanci zaskakovat za sestřičku. Když je nemocná, mám pré a strašně si to užívám. (smích) Motivací taky bylo, že mě úplně ničí život v té sociální bublině.

Jaký je literární svět?
Plný intelektuálů, ale bohužel také pseudointelektuálů, potřebovala jsem jít mezi normální lidi. Dostat se ze sociální bubliny je strašně důležité. Ti, kteří žijí ve velmi chudých poměrech, nikdy nevycestují do těch výšin, ale vycestovat do nižší sociální bubliny jde a velmi to doporučuju, úplně vám to přeskládá pohled na život. I do knížky se vždycky vtiskne, kým jste, čím žijete, co jste zažila. Jak říkám, spisovatelství je odsud posud řemeslo, co se dá naučit. Ale to umění a x-faktor dělá osobnost a životní zkušenost autora. A taky pokora před životem a tvorbou. Bez toho to vždycky bude jen řemeslně zvládnutá věc.

Kromě jiného jezdíte po školách na besedy. O čem jsou?
Nejčastěji mám, kromě besed ke knížkám pro děti, besedu o anorexii na druhém stupni a středních školách. Vozím s sebou maketu holky, která postupně hubne, a my se jí snažíme pomoct. Když má třeba 85 kilo a zhubne o dvacet, kluci protáhnou pusy, že už nemá tak pěkná prsa a boky, a holky koukají, protože si myslí, že kluci chtějí vyhubliny. Vysvětluju, že anorexie je závislost jako alkoholismus – když má anorektička hlad, cítí „opilost“, když se nají, tak kocovinu a depresi. A podobně jako alkoholik se nikdy nevyléčí, jen abstinuje od hladu.

Teď vás čekají s novou knihou besedy a čtení?
Spíš naopak. Čím dál víc je pro mě čas vzácnější a cennější. Pro mě není podstatné se ukazovat neustále v médiích a opakovat, co už jsem řekla tisíckrát. Teď chci spíš investovat síly do Haimy – je to vlastně první neziskovka, která u nás vznikla na podporu onkologických dětí a jejich rodičů. Můj syn Vítek je vyléčený pacient, tak se snažíme pomáhat dalším. 

Povedlo se mi ji propojit s českým florbalem, protože syn hraje superligu. Teď 23. února se koná v Brně při zápasu Hattricku Brno – a postupně na dalších místech po celé republice – akce Tenhle zápas se neprohrává. Před zápasem nastupují s florbalisty i děti z Haimy. Sundávají si čepici jako symbol toho, že už se uzdravily a nepotřebují si zakrývat hlavičky. A florbalisté si je nasadí na znamení toho, že se jich nebojí a podporují je. Dnes se skoro devadesát procent pacientů vrací do života, ale společnost na ně neumí reagovat, bojí se jich, neumí s nimi komunikovat. A spolu s florbalisty se snažíme tohle povědomí změnit.

A další knížka?
Zatím si jen tak dělám poznámky. To u prvních nápadů dělám jen rukou. Až se mi „udělá pocit“, začnu psát, to může být třeba na rok. Víte, kolik rukopisů mi zůstane ležet v šuplíku? Strašně moc. Za to si nakladatelství Host strašně vážím, mohli by vydat každý škvár, ale neudělají to. Příjemné to není, důležité ano.