Po mnoha letech, kdy mu je vydávala především brněnská nakladatelství, jeho knihu Klošár aneb Co si mamlasové povídali vydala Markéta Hejkalová ve svém nakladatelství Hejkal.
„Knihy Jiřího Kratochvila jsem objevila v 90. letech a hned jim propadla,“ vysvětluje nakladatelka a dodává, že ji okouzlilo Kratochvilovo „magické město Brno, v němž úpění ježka z Koliště bylo slyšet až na Úvoze (nebo naopak), kde dítě poprvé promluvilo v pěti letech a řeklo slovo ‚rorýs‘ a na Mendláku se prodávaly velké housky s povidlím“.
Sám Kratochvil na dotaz, jak se ve svém věku cítí, odpovídá upřímně, že není o co stát. V každém případě má však co bilancovat. Svůj bohatý život přiblíží v rozsáhlém knižním dialogu s režisérkou Monikou Rychlíkovou, který vyjde na jaře v nakladatelství Větrné mlýny.
„Baví mě vyprávění příběhů, toho se pořád držím. Jako kluk jsem začínal vyprávěním kovbojek a indiánek, to bylo mé nejšťastnější období, pořád obklopen houfem posluchačů,“ říká spisovatel.
Silné vzpomínky musíte mít asi také na válečná léta, i když skončila, když vám byly čtyři roky.
Konci války v Brně jsem věnoval román Dobrou noc, sladké sny. Tam jsem si poprvé uvědomil, že nešlo o osvobození, nýbrž přípravu na ruskou kolonizaci. Kupodivu román vyšel nejen německy a španělsky, ale i rusky, a to zásluhou odvážné Niny Šulginy, ruské překladatelky románů Milana Kundery, díky němuž mě asi oslovila. Témuž jsem věnoval i povídku Já lošaď, a tato povídka o moudrém koni vyšla zase v reprezentativním americkém výboru z evropských povídek.
Odborné knihy pro samizdat překládali i naštvaní učitelé, líčí vědec |
Pak přišla pro vaši rodinu zvláště krušná 50. léta následovaná za normalizace životem v disentu s dělnickými povoláními a nemožností oficiálně publikovat.
Když jsem byl zakázaný autor, dostal jsem šanci „umazat se od života“, jak tomu říká Bohumil Hrabal. A život v disentu v 80. letech, ve spisovatelském společenství při samizdatovém Obsahu Ludvíka Vaculíka, znamenal má nejspolečenštější a nejšťastnější léta. V disentu ze mě spadl i strach z estébáků, jímž jsem trpěl ode dne, kdy po otcově emigraci vpadli do našeho bytu. Takže když si mě v létě 1989 zavolali k „podání vysvětlení“, nedařilo se jim přimáčknout mě ke zdi, věděl jsem na rozdíl od nich, že jejich režim už míří ke konci.
I těmito léty jsou samozřejmě ovlivněny vaše knihy. Dalo by se tedy říci, že jste době protektorátu, komunistického pronásledování a normalizace, kdy jste nesměl publikovat, v tomto směru nějak „vděčný“?
Létům zakázanosti vděčím za to, že jsem si uvědomil, k čemu je tu literatura. Určitě ne ku prospěchu spisovatele, nemá sloužit jeho pohodlnějšímu a úspěšnějšímu životu. Tak to aspoň já vidím. Literární talent je tu kvůli tomu, aby ti život znepříjemnil a zkomplikoval. Ale ve prospěch čeho? To si musíš rozhodnout sám.
Jiří Kratochvil
|
Vraťme se ještě do vašeho rodného města. Brno je pro vás stále osudové, nemýlím se?
Samozřejmě. Všechny mé romány se odehrávají zde a většina povídek jsou brněnskými povídkami.
Ovšem už před lety jste se z něho vzdálil. Jak se vám tedy v Moravském Krumlově žilo a žije?
Žiju zde se svou ženou a „liščími stezkami“, na něž se vypravuju promýšlet své příběhy. Takže až na to blbé stárnutí by to tady bylo celkem fajn. Ovšem po Brně se mi děsně stýská.
To je mi sice líto, ale jako skalní Brňačku mě to i těší. Vy ovšem i vzdálen od Brna stále píšete. Co teď chystáte?
Na jaře mi vyjde v nakladatelství Větrné mlýny už zmíněný obsáhlý knižní rozhovor Vyprávím, abych mohl žít a někdy později objemná povídková knížka Odváto větrem. Titul jsem si vypůjčil z románu spisovatelky Margaret Mitchellové Gone with the Wind, který u nás však vyšel jako Jih proti Severu. Tak se tam taky jmenuje první povídka, zpověď vraha prezidenta Abrahama Lincolna.
Kromě toho v literárních novinách Tvar právě teď začíná vycházet na pokračování má antipohádka Honza a drak, kterou rozhodně nedoporučuju dětem. Nicméně jsem si nyní rozepsal žertovnou, laskavou a snad i něžnou románovou pohádku Lišák nezbeda. A ta by snad mohla děti potěšit.
Napsal jste desítky knih, takže mne napadá otázka, jestli některá z nich dodnes zvlášť těší vás.
Nejmilejší je mi teď ten Lišák nezbeda. Jsem tam ve společnosti svých lišek, jimž jsem věnoval i svůj román Liška v dámu.
Spisovatel se vtělil do skřeta, líčí lovestory unesené prostitutky nacistů |
A která je vám zvláště milá z oněch desítek literárních i „společenských“ cen, jež jste za svůj život obdržel?
Seifertova cena.
Nedivím se. Dlouhá léta vašeho života vám stejně jako Jaroslavu Seifertovi ztrpčovaly nejrůznějším způsobem politické totality. Chtěl byste k tomu dnes něco říct?
Myslím si, že spisovatel dnes nesmí mlčet k ruské agresi a ani ke všemu, co jí tady předcházelo. Vím o tom své i díky tomu, že můj dědeček z matčiny strany, František Žyla, byl Ukrajinec. Proto jsem napsal a nyní nabízím svoji úvahu Slovanská epopej, pro změnu zadními vrátky (níže v boxu). Jakési řekněme poselství z mých pětaosmdesáti let.
Slovanská epopej, pro změnu zadními vrátky Už dlouhý čas je Slovanská epopej v Moravském Krumlově tak medializována, že představuje to, čemu se říká synekdocha, část zde zastupuje celek: slyšíš-li Moravský Krumlov, naskočí ti Slovanská epopej. Jinak řečeno, „manželství“ Epopeje s městem je zde už ztotožněno s identitou Moravského Krumlova. A proto se pokusím představit Epopej trochu jinak, takříkajíc zadními vrátky. V Moravském Krumlově žiju už víc než třicet roků, a tak jsem Epopej opakovaně zhlédl, provázeje přátele, co se do Krumlova vypravili právě za ní. Byl jsem tedy i svědkem neblahé deportace do Prahy, stěhování provázeného emocionálním zjitřením dosud spíš apatického sedmitisícového maloměsta. V mezičase od přestěhování k následnému návratu byla plátna v čilém pohybu, odcestovala například až do Japonska. K tomu se teď váže můj vstup s opravdu bizarní náhodou, 31. března 2017 mi totiž přicestoval z Tokia balík japonského překladu jednoho z mých románů. A když jsem překladateli Kenichi Abemu poděkoval, odepsal mi, že teď právě je v Tokiu vystavena Slovanská epopej, že už ji zhlédlo přes sto tisíc lidí a že se na ni čekají dlouhé fronty. Takže z Tokia do Krumlova mi přicestoval balík, a to zrovna v tom samém čase, kdy z Krumlova do Tokia přicestovalo dvacet pláten Epopeje (samozřejmě s tím mezipřistáním v Praze). Co tak fascinovalo japonské diváky, že se jich na Epopej do Národního centra umění vypravilo nakonec víc než půl milionu? Na první pohled velkoformátová velikost, osm krát šest metrů. Ale to samo o sobě by určitě nestačilo. Obrazně řečeno je v těch obrazech zakleta určitá výtvarná magie. Což je vysvětlitelné malířovým záměrem. Alfons Mucha neměl totiž v úmyslu pouze zobrazit historické okamžiky našich národních a slovanských dějin, nýbrž je chtěl v historické apoteóze mytizovat, osudově znehybnět, soustředit se na ně, jak sám říká: v malířské meditaci. A divácká fascinace Epopejí je taky obdobou Muchovy fascinace, přímo horečné posedlosti slovanskou apoteózou. Secesní portrétista slavné pařížské herečky Sarah Bernhardtové se po návratu z Paříže překvapivě upne právě na vytvoření národní a slovanské apoteózy. V letech 1911–1928 se uzavře na zámku Zbiroh a zde na pojízdném lešení přesouvajícím se od jednoho plátna k druhému realizuje svůj tvůrčí sen. Tak intenzivní koncentrace a soustředěná práce má v historii moderního umění jednu nápadnou obdobu. Jako literát ji totiž vidím v práci spisovatele Marcela Prousta, dlouhá léta hermeticky uzavřeného ve svém spisovatelském ateliéru a soustředěného na svá velká literární plátna, svou románovou epopej, tu apoteózu pařížské společnosti v čase Belle Époque. Ostatně Muchův pařížský ateliér na rue du Val-de-Grace, ateliér, v němž za svého dlouhého pařížského pobytu objevil své malířské vidění světa, nebyl zas tak daleko od spisovatelského ateliéru Marcela Prousta na bulváru Haussmann. Slovanská epopej je nepochybně Muchovo chef-d’oeuvre, mistrovské dílo, do něhož investoval značnou část svého života, veškerý talent a malířskou empirii. Ale jak už osud dokáže být sarkastický, tak když je dokončená Epopej v roce 1928 vystavena v pražském Veletržním paláci, tak v tomtéž roce je v Brně, v rámci Výstavy soudobé kultury, představeno moderní výtvarné umění v tvorbě Bohumila Kubišty, Emila Filly, Františka Kupky a dalších osobností malířské avantgardy. Právě ve srovnání s avantgardou se Epopej jeví jako retardující a svým malířským typem spadající spíš do 19. století. Přesně tak to bylo tenkrát vysloveno, a toť zajisté pohled výtvarnické historiografie. Ale troufám si tvrdit, že právě a navzdory tomu je o to velkolepější malířská nesmrtelnost Muchova díla. A přece je tu cosi, s čím se nedokážu smířit. A sice Muchova oslava slovanofilství, potažmo slavjanofilství, neboť v jeho centru je kult Ruska. Ten kult měl své obrozenské kořeny a za první republiky i své politické příznivce, například prvého předsedy vlády Československa, Karla Kramáře, tedy pokud jde o carské Rusko. Bolševické Rusko zas uvítali naši levicoví fanatici. A za pozornost stojí, že v Epopeji je Rusko oslavováno obrazem Zrušení nevolnictví na Rusi v roce 1861, což je prosím rovných osmdesát roků za patentem o zrušení nevolnictví za Josefa II. Slavjanofilství byl náš přímo fatální omyl, o čemž svědčí i to, že když jsme se konečně vymanili z objetí ruského „dubiska“, Kreml nás ihned potrestal zařazením do kategorie největších nepřátel Ruska. Přiznám se, že mi ta apoteóza slavjanofilství cosi připomíná zvláště teď, v čase, kdy Rusko názorně předvádí, jak je nezbytné zaběhnutý slovanský národ přivinout zas zpátky k ruskému dubisku. Totiž ve Slovanské epopeji jeden obraz chybí: chybí tam, představuji si, veliké plátno, ano, osm krát šest metrů, velkolepý obraz, jak se v noci na 21. srpna 1968 na Prahu snáší mračno ruských sarančat. Takže dnes přijímám Slovanskou epopej už jen jako západ slunce nad slavjanofilstvím, čarovný soumrak té kdysi tak čarodějné, nebo spíš čarodějnické pohádky. |
