Senioři mají najít nový domov, ne hotel s animačním programem, říká socioložka

  5:30
Domovy důchodců. Termín, který se ve společnosti běžně používá, ale nic takového v současnosti vlastně neexistuje. „Jsou jen různé typy ubytování,“ přibližuje socioložka Lucie Vidovićová, která se už přes dvacet let věnuje problematice stáří a stárnutí samotného.

Socioložka Lucie Vidovićová se už přes dvacet let věnuje problematice stáří a stárnutí samotného. | foto: Kateřina Pejznochová

„Máme domovy pro seniory, domovy s pečovatelskou službou a domovy se zvláštním režimem. Je to rozlišené tím, jak intenzivní péči klienti potřebují,“ vysvětluje Vidovićová z Centra pro výzkum stárnutí CERA na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Můžete ty rozdíly přiblížit?
V domovech s pečovatelskou službou mají lidé svoje bytečky a dochází jim tam někdo pravidelně pomáhat. Dole bývá recepce jako minimální dohled. Domovy pro seniory by měly sloužit hlavně pro lidi ve třetím a čtvrtém stupni závislosti. To se odvíjí od výše příspěvků, které dostávají na to, aby si zajistili péči. Takoví ti fit senioři by v těchto institucích vůbec končit neměli. A pak máme domovy se zvláštním režimem, které jsou pro ty, kteří mají nějakou formu demence nebo psychiatrické diagnózy. Je taková tendence měnit domovy pro seniory na tyhle domovy se zvláštním režimem, protože potřeba péče je tam nejintenzivnější a takových lůžek je všude hrozně málo.

S čím se senioři při stěhování z domácího prostředí vyrovnávají nejhůř? Stěhování samo o sobě je stres v každém věku. Navíc v tomhle případě se stěhujete většinou až ve vysoké potřebě, a to znamená, že už si sami nezvládnete řídit proces stěhování a někdo to dělá za vás. Takže to doprovází i určitá ztráta autonomie. Ti lidé si byli jistí ve svém prostředí, nějak si řídili svůj den, vstávali v určitou hodinu, jedli v deset nebo v šest ráno a chodili spát, jak potřebovali. Najednou se stěhují do režimu, který je takzvaně manažersky dělený, i když by měl být správně orientován na klienty.

Míst pro seniory je v domovech málo, otvírá to prostor pro soukromé rezidence

Jsou tam nastavené určité procesy, které řídí den člověka – a například snídaně je od sedmi do osmi a tečka. Některé domovy jsou otevřenější a některé mají pevně daný režim. To u části populace vyvolává logicky obavu, že si nebudou moci řídit svůj svět. Mám někde i básničku od pána, který depresivní říkankou popisuje, že ví, že odtamtud se už neodchází. Takže je tam i pocit toho, že jdete někam na finální místo, což ale paradoxně není vždy pravda, protože se většinou umírá v nemocnici.

Další aspekt je ten, že jdete bydlet s někým, koho jste si nevybrali. Možná si vůbec nebudete rozumět a musíte spolu strávit zbytek života. Nepřispívá tomu ani veřejný obraz domovů pro seniory, který není moc dobrý. Přestěhovat se tam je kus hrdinství. Ale tyhle instituce jsou velice potřebné a spousta lidí tam jde, protože je skutečně potřebuje. Častokrát jim to ale dá nový život. Protože je pro ně pohyb z uzpůsobeného domova jednodušší než z jejich bytu ve čtvrtém patře bez výtahu.

Pomohlo by, kdyby režim dne v domovech nebyl tak striktní?
Jsme o tom přesvědčení. Tahle místa by teoreticky měla být pod docela velkou společenskou a státní kontrolou ohledně dodržování kvality péče. Někdy z obavy, aby se někde neudělala chyba a klienti nebyli vystaveni, byť přirozenému, riziku, je to nastavené tak, že si sami ani nesmíte namazat chleba, abyste se neřízli. Jsou ale i domovy, kde tohle dobře řídí a chápou, že pracují s dospělými a nezřídka plně svéprávnými lidmi a že tyhle věci jsou součástí běžného života.

Velké ústavy, nebo domky? Brno a hejtmanství se přou o vizi pro seniory

Když tomuhle dáte příležitost, nemusíte potom stanovovat zájmové kroužky, kde malují obrázky a vyrábí věci z plsti. Dneska je ale například minimum domovů, kde snídaně fungují formou bufetů. Zrovna na jídle je přitom dobře vidět, jak jsme každý jiný. Každý snídáme něco jiného a ve chvíli, kdy to máte pevně dané, tak něco musíte obětovat. Já bych asi zešílela, kdyby mi někdo řekl, že musím vstávat v nějakou hodinu, jinak nedostanu najíst. Měl by to být domov, ale někdy to spíš připomíná hotel s animačním programem kolísající kvality.

Má nějaký vliv i to, že se tito lidé ocitnou ve společnosti vrstevníků?
Senioři jsou velice různorodí, a to i v preferenci, jestli chtějí, nebo nechtějí žít v blízkosti stejně starých lidí. Někteří z toho těží, protože generační blízkost má řadu výhod. V tom, že si rozumějí a prožili spolu nějaké historické události. Na druhou stranu to může někomu vadit, protože má rád barvitější společnost. Máme tendenci vnímat seniory jako jednolitou skupinu, a tak nás pobaví, když se osmdesátiletá paní rozčiluje, že jí do toho nebude kecat nějaká sedmdesátiletá mladá holka.

I příbuzní se nějak vyrovnávají s tím, že museli svého blízkého přestěhovat do domova pro seniory...
U nás je nastavený narativ toho, že toho seniora vlastně odkládáte a že jste to měli zvládnout doma, protože když jste byli malí, tak oni o vás taky pečovali. Je kolem toho sociální tlak, že se tyhle věci dělat nemají. Zároveň ale víte, že pokud to neuděláte, tak to bude mít obrovský dopad na vaše zdraví, pracovní schopnost a spoustu jiných věcí. Zároveň to bývá zdrojem rodinných konfliktů. Sestra to chce a bratr je proti tomu. Typicky to bývá tak, že bratr se na domácí péči podílí maximálně finančně, a stejně řekne „proč tam tu mámu jako dáváš?“. Takže i pro ty potomky je to těžké rozhodnutí. Zároveň je to ale taková Sofiina volba mezi tím, kdo z nás dvou si vytáhne tu kratší slámku, protože vím, že pro babičku by to doma bylo lepší, ale já už to nezvládám.

Osamělé seniory ohlídá chytré tlačítko, zájem o něj ale vázne

Jak lidem ulehčit přechod z domácího prostředí do domova pro seniory?
Lidé z domovů se zvláštním režimem mi často říkají, že paradoxně je lepší tam jít dřív, než je ta potřeba akutní. Když už má člověk třeba silnou demenci, tak zvládá takové změny ještě obtížněji. Tahle rada je ale úplně k ničemu, když nemáte kam jít, protože ty postele ani lidé, kteří by o vás pečovali, nejsou. Je to i o tom si to neošklivit a snažit se vidět pozitiva. I když to má tak hrůzný obraz, věřit tomu, že tam jsou lidi, co to dělají z nějakého přesvědčení, nechtějí vám ubližovat a jsou tam pro vás. Je to dost dané i osobností. Někdo je otevřenější, schopný lépe snášet změny a postupnou ztrátu autonomie, ale pro někoho to bude prostě těžké. V ideálním stavu, který není a asi ani nebude, by člověk měl mít na výběr třeba ze tří typů domovů, které dělají věci různě, a z těch si následně vybrat, co mu vyhovuje nejlépe.

Je něco, co bychom my mladší mohli ve vztahu ke starší generaci dělat líp?
Uvědomit si, že všichni jsme budoucí senioři a je obrovská pravděpodobnost, že se stáří nevyhneme. Pak platí biblické zlaté pravidlo – co chceš pro sebe, dělej i pro ostatní. Měli bychom se začít dívat kolem sebe a přemýšlet, jak bychom chtěli, aby se k nám ostatní chovali, až se s hůlkou budeme snažit dostat do tramvaje. Když je třeba u pokladny přede mnou senior, tak se snažím zabřednout do small talku. I v té tramvaji se dá prohodit pár slov mezi zastávkami. Můžeme tak nastavovat mezigenerační pochopení a vnímat jeden druhého. Prospěšné to bude i pro ty, kteří jsou osamělí a třeba s nikým dlouho ani nemluvili. Senioři mají často pocit, že jsou ve společnosti neviditelní.

Autor: