Stejně jako miliony jiných se i prvorepublikový sportovní hrdina Ladislav Vácha stal obětí nacistické zvůle. Muže, který se nebál riskovat a zapojil se do odboje, kvůli čemuž ho pak čekala bolestivá muka, připomíná další díl seriálu MF DNES k výročí 80 let od konce druhé světové války.

Vácha se narodil 21. března 1899 v domě na brněnském Mendlově náměstí a od roku 1920 se jako sportovní gymnasta účastnil olympijských her. V Paříži získal v roce 1924 dvě bronzové medaile, o čtyři léta později v Amsterodamu přidal dvě stříbrné a jednu zlatou. Vynikal zejména svými cvičeními na bradlech, kruzích, hrazdě, ale také na koni na šíř, šplhu na laně i ve víceboji.

Jeho osud byl ale pozoruhodný předtím i potom. Jako šestiletý přišel o otce a rodina to finančně neměla vůbec lehké. Vyučil se strojním zámečníkem a za první světové války musel narukovat na italskou frontu.

„Roku 1918 se vrátil pěšky domů v době, kdy už rodina vůbec nedoufala, že ho ještě někdy uvidí,“ líčí Miloslav Alexej Fryščok v brožuře Ladislav Vácha, gymnasta, olympijský vítěz, odbojář. „Zavšivenou uniformu bylo nutno spálit, avšak ponechal si medailonek s otiskem kulky, který nosil v kapsičce ‚na srdci‘. Vcelku poté prospal dva dny,“ zaznamenává Fryščok, jak se budoucího olympionika podařilo poté zachránit od smrti na úplavici díky velkému množství snědené cibule. Když se zotavil, začal znovu cvičit v Sokole Brno I. A brzy byl úspěšný na tuzemských i mezinárodních závodech.

Setkání českých olympioniků s prezidentem Masarykem v Sokolském domě v Praze. Zprava Löffler, Šupčík, Vácha a Klinger. (1928)

Po skvělém umístění na mistrovství světa v Lyonu ho sokolský cvičitel František Erben ohodnotil následovně: „Povaha veselá, samorostlá, ale nikoliv lehkomyslná. Je miláčkem sokolského publika. Ale i v cizině mezi cvičenci je oblíben. Je silný, smělý a všestranně nadaný. Na kruzích nemá vůbec soupeře ve světě tělocvičném. “ Navíc byl Vácha podle dobových svědectví jednoznačným tahounem národního družstva.

Po roce 1930 Vácha se soutěžemi skončil, ale jako náčelník Sokola ve Zlíně vedl dále cvičení mladých sportovců. K ukončení kariéry přispěla podle Fryščoka smrt jeho tříleté dcery Sylvy, již měl v roce 1927 se svou manželkou Marií. Druhá dcera, také Marie, se jim

6 fotografií

pak narodila v roce 1933.

I potom Vácha cvičil veřejně na sportovních dnech, jak na to vzpomínala tehdy třináctiletá Dana Zátopková. „V roce 1935 k nám přijel na besedu do gymnázia v Uherském Hradišti. Prováděl cviky na kruzích, měl neskutečnou výdrž a my jsme jen valili oči,“ vzpomínala budoucí olympijská vítězka v hodu oštěpem, tehdy ještě Dana Ingrová, na sportovce, který ji možná inspiroval k pozdější cestě na vrchol.

Po nacistické okupaci se Vácha dál věnoval cvičení s mládeží, a to i přes zákaz Sokola. A také pomáhal, komu mohl. Už v březnu 1939 mu gestapo zpřevracelo byt naruby a následovalo věznění s výslechy v Kounicových kolejích.

Sokol změnil myšlení, cvičení bylo proti rozumu, říká celoživotní sportovec

Velký vlastenec se pak zapojil do odbojové činnosti skupiny Jindra, jež zajišťovala ilegální přechody do Polska a spolupracovala i se slavnou Obranou národa. Odbojáře však na gestapu zradil významný funkcionář skupiny Jindra – Ladislav Vaněk. Nebyl za to přitom potrestán ani po válce a po dlouholeté dráze konfidenta komunistické Státní bezpečnosti se v klidu dožil 87 let. Takové štěstí ovšem Vácha neměl, skončil jako 2 176 členů Sokola, které nacisté za války zahubili, z toho 1 212 zemřelo na popravištích.

Vrazi s injekcí

Druhý pobyt v Kounicových kolejích začal pro Váchu 25. března 1943. Výslechy byly tentokrát kruté, nelítostné, a navíc doplněné aplikací neznámé látky, kterou jemu a šesti dalším spoluvězňům svázaným do kozelce píchl dlouhou injekcí do krku patrně smluvní lékař brněnského gestapa Walter Marquort, jemuž se přezdívalo brněnský Mengele. Samozřejmě podle neblaze proslulého lékaře Josefa Mengeleho, jenž podobné pokusy prováděl na vězních z koncentračního tábora Osvětim.

Váchova sestra, u níž se olympionik v Brně zastavil po květnovém propuštění, si všimla velké boule na jeho krku.

„28. června 1943 přišel ze Zlína telegram, že Láďa zemřel. V úmrtním listu bylo uvedeno, že příčinou smrti byl infarkt. Pohřeb byl nařízen už na druhý den po úmrtí, což nebývalo zvykem,“ podotýká Fryščok. Váchovu tchyni poté dvakrát navštívili muži z gestapa, jimž musela velmi detailně popsat, co se událo od příchodu Váchy domů až po jeho skon.

Ke zvráceným experimentům na vězních nedocházelo tedy jen v koncentrácích, ale také ve věznicích a vyšetřovnách gestapa. Dokládá to i příběh takřka zázrakem přeživšího dalšího vězně z Kounicových kolejí, významného představitele odboje z Obrany národa Roberta Konečného. Ten byl zatčen už v roce 1939 a souzen ve Vratislavi, ale protože velmi uvěřitelně předstíral duševní poruchu, umístili jej poté do blázince v brněnských Černovicích, odkud nakonec utekl a žil v ilegalitě.

„Tak si zachránil život, neboť nebylo pochyb, že by u lidového soudu dostal trest smrti,“ podotýká v knize Místa zkropená krví historik Vladimír Černý. „Příslušníci gestapa se jej v Brně ještě na podzim 1942 pokoušeli krutým způsobem usvědčit ze simulace a snažil se o to i smluvní lékař MUDr. Walter Marquort,“ uvádí Černý Konečného svědectví, jež začíná 26. listopadem 1942, kdy simulujícího vězně odvlekli z blázince do Kounicových kolejí.

Po každém bodnutí nechal jehlu v ráně a kroutil jí

Po mnohadenním trýznění ve svěrací kazajce, přikurtovaný k posteli, zavěšený v okovech a surově zbitý členy SS se i on dočkal vpravení neznámých látek do těla. „Šéflékař Marquort mne navštívil dvakrát v doprovodu členů gestapa. Domnívali se, že mne jednak usvědčí ze simulantství, jednak jim šlo o důležitá svědectví,“ uvedl po válce Konečný.

„Trýznili mne celé hodiny silnými reflektory baterií nasazených těsně k očím (to dělal právě Marquort), proťali mi žílu na levé ruce a dali mi nějakou injekci. Marquort pak mi dal asi dvacet injekcí do levé nohy nad kolenem a asi stejný počet do nohy pravé. Dělal to tak, že injekci dával nesmírně dlouhými jehlami, které protínaly celý sval, po každém bodnutí nechal injekční jehlu v ráně a kroutil jí. Kromě toho mi přistrkoval k nosu nějakou omamnou látku v plechovce a napomínal mne cynicky, že nesmím usnout. Toto prováděli po dva večery,“ líčil.

Vedoucí lékař ošetřovny na Kounicových kolejích Walter Marquort, který proslul svojí krutostí.

Chodba v blíže neurčeném bloku Kounicových kolejí, kde probíhalo mučení gestapa.

Marquort podle něj vynikal dobrou náladou, provázel celé týrání všelijakými posměšky a pohrůžkami, jen aby ho donutil k výpovědi.

„Zejména ustavičně zdůrazňoval, že jsem sice houževnatý, ale oni že jsou ještě houževnatější a mají už zkušenosti. Měl jsem dojem, že mi zchromly nohy až po pás; hrozil mi, že tohle půjde až k srdci. K tomu ovšem přistupovaly pohrůžky členů gestapa, strašení tím, co udělali s mou rodinou atp. Silně jsem vrhl a měl jsem nesnesitelné bolesti v krajině tříselní na levé straně těla,“ popsal gestapácké metody vězeň, z něhož však nakonec nic nedostali. Na rozloučenou ho zbili tak, že mu zle zranili stehno a „zřídili dvě žebra“.

Zlo si rozhodně metody nevybírá, jak je jasné po válečných morbidních a sadistických experimentech nejen „Anděla smrti“ Mengeleho. Odbojář Josef Styx, vyslýchaný rovněž v Kounicových kolejích, po válce vypověděl, že nacističtí vědci kromě zvrhlých pokusů na těhotných ženách, dvojčatech a dětech zkoušeli ozařovat genitálie mužů i žen, aby byli neplodní, do srdce jim aplikovali benzinové injekce a měřili, za jak dlouho vězeň zemře, nebo vyvíjeli injekce, které rozkládaly krev.