Třicetiletý Jan Černý patří k nejvýznamnějším českým návrhářům, jeho kousky oblékla třeba také americká topmodelka Gigi Hadid nebo španělský herec Arón Piper.

Dnes ve světě módy obdivovaný mladík pochází z Hodonína, kde studoval na gymnáziu, do Brna zase jezdil na prázdniny za tetou. V té době však ještě šít vůbec neuměl. „To byla bezstarostná léta,“ rozesměje se Černý.

Ještě jako student vysoké školy jste uvedl, že se při tvorbě inspirujete především vlastním životem. Platí to pořád?
Ano, zjistil jsem, že mozek, který s nápady přichází, je opravdu jen jeden a není možné se od něj odepnout. Vždy člověka ovlivňuje to, co zažije. Poslední kolekci jsem třeba vymyslel při mé cestě v Egyptě, kde jsem pobýval v jednom autentickém africkém hippie městečku.

Pokud se zaměřím právě na nedávno představenou pánskou kolekci, vypadá to, že právě řešíte duchovno a smysl života. Jak to tedy je?
Vždy jsem měl otevřenou hlavu k tezi, že nějaká energie, síla či bůh existuje. V poslední kolekci se odráží to, jak se na každého z nás vrství vlivy, kterým jsme vystaveni v průběhu života, ať už jsou spirituální, nebo vycházející z našeho evropského konzumního života. V kolekci jsem snad vtipně postavil vedle sebe tyto dva různé světy. Čerpal jsem nejen z křesťanství, ale také z jiných mimoevropských kultur, v kontrastu pak stály komerční symboly. Kolekce se jmenuje What’s Your God’s Name, v překladu tedy Jaké je jméno tvého boha. Někdo má totiž za boha svého domácího mazlíčka, jiný zase kabelky a někdo přímo spirituální hnutí.

Zaměřujete se hlavně na muže. Co nějaká dámská kolekce?
Svou práci sice prezentuji na klucích, ale je vlastně pro všechny. Půlka mých klientů jsou ženy a vybírají si ode mě třeba i prodloužená saka, obleky či pláště.

Myslíte si, že toto je něco, co se odrazí také v obyčejných obchodech s oblečením? Že už nebudeme rozlišovat, které kousky jsou pro ženy a které pro muže?
No jasně. Ve světě tohle už normálně funguje, a je jen otázka času, než se to promítne i u nás. Takové rozdělení stále drží jen fakt, že některé produkty jsou v konstrukci na ženské a mužské tělo opravdu jiné. Pokud ale nejde přímo o upnuté kousky, které je nutné řešit na každé tělo jinak, dá se oblečení skvěle mixovat. Ukázkou jsou všechny přehlídky módních lídrů, které vznikají v posledních letech, a postupně se tahle vize začíná převracet do obchodů. Za mě už to vlastně existuje dávno, do Česka samozřejmě přicházejí tyto tendence pomaleji.

Chci, aby vyvolala diskusi, přeje si návrhář olympijské kolekce Jan Černý

V Praze žijete čtyři roky. Z Moravy to byla asi dlouhá cesta...
A navíc jsem ji vzal ještě přes Londýn a Paříž. (směje se) Už na gymnáziu jsem přitom věděl, že chci dělat něco kreativního, ale netušil, co přesně. Malé město jako Hodonín má své konvence, z nichž člověk většinou nevystupuje. Jenže s osobností, jakou mám já, se mi nedařilo „držet lajnu“, a tak jsem vystupoval. Nejdříve jsem si říkal, že bych chtěl být architekt. Architektura mě dodnes velmi zajímá a baví.

Kdy jste se rozhodl, že dáte přednost módě?
Ve čtvrťáku na gymplu jsem si uvědomil, že by mě mohla bavit víc, a naštěstí jsem to zjistil zavčas. Začal jsem makat na portfoliu na přijímací zkoušky do Zlína. Tam ve mně viděli nadšení, i když mé zkušenosti nebyly převratné. Díky bohu, že mě přijali, změnilo to celou moji dráhu. Myslím, že na architekturu bych neměl trpělivost. Minikolekci oblečení jsem schopný si udělat velmi rychle, takže hned vidím i výsledek své práce. O to rychlejší a divočejší je potom i samotný život, musím udržet tempo s každou sezonou. A tak mi to asi vyhovuje.

Jak tedy vzpomínáte na rodný Hodonín?
Jedině dobře a rád se za rodiči vracím. Se spolužáky z gymnázia jsme nedávno vzpomínali, jak velká sranda to byla. V Hodoníně jsem prožil bezstarostná léta. Chodili jsme do školy, a když ne, tak jsme seděli hned vedle v kavárně. Ve třeťáku a čtvrťáku se z nás už trošku stávali kavárenští povaleči, což mi vlastně zůstalo doteď. Byly to fakt pěkné roky, kéž by to šlo prožít znova.

Jak vás právě střední škola ovlivnila na vaší návrhářské cestě?
Dodnes udržuji s lidmi z gymnázia velmi pěkné přátelské vztahy, hlavně s panem učitelem Tomášem Válkou, který mě měl na výtvarku. Na mé cestě byl totiž stěžejní. Škola mi to celé vlastně mohla i trochu kazit, kdyby bývala chtěla. Pan učitel mě však nechával dělat všechny ty šílené projekty, které mě napadaly. Kdyby mě dusil, mohlo se klidně stát, že bych se zalekl a na všechno se vykašlal. Teď zpětně to zní hezky, ale v mé kariéře bylo opravdu hodně momentů, kde se mohlo něco pokazit nebo mě mohl někdo demotivovat, a vše by dnes třeba bylo úplně jinak. Přijde mi důležité to zpětně zdůraznit.

Pojďme k olympiádě. V médiích se prohnalo tvrzení, že kolekce pro letní hry 2024 bude brutálně speciální. Dá se i stejným způsobem říct, jaká určitě není?
Možná je to trošku nudná odpověď, ale určitě se chci vyhnout tomu, aby kolekce byla technicky a technologicky špatně udělaná. Estetika je velmi subjektivní. Někomu se oblečení zalíbí, někomu ne, to je jasné. S tím počítám a nijak to neřeším. Chci, aby kolekce byla ne nutně trendově, ale stylově současná. Móda pro mě reflektuje „teď“ a má vystihnout ducha doby. Takže nechci, aby nebyla aktuální, a věřím, že se to ani nestane. U některých minulých – nejen českých – kolekcí mi totiž přišlo, že vlak v nich trošku ujel. Nechci ale vůbec hodnotit designéry, kteří se tohoto úkolu zhostili přede mnou. Každý ať si dělá, co chce, každý má svoji estetiku.

Jan Černý šatí nejen olympioniky. Novou kolekci představil na Pražském hradě

Četla jsem, že se rád inspirujete historií, ale to evidentně není případ této kolekce...
To je zase něco jiného. Mám samozřejmě v kolekci odkazy na historii a hrdost českého národa, která se v ní má odrážet. Nemůže to být ale historický kostým.

Dostanete deset sekund v nejsledovanějším přímém přenosu na světě zaujmout úplně všechny. Co když se to nepovede?
Záleží na tom, co znamená zaujmout. Jako neúspěch bych bral, kdyby po českém oblečení neštěkl pes v zahraničních médiích. No, neúspěch zní možná moc dramaticky, ale rozhodně bych přemýšlel, proč se to stalo. Domnívám se totiž, že naše kolekce má na to, aby zahraničí zaujala. Současně vnímám slovo zaujmout v dobrém slova smyslu, tedy ne šokovat, ale zaujmout tím, že je oblečení dobře udělané. Nechci dát do kolekce další holinky nebo jinou šílenost, nad kterou lidé jen zakroutí hlavami.

Prohlásil jste, že najednou musíte shluknout všechno, co umíte, do jediného outfitu, který má reprezentovat celou republiku. Co je tedy pro Čechy a českou módu podle vás typické?
Naše česká klišé mi přijdou ještě více klišé, než už jsou. Třeba ponožky v sandálech. K nim pro mě spadají také košile s krátkým rukávem, ve kterých u nás chlapi chodí na oslavy. To vůbec nechápu, tohle se prostě nenosí, možná tak nějaká havajská k moři. Jinak košile s krátkým rukávem neexistuje, akorát u nás ji všichni kupují a oblékají, ještě navíc v meruňkové barvě, v jaké jsou paneláky v Hodoníně.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste tyto české „nešvary“ nějak využil?
Samozřejmě by mě velmi bavilo je do kolekce zahrnout, ale pak by asi úplně nefungovala. Naopak se ale dají hezky zakomponovat do kolekcí nebo přehlídek, kde je možné, aby byly vkusné a najednou vypadaly výborně. Myslím si, že ani jedno, ani druhé není úplně špatně, když se to použije záměrně. Ve světové módě tyto prvky normálně fungují. Zrovna sandály v olympijské kolekci nakonec nejsou proto, že jsem chtěl siluetu boty objemnější. Jenže ony jsou tenké, což by se zbytkem oblečení nefungovalo. Kolekce je více oblečená, nástup bude totiž večer, a tak jsem sandály vyškrtl. Ale v mých úvahách byly.

Takže říkáte, že i oblečení bude objemnější?
Uvidíme. (směje se)

V jakém stavu je teď tedy česká olympijská kolekce?
Už máme všechny produkty navržené, měli jsme je na stole a nyní je už vzorujeme v celé velikostní řadě tak, abychom pak mohli sportovcům vybírat správné velikosti. Po Vánocích spouštíme výrobu, produkty začneme vyrábět už v množství, které je na olympiádu potřeba. Možná už je skoro hotová, nikomu ji ale neukazuji. Vždy mým přátelům a nejbližším posílám předem fotky toho, co dělám na přehlídku, tady to ale opravdu nejde.

A jaké to je, držet svou práci takhle v tajnosti?
Hrozné. Mít radost z něčeho, co zároveň nesmíte nikomu ukázat. Kolekci zatím viděl jen olympijský výbor, lidé, se kterými spolupracuji, můj nejužší tým. Ti mají také ultimátní zákaz. Věřím ale, že to za to stojí, efekt překvapení je velmi důležitý. Kdyby kolekce unikla ven dřív, byla by to hrozná škoda.