Redakce využila toho, že kulatiny a půlkulatiny se hojně slavily v početném hereckém souboru Městského divadla Brno (MDB). A o zástupce různých generací tam rozhodně není nouze.
Půlkulatý rok 2025 se blíží ke konci. Zažili jste letos něco mimořádného?
Krausková: Pro mě to byl rok plný změn a vše je pro mě nové. Získala jsem první velké angažmá, přestěhovala jsem se do Znojma, odkud denně do Brna dojíždím. Událo se hrozně moc věcí, které ještě stále zpracovávám.
Kolář: Já jsem byl poměrně dlouho nemocný, takže pro mě je největší zážitek, že jsem se mohl vrátit do divadla.
Gazdík: Pro mě byl ten rok v podstatě jako každý jiný. Mimořádným překvapením – i když je to vlastně úplně přirozené – bylo, že můj syn Adámek už dosáhl plnoletosti a Josífek se tam kvapem blíží, je to nějaké rychlé. A vlastně mě taky Stanislav Moša (ředitel MDB – pozn. red.) vybídl k mimořádné oslavě mých padesátin. Uspořádali jsme v divadle koncert, moc se povedl a udělalo mi to skutečně radost. Ohlasy diváků, všechna ta krásná přání. Od kolegů jsem dostal nádhernou knihu plnou vzkazů – dojalo mě to. Co mě trápí, je výsledek voleb, asi to není nějaké mimořádné překvapení, ale obávám se, že i ti, kteří si přáli tuto změnu, budou nemile zaskočeni. Snažím se však být optimistou a třeba se pletu.
Sešli jste se zástupci tří generací. Za co byste mohli ty ostatní generace pochválit?
Kolář: Globálně bych mladší generaci bohužel moc nechválil. Jednotlivě je samozřejmě spousta lidí, kteří jsou výborní, mají za sebou krásné úspěchy. Spíš bych byl tedy kritický, ani ne tak k dětem, jako k jejich rodičům. Když se podívám na děti, které se vydají uměleckým směrem, třeba u nás v divadle, ty se vymykají. Jsou ukázněné, nejsou problémové. Třeba v představení Až na ten konec dobrý hraju s takovými dvěma bobulkami, kdyby taková byla celá mladá generace, to by bylo vynikající. Ale když vidím, jak děti podléhají tlaku sociálních sítí, počítačům, ale to je právě spíše kritika rodičů.
Gazdík: Souhlasím. Čas na sociálních sítích, myslím, tráví, a bohužel nezdravě, všichni. A obávám se, že ti starší se navíc domnívají, že i zde platí: „Co je psáno, to je dáno!“ My jsme přece jen trochu uzavřeni v naší reálné umělecké/divadelní bublině, zabýváme se emocemi, vyprávíme a prožíváme příběhy různých lidí z různých časů. To nás samozřejmě ovlivňuje i tím, že máme méně času, potřeby a chuti zapojovat se do „bublin“ vznikajících ve světě virtuálním.
Když Láry mluví o těch dvou „bobulkách“ – Marušce a Karolínce –, všímám si toho divadelního vlivu na všech dětech, které máme v naší divadelní školičce. Jsou úžasné, tvořivé, plné chuti zpívat, tančit, hrát si. A pro tyto činnosti jsou ochotné na celé hodiny odložit své přístroje, zapomenout na sítě. Mají všechno, o čem si starší generace často říká: „Kde se to ztratilo?“ Myslím, že nemáme generační, spíš celospolečenský problém. Žijeme si příliš dobře na to, abychom se místo nadávání o něco sami snažili a naše snaha a následný, třeba jen dílčí úspěch nás motivoval, byl pro nás zdrojem radosti a hrdosti. Často to vidím například v restauraci, mnohdy tam pracují lidé otrávení z toho, že musejí něco dělat, přitom číšník, který to dělá profesionálně a s chutí, rozhoduje, zda bude restaurace úspěšná, ale hlavně může člověku zlepšit celý den, anebo bohužel naopak.
Krausková: Já u starší generace asi obdivuji systematičnost a utříděnější hodnoty. Mají už něco, v co věří a jdou si za tím. Myslím, že většina mladších lidí to ještě hledá, což je dobře. Já to asi taky ještě nějakou dobu budu takto mít.
ProfilyLadislav Kolář (75 let) Petr Gazdík (50 let) Lesana Krausková (25 let) |
Co je pro vás největší odměna za vaši práci v divadle? Potlesk po představení?
Kolář: Plné hlediště je první odměna, a když potom ještě nadšeně tleská, je to nádhera.
Gazdík: Nazývám to „hereckou mentalitou“. Rozhodl jsem se být hercem a vím, že musím být maximálně připraven a v čase přesném na minutu odvést výkon, který můj divák očekává – nelze se omluvit, změnit termín, nestihnout to. Největším oceněním mé práce pak je, že dostanu ještě víc práce. Každý herec se především hledá na novém obsazení, to je to, co ho prioritně zajímá. Potom je to potlesk, jak říká Láry. Pomyslně až na třetím místě, byť je to jistě důležité, se ptáme, jestli bychom za to taky mohli dostat něco zaplaceno. (úsměv) Doporučil bych tohle uvažování, je očistné a mnoho problémů stírá. Některé však taky přináší, je-li herectví vaším posláním a nedaří se vám, je to smutné a náročné…
Kolář: Ano. Herec, který nedělá divadlo rád, musí být nešťastný člověk, protože dělat divadlo a dělat to s nechutí, s odporem, to snad ani nejde. I pro pět lidí jsem hrál rád, když jsem byl v Hradišti. To byla smutná podívaná do hlediště, ale to divadlo jsem dělal stejně rád.
Krausková: Pro mě je největší odměna, když se to všechno propojí. Především to zažívám při premiéře, třeba po premiéře Wintona, když cítím to nadšení, nejen od herců, režiséra, ale i diváků. Cítím, že to má smysl, to je největší satisfakce.
Ozývají se vám fanoušci třeba přes sociální sítě?
Kolář: Facebook nemám, ale vím, že jsou diváci, kteří cíleně chodí, protože mně posílají po představení třeba flašku s dopisem. A k pětasedmdesátinám jsem teď dostal gratulace od lidí, které ani neznám.
Gazdík: Nejsem na sítích tak, jak je to dnes běžné. Mám Instagram, kam občas přispěju, když mám pocit, že mám co říct. Celý život vnímám, že mám své fanoušky, ale jako by se se mnou báli mluvit, nevím, jestli si myslí, že jsem nafoukaný, ale rozhodně se ke mně nikdo nehrne a nechce si se mnou povídat nebo dopisovat. Možná taky proto, že já jsem v odpovědích nedůsledný. Nedávno jsem našel docela dlouhý dopis, který mi nějaká fanynka poslala v roce 2013, najednou mi to přišlo hloupé, že mám takovou nevyřízenou věc, tak jsem na něho odepsal, ale byl rok 2023. Paní už neodepsala, asi se na mě – zcela pochopitelně – zlobí.
Krausková: Fanoušci se mi ozývají, ale já se snažím nebýt na sociálních sítích, protože mě to vyčerpává, pochvala mě potěší, ale pro mě jsou směrodatnější názory od lidí z oboru.
Jsi jako můj táta. A ty můj syn, notují si hlavní tváře jubilujícího divadla |
Čeho si v životě nejvíc vážíte?
Krausková: Už jen samotného faktu, že můžu žít, jsem zdravá já i moji blízcí. Můžu dělat, co mě baví, všichni takové štěstí nemají. Uvědomuji si, že v tomto ohledu opravdu mám štěstí.
Gazdík: Pro mě je odpověď jednoduchá. Já si nejvíc vážím svojí rodiny. A čím jsem starší, tím víc děkuji Bohu, že nám dal děti. Když se podívám na svoje syny (oba odmalička hrají v MDB – pozn. red.), mám intenzivní pocit, že jedině prostřednictvím dětí může být člověk tak trochu „nesmrtelný“.
Kolář: K tomu už nemám co dodat. Taky mi záleží na tom, aby rodina držela pohromadě. Nejvíc mě bolí, když se něco děje v rodině, někdo se třeba pohádá… i když se pak hned usmíří, mě to pořád trápí. Kolegové to vystihli přesně.
Co pro vás znamená svoboda a jak moc je pro vás důležitá?
Kolář: Já si vzhledem ke svému věku opravdu dokážu uvědomit, co je a co není svoboda. Ta volnost, kterou mám dnes, kdykoliv se můžu sebrat a kamkoliv se podívat, můžu si dokonce říct, co chci, to je úplně úžasné. Když si člověk představí, že jsme vlastně svým způsobem ztratili 40 let života. Svoboda je pro mě už dnes nevyhnutelná.
Gazdík: Svoboda je skoro jako dýchání. Myslím, že svoboda znamená tolik, že si ani přesně neuvědomujeme, co přesně znamená.
Kolář: A spousta lidí si dnes neuvědomuje, co to svoboda je, protože ji máme.
Krausková: Je to pro nás absolutní samozřejmost.
Gazdík: Svobodně myslet, svobodně mluvit, svobodně konat, ale svobodně být také zodpovědný. Rychle jsme zapomněli, že docela nedávno byl jen jiný názor nepřípustný. Můj táta v roce 1968 nepodpořil vstup vojsk a znamenalo to pro něho konec života, jaký si představoval. Studoval divadelní vědu – vyhodili ho, chtěl být režisérem, ale mohl dělat a jen krátce osvětlovače, potom už jen číšníka. Vlastně ho to zničilo – ve výsledku zcela.
Vy jste byl dítě, pamatujete si, v čem jste se cítil nesvobodně?
Gazdík: Tak třeba moje maminka říkala doma věci, o nichž hned dodávala, že se říkat nesmějí. Skoro jsem se nedostal na školu, pro špatný kádrový profil. V zahraničí jsem byl jedině na Slovensku a u moře poprvé až v sedmnácti. Do školy jsme nějakou dobu museli jen v tesilkách a košili atd., atd.
Mám strach, jestli jsem herce nezavedl do špatné uličky, říká brněnský režisér |
Lesano, vy jste vlastně nesvobodu nezažila...
Krausková: Ne, já jsem se narodila v roce 2000. Ale tato otázka je pro nás na Slovensku teď velmi aktuální. Nedávno jsem o tom přemýšlela, že dlouho jsme jako slovenská společnost byli odolní, soudržní, dokázali jsme se bránit. Ale musím se přiznat, že už jsem i pocítila strach, jestli před přáteli můžu něco říct, nebo ne.
Kolář: No tak to je zlé…
Krausková: Je to takový divný strach a děsí mě, že vůbec takovým způsobem přemýšlím. Ale u nás na Slovensku je otázka svobody nyní opravdu hodně aktuální.
Gazdík: Bohužel stále častěji slýcháme: já nechci nic řešit, nechci se nijak angažovat, proč bych k nějakým volbám chodil, je to stejně jedno, a to je trochu nebezpečné. Svoboda je úžasná, ale sama se neochrání.
Na co se v příštím roce těšíte, co byste si přáli?
Krausková: Těším se na všechno, co přijde. Ráda se nechám překvapovat, vše se může ze dne na den změnit, takže jsem v přáních opatrná. Přála bych si, abychom nacházeli smysl ve věcech. Aby se ze života nestala jen série za sebou jdoucích dní bez konce a naděje. Aby v životě bylo víc lásky než hněvu.
Kolář: Za mě, když to pojede tak, jak to je, bude to bezva. Divadlo má trochu jiné smýšlení a ty problémy vidíme spíše zvenčí. Tak si můžu přát, aby se nás ty problémy aspoň v tom divadle pořád netýkaly. A pak si osobně přeji, aby naši dramaturgové hledali hry, kde jsou dědečci. (úsměv) Prince už mám za sebou.
Gazdík: Nejdůležitější je, abychom byli zdraví. Všechno se dá nějak vyřešit, když ale přijde nemoc, vše se většinou změní. Přál bych si mezi lidmi více empatie, chcete-li, pochopení a citu pro druhé. Zdá se mi, že IQ je mezi lidmi dostatek, emoční inteligence však naopak. Věřím, že naše práce napomáhá k vyrovnání těchto veličin, a tak si přeji, aby lidé chodili do divadla nejen za pobavením, ale taky za prožitkem a uvědoměním… A abychom byli jako Češi hrdí, jak jsme se v první chvíli postavili za Ukrajinu, jak jsme pomáhali a nepřemítali nad tím, kdo je v této válce agresorem. Abychom se nepřiklonili k pragmatickému cynismu a nenechali se přesvědčit, že všechno je relativní – mnohé není!