Nikdy není pozdě na splněná přání, říká psycholožka, která pomáhá umírajícím

  14:16
Umírání není čekání na smrt, ale čekání na něco. Třeba na fotky z výletu, na větu, na pocit, na sen… „Mějte odvahu ptát se sebe i svých blízkých na jejich přání na konci života. Nikdy není moc brzy se o nich dovědět, aby pak nebylo pozdě na to je splnit,“ nabádá psycholožka Jitka Bartošová.

Zdeněk Kandus pracoval na zámku ve Vranově nad Dyjí bezmála čtyřicet let jako údržbář, díky hospicovému týmu se tam ještě jednou naposledy podíval. | foto: domácí hospic Oblastní charity Znojmo

Ta pracuje v paliativním týmu pro nevyléčitelně nemocné ve znojemské nemocnici a současně pro službu domácí hospic Oblastní charity Znojmo.

Jak taková splněné přání může vypadat, dokládá příběh dnes již zemřelého Zdeňka Kanduse, k jehož lůžku na oddělení dlouhodobě nemocných se dostala. Laskavý pán neměl blízkou rodinu, která by o něj mohla pečovat v domácím prostředí, a sám by to už nezvládl. V takové chvíli se zvažují zbývající možnosti a řeší se otázky, kde, jak a s kým?

Ve hře byl nejbližší lůžkový hospic v Rajhradě na Brněnsku, ale cesta byla dlouhá pro nejbližšího člověka, tedy přítelkyni rovněž v důchodovém věku, o jejíž návštěvy by nerad přišel. A tak psycholožka přemýšlela, jestli by nešlo obojí – paliativní péče v domově pro seniory Centra sociálních služeb i rozumný dojezd pro blízké. A ono to šlo.

Umírání v nemoci. Nejbližším často hrozí, že sami vážně onemocní, říká paliatr

„Pár telefonátů – koordinátorka paliativní péče, sociální pracovnice na obou stranách, vrchní sestra, paní ředitelka organizace – k tomu dobrá vůle a za pár dní mohl být pán na pokoji, jen kousek od místa, kterému říkal doma,“ líčí Bartošová chvíli, kdy už bylo potřeba doladit jen „jak?“ Tak, že celou službu jako na kolečkách přivezl domácí hospic, který má stejně jako v nemocnici tým složený z lékařů, sester, psychologa, zdravotně-sociálního pracovníka i kaplana.

A tam, kde jindy bývá pravou rukou hospice pečující rodina, ji v tomto případě co do péče i stálé přítomnosti zastoupily sestřičky a pečovatelky domova. „Ten úsměv pana Zdeňka, když jsem tohle splněné přání přišla nabídnout, byl báječný. Do týdne se díky souhře okolností, možností a snahy ze snu stala realita,“ vzpomíná psycholožka.

S klidem a vědomím, že je to naposledy

Už jen to by stačilo pro radost až do posledního dne, ale Zdeněk Kandus měl i další přání – podívat se ještě jednou do Vranova nad Dyjí. Prožil tam skoro celý život a na zámku pracoval bezmála čtyřicet let jako údržbář. „Není na co čekat. Každý den, ve kterém nemoc nepospíchá, je cenný,“ apeluje Bartošová.

Nebyl to jen tak obyčejný výlet. Do velkého vozu se musel vejít vozíček, potřeba bylo i dvou párů silných paží, které pomohly překonat zámecké schody, jela i hospicová sestřička, jež může kdykoliv aplikovat lékařem naordinované léky, jako srdeční doprovod nejlepší přítelkyně a psycholožka.

Speciální sanitka splní umírajícím poslední přání, vyjede z Brna a Nymburka

Přišli vranovská kastelánka i kolegové a pan Zdeněk přímo zářil. „Musí to být zvláštní pocit, vědět, že na spoustě těch krásných dekorací je inventární číslo, které psala moje ruka. Vidět jak roste kdouloň, kterou jsem před lety zasadil. Cítit dojetí přátel ze setkání. Dívat se ještě jednou do údolí řeky Dyje a do lesů kolem. Posedět před rodným domem. Navštívit rodiče na hřbitově. A to všechno s klidem a vědomím, že je to naposledy,“ zamýšlí se Bartošová.

Jak dodává vzápětí, tento druh smíření se životem je vzácný a být při tom je jí vždy velkou ctí. „Na chvíli vstupujete do příběhu druhého člověka, a nejen ve smutku, ale také v radosti,“ podotýká.

Neodkládat klíčové otázky

Takové štěstí však nemá každý, což dokládají i čísla. Osmasedmdesát procent Čechů chce být v závěru svého života v domácím prostředí. Ale jak? Kdo se postará? Jak to zvládnout finančně? Co s bolestmi? Zásadní otázky. Ale kladou si je jen ti, kteří mají dostatek času a informací o svém zdravotním stavu, aby si je vůbec mohli položit. Většina umírajících tuto příležitost nedostane.

„Odkládáme důležité otázky až do okamžiku, kdy nezbývá dostatek času ani energie zjistit, co si vlastně umírající přeje. Kde, jak a s kým chce trávit své poslední dny. Proto se přání být na konci života doma vyplní jen u dvaceti procent všech zemřelých,“ vysvětluje psycholožka.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

A úplně nejvíc jde o možnost volby. Někteří umírající se ani nechtějí vrátit domů. Nechtějí být zátěží pro rodinu, nebo pro své rozhodnutí mají jiné hluboké důvody. Pro ty pak může být vhodným řešením lůžkový hospic.

To důležité je, že jsou na místě, které si sami vybrali, v blízkosti těch, jež chtějí vídat, a tráví čas, jak chtějí. Někteří lidé až na konci života zažívají opravdovou svobodu, kdy se nemusí trápit tím, co přijde, protože je to nevyhnutelné.

„Vypadá to jako odevzdání, deprese, rezignace, ale je to pouhý klam. Ano, je to pravda, ale nějaký čas je ještě před vámi. Tak co s ním uděláme? Často je odpověď zastřena strachem: Nic nechci, ať rozhodne někdo jiný, nechci nic vědět. Ale najdou se i takoví, kteří mají odvahu si přát. A pokud jsou ve správný čas na správném místě, s těmi, kteří jsou k těmto signálům vnímaví, dějí se malé zázraky,“ uzavírá Bartošová.

6. ledna 2024