Den před úterním otevřením brněnské restaurace přijímám nabídku provozovatele a svůj sendvič si zkusím vyrobit. Pro mě ikonický bude, naposledy jsem se na výrobě jídla v kuchyni restaurace podílel před více než třiceti lety. Bude i chutný? Uvidíme za pár desítek minut.

Už vstup do kuchyně Popeyes se dá zahájit chybně – nedodržením postupu při umytí rukou. Z roztržitosti si je po umytí neosuším a už na ně nanáším dezinfekci. Nevtírá se. Pak si beru menší velikost gumových rukavic a poznávám, že taková „brnkačka“ to dnes na brigádě nebude.

39 fotografií

Na první pohled se kuchyně neliší od těch, které vídáme průhledem přes pokladny v jiných fast foodech. Všechno se leskne, nad pulty jsou rozdělené suroviny v průhledných šuplících.

První překvapení, odhlédnu-li od použití umyvadla? Pulty pro práci s jídlem jsou vyhřívané, aby jídlo při přípravě nevychladlo. Maso už máme nachystané, je dvanáct hodin marinované a v zásobě je ho právě tak akorát, aby se stihlo spotřebovat a nemuselo se vyhazovat, což by čtyři hodiny od rozbalení muselo nastat.

Tato informace je již součástí výkladu, poskytovaného personálem. Zaměstnanci, kteří v této kuchyni od úterý kmitají, procházeli školením od ledna, já potřebuji to hlavní obsáhnout za dopoledne. A tak dávám pozor.

Jako vrtání v jemném písku

Po pravé ruce nad pultem s masem je tabule pro lepení nálepek s údaji o čerstvosti marinovaných kuřecích plátků. Před sebou mám káď s moukou, do které plátek vhodím a začnu obalovat.

Ani tohle není jen tak. Plátek se napřed promne v prstech, což masu lehce roztáhne vlákna a později mu zajistí důkladné prosmažení. A už letí do mouky. V ní je potřeba ho třikrát zatlačit a pak oběma rukama dvacetkrát prohodit; připomíná to vrtání v jemném písku na mořské pláži.

Nadšenec čekající na otevření Popeyes v Brně trhne rekord, další má u sebe i petardy

Postup je daný, jak jsem pro jistotu ubezpečen. Po napočítání do dvaceti jde maso do vedlejší „lódny“ s těstíčkem a zpět do mouky. Zase dvacetkrát šup šup, to už ovládám. Pak už můžu maso velkým sítem z kádě vybrat, otřepat od žmolků a nachystat na smažení.

Fritéza je zapnutá na 171 stupňů, i tady má plátek masa přesný manuál na vhození. Za šest minut je hotovo.

Uf!

První část mám za sebou. Stanovišť jako bylo tohle na obalování masa je v kuchyni několik a personál mezi nimi nekorzuje. Já kvůli zkoušce výjimečně ano, proto si musím sundat použité rukavice, vyhodit je, přejít o pár metrů dál, znovu si umýt ruce podle návodu a nasadit nový pár rukavic.

List salátu do úst? Zaručená výpověď

Jdeme chystat sendvič.

I tady je pultík vyhřívaný, podobně se teplota udržuje v dózách s nasmaženým masem. Pod každou z nich je tlačítko s šipkou a časovačem, který se po vložení nachystaného masa do dózy zapne. Až čas doběhne z pětačtyřiceti minut k nule, musí se nespotřebované jídlo znehodnotit.

Dnes se to nestane, sendvičů vyrábím tak akorát. Pod pultem je pečivo, přede mnou mašinka na způsob toustovače, jímž pečivo projede, a můžeme se pustit do finální výroby. Klasický sendvič Popeyes obnáší majonézu, dva plátky okurky, kleštěmi položený osmažený plátek masa a pečivo nahoru jako dekl. Já mu přidám plátek sýra, dva plátky rajčete a list salátu. Omylem naberu dva listy, jeden si dám automaticky do úst.

Být zaměstnancem, byl by to poslední úkon před vysvlečením zástěry a odchodem na personální oddělení pro výpověď. Dnes mám štěstí, dozor nade mnou je benevolentní. Mohu sendvič dokončit, zabalit si ho a označit fixem, abych ho mezi ostatními poznal.

Vyrábím tři: jeden pro sebe, jeden do redakce a jeden navíc. Někomu se jistě bude hodit.

Ikonický můj sendvič asi není. Ale až se v Popeyes jako zákazník nechám obsloužit, ze zvědavosti se podívám, zda mám dva plátky okurky patřičně od sebe. Dvacetkrát prohozený moukou bude jistě. Tak se podává všude po světě. A teď už i v Brně.