Přestože se Petr Bláha narodil v Praze, je jeho herecká dráha téměř celá spojena s jihomoravskou metropolí. V Brně vystudoval JAMU, a i když si po jejím dokončení na přelomu milénia pohrával s myšlenkou, že řemeslo „pověsí na hřebík“ a procestuje svět, osud ho do města pod Špilberkem brzo zase vrátil.
A to obrazně i doslova. Bláha dnes žije v jedné z nejhezčích ulic v centru Brna právě pod Špilberkem, odkud může pěšky dojít tam, kam potřebuje: do Mahenova divadla, do Reduty, na zkoušku s nezávislým Divadlem Feste či za dcerou do školy kousek od Červeného kostela.
Z popela opět ke slávě. V divadle Reduta zůstalo vše, čím si prošla |
Narodil jste se v Praze, cestoval jste po světě, žil jste na opačné straně zeměkoule. Proč jste se usadil právě v Brně?
Pojí se to s mým mladickým rozhodnutím zanechat pražského angažmá a objet svět. Nepovedlo se ho naplnit úplně podle představ, moje cesta skončila téměř ročním pobytem na Novém Zélandu. Po návratu jsem v podstatě hned dostal nabídku z Mahenovy činohry. V Brně jsem předtím vystudoval JAMU, a ačkoliv jsem ještě pár let působil v pražském Činoherním klubu, v Brně jsem se domestikoval. Jsem zde vlastně už i se studiem třicet let.
Čím vám Brno učarovalo?
Zprvu, abych byl upřímný, jsem s ním úplně nesouzněl. V 90. letech vypadalo úplně jinak; přišel jsem z Prahy, kterou jsem vždy vnímal velmi mysticky, měl jsem ji nacítěnou. Poprvé jsem ho navštívil až před přijímacími zkouškami na JAMU a až postupně jsem si k němu našel vztah. Taky je potřeba říct, že město se během let ohromně změnilo. Nakonec jsem v něm našel ideální kombinaci pro umělecký i osobní život.
Petr BláhaNarodil se 25. února 1975 v Praze, kde prožil školní léta. V Brně mezi lety 1995–1999 vystudoval JAMU a následně působil v Divadle v 7 a půl. Jednu sezonu také strávil v pražském Národním divadle, poté se rozhodl hereckou kariéru uzavřít a cestovat. Z Nového Zélandu, kde žil necelý rok, se však na divadelní prkna a do Brna vrátil. V Mahenově činohře se uvedl jako Hamlet. Následně zde vytvořil velké množství rolí: účinkoval v tragédii Don Carlos, v Osiřelém západu, zahrál si Barona di Ripafratta v Mirandolíně nebo policistu v Antigoně v Novém Yorku. V současnosti je možné Petra Bláhu vidět v desítce představení Národního divadla Brno, mezi něž patří Feminista, Krvavý měsíc, Obraz, Mešita, Hodinový hoteliér a další. Působí též v Divadle Feste. V něm se po roce 2012 prosadil rolí Vandama v Národní třídě. |
Musel jste si pro zapuštění kořenů v cizím městě najít i hospody či kluby, které by vám kompenzovaly chybějící pražskou mystiku, o níž jste mluvil?
V ‚devadesátkách‘ jsem chodil do klubů na Traubku a naproti do Mýdla, což pro mě reprezentovalo underground, podobný tomu pražskému. Taky Modrý nonstop na Malinovského náměstí byl vyhlášený. Spousta míst z té doby zanikla, dalo by se na ně vzpomínat dlouho.
Leckdo řekne, že Brno se začalo Praze do jisté míry i podobat, zejména co se restaurací, zahrádek či malých obchůdků týká.
Snad se nikoho nedotknu, když řeknu, že by centrum Brna aspirovalo na jednu velekrásnou čtvrť Prahy, kdyby ho šlo přemístit do hlavního města. Třeba Jakubské náměstí má skvělou atmosféru, po centru jsou různé menší festivaly, dýchá rozmanitým životem. A já přece jen kavárenský život, noční podněty a divadelní ruch potřebuji.
Vyhovuje Brno i vaší herecké kariéře? Přece jen je to do Prahy, kde se točí seriály a obsazují filmové role, kus cesty.
Když si kamera někoho takzvaně najde, tak je v Praze obsazovaný i přesto, že působí primárně v Brně. To ale neznamená, že Praha daleko není. Pokud jste v angažmá tam, můžete přes den točit, v šest večer vás vysadí u divadla a jdete hrát. Když máte večer představení v Brně, tak to takhle sloučit nejde. A to je další důvod, proč by bylo výhodné, kdyby Brno leželo v Praze. (směje se)
Byla pro vaše herecké etablování v Brně klíčová role frajírka Vandama v představení Národní třída, napsaném Jaroslavem Rudišem kolem roku 2011 pro malé Divadlo Feste?
Řekl bych, že už dřív v Národním divadle Brno vznikly dobré věci. Ostatně jsem tam začínal Hamletem, kterého jsem přebíral po Igoru Barešovi, povedl se i Osiřelý západ. Národní třída byla pro mě velmi podstatná, dokonce v něčem i přelomová. Spisovatel Jára Rudiš nebyl tehdy známým autorem, ani Jiřího Honzírka (ředitele Divadla Feste) jsem do té doby neznal, dokud mi nevrazil do ruky text, který mě nadchl. Říkám mu, to je skvělý, co to je? A byla to Rudišova Národní třída. Povedla se, protože text byl osobitý, šel přímo na dřeň a nám se podařilo předat jeho zpracováním to, co jsme chtěli.
Dodnes si té role vážím, přesto bych řekl, že násobně víc diváků mě vidělo v Mahenově divadle nebo v Redutě, kde těch rolí u mého jména postupně naskákaly desítky.
Zleva herec Michal Bumbálek, spisovatel Jaroslav Rudiš a herec Petr Bláha
V posledním období vás diváci mohou vidět i v představeních mimo klasické divadelní kulisy. Inscenace Nemyslel jsem si vás zavedla do vybydleného paneláku v Židenicích, Ševelící sochy částečně hrajete ve Vodojemech na Žlutém kopci. Potřebujete takové výzvy?
Při dlouhodobém angažmá v Národním divadle je to strašně osvěžující. A nezůstane jen u paneláku nebo Vodojemů; také právě teď připravovanou inscenaci Jak chutná moc podle knihy Ladislava Mňačka budeme s Divadlem Feste hrát v novém prostředí. Nemůžu mluvit o tom, jaké bude, znovu ale jde o prostor, který je sám o sobě dalším hereckým partnerem. To jsou výzvy, jaké herecký rejstřík ohromně oživí.
Oslovily vás Vodojemy, z nichž se stala jedna z nejvyhledávanějších brněnských památek?
Poznal jsem je jako nádherné místo s velkým geniem loci. Zavítali jsme tam, když jsme Ševelící sochy chystali. Pro divadlo jsou Vodojemy těžko využitelné, takže tam představení jen začínáme – a to ještě v jejich pro mě „nejméně zajímavé části“ – a pak rychle jdeme s diváky ven. Pro divadlo je ten prostor složitý, pro návštěvníka je ale úžasný, nádherný.
Dnešní přednes básně “Noc s Věstonickou venuší” od Jana Skácela v rámci vernisáže výstavy Venuše100 Moravské zemské muzeum.
#báseň #JanSkácel #vernisáž #Venuše #výstava
Strávil jste nějaký čas i v Jundrově, kde se odehrává děj hry Krvavý měsíc, uvedené loni v Redutě, abyste se tam adaptoval?
S režisérem Thomasem Zielinskim jsme tam strávili jeden příjemný večer, abychom nasáli energii toho místa. Musím říct, že Jára Rudiš, který Krvavý měsíc přímo pro Národní divadlo Brno napsal, vystihl Jundrov atmosféricky přesně. Opravdu tam lítají racci. (úsměv) Také se tam u řeky nachází zóna pro otužilce a já se od loňska chodím shodou okolností každý týden právě tam otužovat.
I v zimě si vysekáte díru do ledu, abyste se jako odolný otužilec mohl vykoupat?
Svratka v tom místě teče, je to úsek řeky pod přehradou, takže nikdy úplně nezamrzne. Jenom občas tam prý bývá ledová krustička.
Lákalo by vás sehrát divadlo v ledové řece, což by byl další zajímavý únik ze zaběhnutého divadelního prostředí?
Ve vodě v zimě vydržíte maximálně tři minuty, tělo je v šoku, organismus s chladem bojuje, myslí si, že umírá, vyplavují se toxiny. Možná by bylo vtipné, kdyby tenhle moment, zejména chladem ovlivněné monology po vylezení z řeky, někdo zachytil. (úsměv)
V Brně jsem štamgastem, při psaní jsem se toulal jeho ulicemi, říká Rudiš |
Je pro vás role v Krvavém měsíci víc osobní, když je umístěná do míst, která máte v civilním životě rád a pravidelně je navštěvujete?
Určitě. Přijde mi skvělé, že Národní divadlo Brno zadá Jardovi Rudišovi k napsání hru o nostalgii po brněnských devadesátkách, které jsem zde během studií na JAMU zažil. Poznal jsem legendární kapely jako Dunaj nebo Helmutova stříkačka a vůbec celou brněnskou kulturu. Devadesátkoví undergroundoví nadšenci nemůžou s Krvavým měsícem nesouznít. Jsem rád, že je to hra pro Brňáky. Všechny srdečně zvu.
Začátkem září jste naskočil opět do kolotoče představení. Diář, který máte na stole, vypadá popsaný velmi hustě.
Na začátku sezony musíte zkrátka všechny inscenace oprášit. S inscenací Vlastenci jsme vyrazili do Plzně. Pak jsou na programu Hodinový hoteliér, vzpomínaný Krvavý měsíc, Mešita, Obraz, Antigona v Novém Yorku… jako určitou formu odpočinku pak beru účinkování v Divadle Feste, kde se na koncepci inscenace mohu podílet i autorsky.
Petr Bláha (vlevo) v představení Sluha dvou pánů v brněnském Mahenově divadle
A jeho role Barona di Ripafratta (v popředí) v Mirandolíně v brněnském divadle Reduta
Co to obnáší?
Na rozdíl od Národního divadla, kde plně ztělesňuji režijní představu, jak má role vypadat, mám ve Feste mnohem vetší možnost zasahovat do inscenací i koncepčně. Adaptace se utváří autorsky, postupně a za specifických podmínek. Například v rámci inscenace Nemyslel jsem si jsme se ocitli v paneláku o pětačtyřiceti bytech, prázdných, vybydlených, což bylo samo o sobě dost šílené. Každý jsme se zavřeli „do svého bytečku“ a každý sám za sebe dával dohromady své podněty a představy, jak by měl výsledný tvar vypadat.
S čím vším jste při tvorbě v neobydleném domě místo divadla museli počítat?
V inscenacích tohoto typu se prostor, kde se inscenace odehrává, v podstatě stává dalším hereckým partnerem. V objektu nebyla elektrika, takže jsme museli zároveň vymyslet, co s osvětlením, což se vyřešilo tak, že diváci dostávají na hlavy čelovky a během představení nás osvětlují prakticky oni. To je hodně specifické. Dalším faktorem, k němuž jsme museli přihlížet, byla zima, protože se v paneláku netopí. Hrajeme tedy jen od jara do podzimu. Tohle všechno jsou zajímavé okolnosti, s kterými se v Národním divadle jednoduše nepotkáte. A to je zkrátka osvěžující.
Je vám bližší takové představení, nebo se cítíte lépe na „velkém“ jevišti v rolích, napsaných světovými autory?
Zásadní je, aby inscenace byla kvalitní. Pak je jedno, v jakém prostoru se nacházíte. Vždycky je nutné odevzdat roli to, co si zaslouží. Mám rád výzvy, které mohou přijít odkudkoliv. Rád v sobě hledám to, co pak prostřednictvím své postavy chci říct. O tom herectví je. Přivést diváka ke katarzi na divadle je hodně obtížné. Člověk ale v sobě dokáže najít všechno.