Po svatbě se přestěhovali do Znojma, kam dostala umístěnku v kojeneckém ústavu, a samozřejmě tady okamžitě vstoupila do Sokola. Byť manželova rodina vlastnila byt v domě na Horním náměstí, neměli na něj mladí manželé právo kvůli omezování buržoazního vlastnictví a museli o něj oficiálně žádat.
Podstatnější je, že se zasloužila o přežití sokolského cvičení během komunistického režimu a hned po revoluci v roce 1989 se pustila do obnovení sokolské tradice ve městě. Aktivní sokolkou je spolu s celou rodinou dodnes.
Jejíma rukama prošly tisíce dětí, které s láskou vzpomínají na roky strávené v místní sokolské tělocvičně. Práce s dětmi se stala jejím celoživotním posláním.
„Já se mezi dětmi ztrácím i fyzicky, když se někdo nekouká na vrásky. Ale možná i mentálně, protože se s nimi cítím dobře, málem líp než s dospělými. Asi že mám hravou představivost, jako mají oni,“ vysvětluje Věra Macounová studentům 4. A Gymnázia dr. Karla Polesného, jmenovitě Ellen Pavlíčkové, Ivaně Šarounové, Madlen Krulové, Aleně Medunové a Michaele Staňkové, v jejich reportáži.
Hledají se pamětníci fabriky Zbrojovka, příběhy přispějí do chystané knihy |
Děvčata tvoří jeden ze šesti týmů, jež vyzpovídaly pamětníky a zpracovaly jejich příběhy stejně jako profesionální historici a dokumentaristé. Výsledky své práce v projektu Příběhy našich sousedů neziskové organizace Post Bellum už studenti také veřejně odprezentovali.
„Při zajímavém povídání jsme se dozvěděli nové věci o historii našeho města a člověku, který tu prožil celý život,“ pochvaluje si třeba David Veselý ze Základní školy Prokopa Diviše, jehož tým vedl rozhovor s Karlem Kafkou, dalším sportovcem tělem i duší a bývalým kantorem, jenž vzpomínal na příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Vzpomínky na válku, normalizaci či úspěch
Za zmínku stojí zejména vzpomínky z dětství Jiřiny Čechové. Ta je prožila na hranicích mezi Protektorátem Čechy a Morava a Říší ve vesničce Bezkov.
Nové podmínky v protektorátu i jako dítě citlivě prožívala. Její starší sestry nemohly studovat na gymnáziu a na obyvatele vesnice také dopadla omezení a nedostatek, který přinesla válka. Líčí, jak těžké bylo sehnat pro nás dnes běžné věci, lidé si ale pomáhali.
Týmu dětí ze ZŠ Václavské náměstí Elišce Caskové, Sabině Dvořákové, Antonínu Franekovi, Lucii Dobšíčkové, Tereze Kociánové a Veronice Přibylové pamětnice vyprávěla o spolupráci s německým mlynářem Faltýskem, díky čemuž si místní sedláci mohli nechat aspoň část své mouky. A byl také jedním z mála Němců, kteří po válce nemuseli z Československa nuceně odejít.
Vzpomněla i na to, jak jim na konci války létaly stíhačky nad hlavou, a možná právě zážitky z dětství ovlivnily její další život. V roce 1968 veřejně odmítla vstup okupačních vojsk a musela odejít ze znojemského gymnázia, kde učila.
Během normalizace překládala v té době zakázané knížky a spolu s manželem podepsala Chartu 77. Na gymnázium se však přece jen po revoluci vrátila a její hodiny dějepisu a občanské výchovy navštěvovali studenti až do roku 2006.
Své zkušenosti o tom, jak se během normalizace šířily zakázané knihy, zase dětem přiblížil disident Jan Šinogl.
Od Mileny Vančurové se dozvěděly její příběh o cestě ze železnou oponou uzavřeného Československa k jedné z prvních cestovních kanceláří v zemi.
„Studenti si osvojili mnoho dovedností, ať už po technické stránce při zpracovávání reportáží, či především po stránce sociální. Možnost hovořit s pamětníky, dohledávat si informace, doptávat se na detaily a především umět naslouchat pro ně byla velkou výzvou,“ vyzdvihuje zapojení dětí do bádání a historie pedagožka zmíněného gymnázia Petra Bláhová.
Líčí, jak během práce se studenty byla mnohokrát svědkem úžasu. „Ve chvíli, kdy se něco podařilo, kdy se něco nového dozvěděli, kdy zjistili, jak moc je nynější svoboda odlišná od doby mládí našich pamětníků,“ uzavírá.