Ve vědě je stále výrazně méně žen než mužů, zhruba třicet procent. Vnímala jste v průběhu života i vy nějaké překážky či stereotypy?
Už na střední mě mrzelo, že mě nerespektoval matematikář. Pro holky přece matika není, na soutěže posílal jen kluky. Přitom když jsem se přihlásila sama, dopadla jsem výrazně lépe než oni. Naštěstí jsem ale potkala i učitele, kteří mě podporovali. Stereotyp, že ženy do vědy nepatří, pořád existuje. Odráží se v nevyžádaných poznámkách a financování.
Nejvíce ale ženy omezuje odchod na mateřskou. Sama to okolo sebe vidím. Vrátit se po několika letech je těžké. Výzkum se za tu dobu rychle posune, ztratíte kontakt s kolegy. Proto velká část žen mění po mateřské profesi. V některých státech se muži a ženy na rodičovské střídají. To je cesta.
A co celkově mladí lidé ve vědě?
Ne vždy jsou bráni vážně. Často je starší vědci podceňují, i když mají skvělé nápady. Záleží na prostředí. Někde mladí prostor dostanou, jinde hraje velkou roli rivalita, která může ohrozit celý tým.
Co tak nakonec na tuto dráhu přivedlo vás?
Dlouho jsem váhala. Bavila mě matika, chemie, ale čistá medicína mě nelákala. Chtěla jsem spíše zkoumat a vymýšlet nové věci. Díky VUT a Ceitecu jsem se pak dostala k výzkumu a nanotechnologiím.
Jak vás ovlivnilo Fulbrightovo stipendium, díky němuž jste vyrazila za studiem do Kalifornie?
Zahraniční stáž je pro vědce v podstatě nutný krok. Fulbright mi umožnil být delší dobu v USA, které jsou i přes současnou situaci ve vědě atraktivní vědeckou destinací. Vyřizování celého pobytu a praxe bylo náročné, ale získala jsem skvělé kontakty a zkušenosti.
Je stipendií dost?
Ano, ale je těžké je získat. Zájem je obří a peníze často nevystačí. Některé výdaje jsem si platila sama. Za mě je to i důsledek snížení financování školství na Slovensku, kde právě tento sektor část stipendií hradí.
Jak mladé ženy motivovat, aby se vydaly na vědeckou dráhu?
Je potřeba mužům ukázat, že do vědy patříme, že jsme nepostradatelné. Sama jsem třeba v jednom týmu jediná žena. Když nás bude víc, můžeme mnoho změnit, přijít s jinými nápady, jinými cestami. Třeba obrátíme pozornost k opomenutým tématům. Ženy ve vědě vždy byly, jejich objevy se však často připsaly mužům.
Jak ale vůbec mladé lidi k vědě přitáhnout, když je starší podceňují?
Hodně pomáhá, když střední školy spolupracují s vědeckými institucemi nebo univerzitami. Třeba my v Ceitecu připravujeme přednášky, či dokonce předměty, které mají studentům vědu přiblížit. V Brně a na jižní Moravě obecně je velká aktivita. Fungují vědecké festivaly, letní tábory s vědeckým zaměřením nebo VIDA! centrum. A klíčové pro komunikaci jsou také sociální sítě.
Vy sama se snažíte vědu popularizovat. Co se mladým snažíte předat?
Na instagramovém profilu Chémia života sdílím informace o alergiích, potravinových intolerancích či kosmetice. Věnuji se různým tématům – od vlastního výzkumu po zajímavosti o ženách v historii a ve vědě. Snažím se oslovit širokou skupinu, ale těší mě, že mě sledují právě mladí lidé. Často mě zvou na přednášky do škol, posílají pozitivní vzkazy. Z toho mám velkou radost.
Nejhorší v EU. Česko nezvládá využívat potenciál vědkyň, uvádí zpráva |
Proč jste s touto popularizací vědy začala?
Vše začalo v době covidu. Všude se šířily dezinformace a hoaxy a já chtěla lidem ukázat, že se vědy, vakcín či nanotechnologií nemusí bát. Zároveň jsem chtěla oslovit mladé lidi, aby své znalosti prohloubili.
Jak důležité je dnes vysvětlovat vědecké poznatky, když se často zneužívají a zpochybňují?
Je to zcela nezbytné. I u mě v rodině hoaxům věří, hlavně starší generace. Je nutné vše vysvětlovat pomalu, klidně a s respektem. Když vysvětlujeme zbrkle až útočně, zdá se jim, že se nad jejich znalosti povyšujeme. Některé vzdělávací pořady dokážou dnes k vědě přistupovat správně a lidem vše hezky vysvětlit. Dezinformace ale někdy šíří i někteří vědci, což je smutné. Ve výzkumu se proto snažíme vše pečlivě ověřovat a vyvracet nesmysly.
Mimochodem co říkáte na současnou situaci vědy v USA?
Došlo k mimořádnému ořezání financí ve vědě, hlavně v „nepopulárních“ oblastech, třeba právě u ženských nemocí. Vliv to má i na výzkumnice. Přijde mi, jako bychom se vraceli do 16. století, kdy jsou pro nás ženy vědkyně čarodějnice. Výzkumy zaměřené na ženské zdraví jsou automaticky červená – stop, zakázané, nezkoumané. Tedy přesný opak toho, co je třeba. Aspoň Evropa se snaží ukázat, že jde opačnou cestou. Otevírá veškerá témata a doufám, že si to udrží.
Jak je to s informacemi o ženských nemocech, na které se často zaměřujete?
Stále o nich není dost slyšet. Díky novým výzkumům víme, jak fungují, a zkoušíme i nové léky, což finančně podporuje Evropská unie. Ještě nedávno se třeba skoro nemluvilo o polycystických vaječnících (vznik cyst vedoucích k problémům s otěhotněním – pozn. red.), dnes už jsou dostupné léky a znalosti rostou. Ale je vidět, že ženy zbytečně dlouho trpěly něčím, co šlo řešit.
Ženy, které měnily zaběhlé pořádky. Volit nemohly, vliv ale měly, líčí historička |
Jak byste popsala, čemu se v otázce rakoviny věnujete?
Na začátku máme nanočástici, takovou kuličku, jež má volný vnitřek. Do tohoto prostoru můžeme vložit léčivo, konkrétně cytostatika, tedy látky, které slouží k léčbě rakoviny. Na povrch kuličky pak naneseme speciální látku, která částici označí, a my ji můžeme dál v těle sledovat. Když nádor roste, vytváří v tkáni díry. Skrz tyto skulinky se naše částice dostane dovnitř k postiženému místu a účinkuje.
Jaké to má výhody oproti klasické chemoterapii?
Látku lze v těle přesně sledovat, lépe ji dávkovat a cílit. Snižuje riziko, že se lék hromadí tam, kde nemá. Nehrozí tedy předávkování a poškození jiné tkáně, třeba srdce.
Co ještě brání tomu váš výzkum použít v praxi?
Taková menší nepříjemnost. Musíme dokončit poslední experiment, ale to bude možné, až opravíme k němu potřebný přístroj. Zatím musíme bohužel čekat, až s námi bude technika zase spolupracovat. (smích) Pak ještě potřebujeme investora do klinických testů, aby se výsledky potvrdily a metoda se mohla začít využívat.
Čím dalším kromě rakoviny se v rámci technologií a chemie zabýváte?
Ve své práci také zkoumám virové nemoci včetně covidu. Mám široký záběr, ale osobně mě nejvíc zajímá už zmíněné ženské zdraví. Je to stále velice podceňované téma – třeba klinické testy nemocí souvisejících s ženským tělem začaly až v 90. letech. To je moc pozdě. Mnohé nemoci jsou proto stále málo prozkoumané. Třeba endometriózou (nemoc způsobující silné bolesti, či dokonce neplodnost – pozn. red.) může trpět minimálně jedna z deseti žen na světě, ale gynekologové o ní často nemají dost informací či v její existenci ani nevěří. Proto se na to chci v budoucnu zaměřit. Pokud ne v Česku, tak v zahraničí.
Proč zvažujete cizinu?
V zahraničí je snazší prosadit testování, je tam víc financí i výzkumných skupin zaměřujících se na ženské zdraví. U nás se hodně věnujeme výzkumu rakoviny ženských orgánů, což je samozřejmě skvělé, ale ani ostatní oblasti není možné opomenout.
Vyvíjejí léky a získávají světové granty. České ženy, které mění svět vědy |
Jak se stavíte k testování na zvířatech?
Bez toho to zkrátka nejde, i když vím, že to zní tvrdě. Nemůžeme testovat rovnou na lidech. Problém ale je, že zvířecí tělo není lidské. Třeba u myší si čím dál více všímáme odchylek. Co funguje u nich, nemusí fungovat u člověka. Je proto nutné, abychom byli maximálně pečliví a výzkum neuspěchali.
Myslíte si, že se někdy dočkáme univerzálního léku na rakovinu?
Bohužel jeden lék na všechny typy rakoviny mít nebudeme. Každý nádor i pacient je jiný. Výzkum se ale stále posouvá a víme toho třeba nově mnohem víc o vlivu genetiky. Důležitá je prevence a testy. Například rakovina prsu by se měla sledovat dřív. V Česku je hrazená až od 45 let, přitom by to mělo být už okolo třiceti. V tom vidím ještě prostor pro zlepšení.