Opulentní kniha Republika Kamenka o sto letech zvláštní brněnské čtvrti pod Červeným kopcem, která má křest 1. prosince v tamním DuckBaru, je tedy vaše poslední?
Nijak nevylučuju, že sem tam vydám něco, co mi připadne buď neodolatelné z hlediska edičního, nebo to bude dávat smysl ekonomicky. Jenže to právě v posledních dvou třech letech skončilo, takže jsem už loni v květnu přestal přijímat nové rukopisy s předpokladem, že řádně dojedeme rok 2025 a pak bez povyku celý krám zavřeme. Tím chci říct, že bez velkého smutku odcházím věnovat se zase jiným věcem.
Díky více než třiceti letům spojeným s aktivitami, které zmiňujete, mám dojem, že jsem svůj život nějak smysluplně naplnil, a to je, na čem opravdu záleží.
O nich ještě bude řeč, ale povězte, co vás vlastně na vydávání knih bavilo? A co mrzelo?
Nakladatelem jsem se stal v roce 1991 docela náhodou, ale od začátku mě na tom nejvíc bavili lidé, kteří za většinou těch knih stáli. Často jsem je znal už předtím, než se ukázalo, že jim vydám knihy. Pro mě se to vlastně stalo součástí mého „života v poezii“, kterou jsem nejen psal a četl, ale která byla často už v osmdesátých letech jakýmsi můstkem k lidem, jež jsem obdivoval a vážil si jich. A negativa? Obecně platí, že každá práce přináší zábavnější a méně zábavné či přímo oprudentní momenty, ale ty nemá smysl nějak zvlášť rozebírat.
Tak tedy jaký vydavatelský počin dnes považujete za svůj nejvýznamnější a které autory za nejmilovanější?
Myslím, že určitě stojí za zmínku tetralogie „zapomenutých“ básníků sestavená Ivanem Wernischem, za niž jsme získali Magnesii Literu za nakladatelský počin. A nominováni na stejnou cenu jsme byli i za knihu Jde pražské dítě domů z bia, opulentní básnický výbor z poslední dekády života Ivana Blatného, což je opus, na kterém jsem se s Bohdanem Chlíbcem podílel i jako editor. Mimochodem vyšla před osmi lety – a pořád se prodává! Za jinými knihami zase stojí silné příběhy, třeba za sbírkou J. A. Pitínského Lulku tatíčkovi nebo za knihami Zuzany Brabcové.
Knihy nejsou drahé, ale lidi už prostě nechtějí číst, říká šéf svazu nakladatelů![]() |
Našel jste díky vydávání knih pevné kamarádské vazby?
Autorů mám rád spoustu, řada z nich se stala a zůstala mými přáteli, ale chci tady zdůraznit, že v srdci hýčkám i své nejbližší spolupracovníky. S grafikem Bedřichem Vémolou spolupracuju od roku 1992. Redaktor Miloš Voráč, s nímž jsme se potkali už nad samizdatovým časopisem TO v 80. letech, u mě napevno zakotvil kolem roku 1994 a má tehdy budoucí a dnes bývalá žena Bára začala v Petrově pracovat v roce 1996. Šest let v Petrově působil i Milan Ohnisko. To je kus života s lidmi, které jsem měl a mám rád.
Vyvíjel jste i četné další aktivity, třeba setkání básníků na Bítově či Lodích literátů, poetické festivaly v Olomouci, první utkání ve speciální básnické disciplíně slamu, tvorbu a vydávání společensko-kulturní revue Neon… Které podle vás zanechají největší stopu? Nebo snad něčeho litujete?
Nelituju ničeho a velikost stopy v literární historii není téma, kterým bych se kdy zabýval. Dělal jsem to, co mě bavilo a sám jsem si zvolil, což pro mě bylo po pětadvacetileté zkušenosti života v předchozím režimu dostatečnou odměnou. Díky těm více než třiceti letům spojeným s aktivitami, které zmiňujete, mám dojem, že jsem svůj život nějak smysluplně naplnil, a to je, na čem opravdu záleží. Třeba Bítovy v druhé půli 90. let byly něčím významným, jenže – řekněme si otevřeně – koho to ještě dnes zajímá?
Tenkrát to rezonovalo dost, časy se mění. Není tajemstvím, že jste skvěle prodávanými knihami Michala Viewegha léta dotoval neziskové tituly svého nakladatelství a patrně i přilehlé činnosti. Od jisté doby o vás však Viewegh není schopen říct nic dobrého. Chcete k tomu něco povědět vy?
O Michalovi se nebavím, určitě ne veřejně, nenalézám k tomu žádný dobrý důvod. Celý ten příběh je poměrně dobře znám, nebo aspoň jeho kontury, a kdo jej nezná, určitě nebyl a není o nic ochuzen.
Po Vieweghovi se Druhému městu dařilo hlavně díky knihám Evžena Bočka a jeho fiktivní aristokratce na zámku Kostka. Jak jste vlastně tohoto autora našel?
S Evženem to bylo půvabné. Přes zámek v Miloticích jsme se znali, už když nám nabídl svou prvotinu Deník kastelána, u níž ovšem trval na tom, že vyjde pod pseudonymem. Kniha byla dobře napsaná a měla i relativní úspěch, čímž myslím, že se jí prodalo třeba patnáct stovek. Ale! Když napsal první Aristokratku, poslal ji jinému nakladateli, protože měl dojem, že bych ho „s těma srandičkama“ poslal do háje. Jenže se ukázalo, že lidé, kteří rukopis četli, neměli správný smysl pro humor, takže mu ho vrátili. Teprve pak si Evžen troufl poslat to mé ženě Báře, která to četla u nás v kuchyni a smála se, až plakala. Pak jsem si text přečetl já… A dnes je té knihy prodáno nějakých 180 tisíc kusů.
Život bez Aristokratky bude fajn, až odvyknu Lexaurinu, reaguje Boček na kritiku![]() |
Pojďme tedy k vašim nynějším a plánovaným aktivitám. Před pár měsíci jste zahájil pravidelnou činnost brněnského židovského muzea Malý Mehrin. Jak se mu na Vídeňské ulici daří?
Daří. Začal fungovat 1. března 2023 a nedávno jsme s provozní ředitelkou Jitkou Královou koukali, jak roste celková návštěvnost výstav i jednotlivých akcí. Trend je povzbudivý. Chceme vše hlavně stabilizovat ekonomicky, což už děláme. Od začátku jsme na Vídeňské měli krátkodobé výstavy a několikrát do měsíce přednášky, besedy, knižní křty. Loni jsme po více než roce příprav otevřeli stálou 3D expozici a kino pro sedm diváků. A letos jsme konečně rozjeli i plný edukační program. Máme skvělý tým a aktuálně jediný problém, jak po skončení tříletého grantu od Česko-německého fondu budoucnosti ty skvělé lidi, kteří dnes Malý Mehrin tvoří, dobře zaplatit.
A to chcete v Brně postavit a otevřít velké muzeum věnované brněnské židovské komunitě. Rýsují se už nějaké konkrétní termíny?
Pokud jde o muzeum podle architektonického návrhu Kenga Kumy, které by mělo stát v místech parkoviště naproti Grandhotelu, jsme ve fázi, kdy se snažíme zajistit financování projektové dokumentace. Až ji budeme mít, můžeme začít žádat o peníze z Evropské unie, které umožní postavit celý dům.
Místo, na němž nezáleží. Hvězdný kolektiv líčí historii brněnského Bronxu![]() |
V této souvislosti se ovšem neubráním dotazu, jak vnímáte antisemitismus, lépe řečeno antijudaismus vzmáhající se ve střední Evropě i mezi mladými a vzdělanými lidmi?
Vnímám to tak, že v Čechách jsme na tom ještě relativně dobře, ale celé propalestinské hnutí, či jak je nazvat, zejména na univerzitách humanitního typu a obecně mezi mladými lidmi, mi přijde ujeté. Já celkem věřím, že je to u řady lidí motivováno snahou stát na straně domnělého dobra a že je to celé často kontaminováno spíš hloupostí a nevzdělaností než vyloženým antisemitismem. Ale nedívá se mi na to dobře.
Ať nekončíme černými vyhlídkami, přece jen se vrátím k úplně první otázce, tedy zda u vás ve Druhém městě přece jen nevyjde ještě něco dalšího, co by mohlo čtenáře zaujmout...
Rok 2025 jsme plánovali s pochopitelným předstihem a teď jej právě dojíždíme. Rychle za sebou vyšly nejnovější a nejspíš už skutečně poslední Bočkova Aristokratka, kniha o brněnských mordech a jiných divočinách a také nový román Jirky Šimáčka „Prosto tak“ o jedné z žen, které v Moskvě roku 1968 protestovaly proti okupaci Československa. Již zmíněná třísetstránková kniha o Kamenné kolonii to musí stihnout do 1. prosince a v tiskárně je i nový krátký román Sylvy Fischerové Broumovské zajetí. Vydáme ještě básnickou skladbu kanadského autora Joshuy Mensche Protože. A jako tečku vynikající knihu Pavla Vilikovského Krásná strojvůdkyně, krutá vévodkyně v překladu Luboše Machaly.








