Každý rok zde vyrobí tisíce lahví, v posledních letech vysadili nový vinohrad, stavebně vylepšili sklípek a dali vinařství kompletně novou značku. Modernizaci má na svědomí syn Martin. „Rodiče něco nastartovali, ale k moderním technologiím mám blíž,“ vysvětluje.

Svaz vinařů nedávno zveřejnil výsledky průzkumu, podle něhož obor nejvíc pálí nejednotné evropské dotace. Jejich výsledkem je trh zaplavený nekvalitním vínem s cenou, které nejsou tuzemští producenti schopni konkurovat. Souhlasíte, že je to největší problém?
Ještě ze školy si pamatuji, že v tuzemsku vyrábíme zhruba 44 milionů a dovážíme 132 milionů litrů vína. To znamená, že jen jedna čtvrtina spotřeby je kryta námi. Obecně s dotacemi spíš nesouhlasím, je lepší, když se umí každý postarat sám. Když budeme počítat, tak na výrobu litru vína potřebujeme zhruba dva kilogramy hroznů a výkupní cena za kilo je asi dvacet korun, takže jsme na čtyřiceti korunách jen za surovinu, a to jsme teprve vylisovali... Takže pokud je v supermarketu láhev dovozového dotovaného vína za šedesát korun, je to pro nás problém.

A k tomu může ještě přijít zavedení spotřební daně na víno…
To je zase další téma. Je iluzorní si myslet, že ji celou může zaplatit zákazník, který má teď úplně jiné starosti než nakupovat naše moravská vína o zhruba dvacet korun dráž.

Vína nesou punc píle a elánu, rodinný podnik je oceněný jako nejlepší farma

Když se nedá konkurovat zmíněným cenám, klade se větší důraz na příběh konkrétního vinaře, za kterým člověk přijede a třeba se u něj i ubytuje?
Jak jsem řekl, produkovat dneska hrozny, aniž bych dělal víno, je ekonomická sebevražda, pokud na to nejsou dané dotace pro vinohradníky. Takže dává smysl si hrozny vypěstovat, vyrobit z nich víno a realizovat přidanou hodnotu. A to je ten příběh. Malá rodinná vinařství, jako jsme my, musí zvládnout celý proces včetně zajištění odbytu sama. Když to má přidanou hodnotu, je to na dobré uživení, ale zároveň jde o celoroční práci, kdy se vinař a vinohradník v jedné osobě prakticky nezastaví. Spousta vinařů má i svůj penzionek, aby u nich mohli lidé, co přijedou na degustaci, přespat. Ale zase to většinou zajištují oni sami v rámci rodiny včetně občerstvení. Zároveň hosté zajdou i do místních restaurací a obchodů, takže z toho profituje také okolí. Je to celý řetězec.

Jak se vám vlastně podniká v Dolních Dunajovicích? Jde o tradiční vinařskou obec, ale není tam zároveň větší konkurence?
Přijde mi, že si úplně nekonkurujeme, každé vinařství má své stálé zákazníky. A když se vrátíme k tomu, že tuzemskými víny pokrýváme jen jednu čtvrtinu spotřeby, tak pokud zákazník chce pít moravské víno, které má rozumnou kvalitu, tak se prostě vinař na trhu může udat. Jen jsme zase u toho, jestli můžeme být cenově konkurenceschopní.

Zaujalo mě, že jako malé rodinné vinařství máte předsevzetí zůstat stále malí. Myslela bych si, že za větší objem výroby a odbyt budete rádi.
Je definovaná nějaká hranice toho, jak zůstat malí. Obecně se říká, že poměr cena – výkon je rozumný, když vinařství dělá zhruba 30 tisíc litrů vína, v přepočtu na lahve až 40 tisíc, a tam ani zdaleka nejsme. Tohle množství rodina zvládne vyrobit. Pokud chce člověk dál růst, už se bavíme o zaměstnancích a přicházíte o flexibilitu. Když třeba přijde covid a klesnou prodeje, nemáte už zodpovědnost jen za rodinu, ale i zaměstnance. A hlavně, takto není třeba nikoho kontrolovat. Každý má u nás svou roli, věříme si a víme, že ji každý plní nejlíp, jak lze. Já a rodiče máme na starost vinařství, sestra penzion.

To zní idylicky…
Ano, idylicky to zní. (směje se) Samozřejmě jsou rozpory, bavíme se, jak co dělat a nedělat, ale nakonec se vždycky nějak domluvíme.

Naše vinařství jsou světová. Kdo nevěří, ať se přijede podívat, zní z Valtic

Rodičům jste pomáhal už od dětství, pak jste se vydal do světa IT, abyste ve čtyřiceti po večerech vystudoval obor vinohradnictví a vinařství. Proč, když už jste praxi měl?
Abych tu profesi měl zvládnutou. Je to sice praktická záležitost, ale když se chcete někam posunout a zlepšovat, je lepší, když vidíte za oponu. Já mám pořád svou profesi v IT a vinařství je velký koníček. Až tak velký, že jsem si kvůli němu ztížil pět let života. (směje se)

Máte na svědomí proměnu, kterou vinařství prochází. Co to obnáší?
Bavíme se zase o přidané hodnotě. Aby láhev nějak vypadala, byla pěkná etiketa, aby vinařství bylo vidět. Zákaznickou základnu buduje taťka x let, ale pokud se chceme rozšířit přes online, musíme dělat i tohle.

Z vín nabízíte pro Dunajovice typický vlašák nebo Pálavu. Máte ale i červená vína a jako jedni z mála také Neronet, o co jde?
Neronet vyšlechtil Vilém Kraus (známý odborník věnující se vinařskému výzkumu a šlechtění nových odrůd – pozn. red.). Je to odrůda cabernetového typu, podobá se jižním vínům. Jde o barvířku, což znamená, že barvivo má už v dužnině, takže má tmavě sytou barvu.

Dokážete už díky postupnému oteplování konkurovat v červených vínech třeba Francii?
Záleží, jak má vinohradník rozumný výnos. Dá se říct, že pozdní sběry až výběry z hroznů jsou u modrých odrůd pomalu pravidlem, když jsou rozumně pěstované. Samozřejmě u těchto vín je pak potřeba zrání na sudu i na lahvi, aby se pěkně zapracovaly třísloviny. A pak to jsou vína opravdu pěkně pitelná.