„Často se mi stává, že děti pohádky moc neznají, maximálně od babiček, které jim je četly,“ přemítá Lexová.
Ta se vyučila tkadlenou, aranžovala výlohy, vedla výtvarné kroužky pro děti i seniory. Když v roce 2004 od kamarádek dostala čarodějnici z vatelínu, odstartovala tím její záliba v loutkách. „Odmalička jsem něco tvořila, tak jsem tehdy honem chtěla zkusit, jestli taky něco takového zvládnu, a povedlo se,“ popisuje své začátky výtvarnice.
 |
Nejdříve šlo ale jen o malé loutky na prodej a na zakázku. Jednou dokonce vytvořila deset loutek pro českou malířku Vítězslavu Klimtovou. Tvořit pohádkový svět pro ni bylo snem. „Vždycky jsem toužila vytvořit dětem pohádkový český Disneyland,“ říká s úsměvem pětapadesátiletá loutkařka, jež si své přání už čtyři roky plní.
Výstava v jejích rodných Šakvicích obsahuje přes osmdesát pohádkových postav, které vytvářela během osmnácti let. „Všechny kulisy, plátna a hlavně samotné loutky jsem vyráběla sama,“ líčí. S přípravou samotné výstavy, jež zabrala tři čtvrtě roku, jí pomáhala švagrová.
Nerozbitné loutky
První loutky, které Lexová vytvořila, byly z vatelínu a molitanu, ty novější zkouší dělat metodou kašírování. Jde o techniku vrstvení kusů papíru, spojovaných tapetovým lepidlem. Důležitá je ale hlavně kostra loutky, která může být i dřevěná nebo z drátu. Nejnovějším kašírovaným přírůstkem do pohádkové sbírky je jelen se zlatými parohy v životní velikosti.
„Na něj jsem použila dřevěnou konstrukci, poté jsem to vyšplíchala montážní pěnou, která hodně nabyde. Pak jsem už jen ořezávala a tvarovala,“ popisuje tvorbu dvoumetrového jelena, která jí trvala tři měsíce.
Na výstavišti v Brně se otevře Šmoulí svět, nabídne zábavu i poučení |
Nejvíce času ale zabere samotné schnutí. „V zimě musím v krbu hodně topit, nebo naopak v létě pomůže dát loutky na sluníčko,“ přibližuje Lexová. I když jsou loutky hotové, správná teplota a vlhkost jsou pro ně stěžejní. V létě mohou kusy potažené silonkou na slunci vyblednout, nebo dokonce i zteřet, v zimě, když je chladno a vlhko, naopak zplesnivět. „Měla jsem jednou výstavu na hradě Svojanově, ale bohužel se přes zimu na hradě netopilo, tak mi jich deset zplesnivělo,“ zmiňuje Lexová.
O loutky se proto často stará, případně opravuje nedokonalosti, které vytvořil buď „zub času“, nebo neposední dětští návštěvníci. Když se ale loutky vyvarují přímému slunci nebo vlhkému a chladnému prostředí, měly by vydržet napořád. „Ty z molitanu nebo silonek musím akorát čas od času celé rozebrat a potáhnout znovu, ale naopak ty kašírované jsou podle mě nerozbitné,“ vysvětluje, přičemž když se něco odloupne, vezme jen akrylovou barvu a spraví to.
Radí jí, ať dělá příšery
Teď chce zkusit vytvořit loutky pomocí samotvrdnoucí hmoty. Zkušební bude sněhová královna. „S hmotou by měl jít krásně vytvarovat hladký dámský obličej,“ doufá. Všechny její loutky totiž díky technice kašírování mají časem obličej plný vrásek a záhybů.
„Kamarádi mi říkají, že se mám zaměřit spíše na draky a jiné příšery, že krásné obličeje mi moc nejdou,“ směje se Lexová. Čas od času se přihodí, že se menší děti jejích loutek bojí. „Jednou se mi stalo, že rodiče jeli s dítkem zdaleka, ve dveřích se ale rozbrečelo a bálo se. Přijeli, až bylo starší,“ přidává historku.
Kromě loutek najdou děti na výstavě i plno her, kvízů a maňáskové divadlo, které výtvarnice také vyrobila. „Usiluji o prostor vedle, abych tam pro děti mohla vytvořit hrací zónu. Přece jen menší děti si výstavu rády projdou, ale potom by si ještě raději hrály,“ doplňuje.
Lexová kromě výroby loutek pracuje ve firmě, kde se zabývá množením rostlinného materiálu. Výstavu českých pohádek má tedy spíše jako svůj koníček. „Moc bych si přála, abych měla na to všechen čas a mohla se tomu věnovat naplno,“ posteskne si. Malá výstava je ale podle ní prvním krokem.
Nyní mimo sezonu je výstava otevřena o sobotách, po domluvě ale můžou v odpoledních hodinách návštěvníci přijít kdykoli. V létě, kdy je jižní Morava plná turistů, mívá Lexová otevřeno častěji. „Někdy přijde deset lidí, jindy více. Když byl covid a já jsem měla otevřeno, protože výstavu vedu jako muzeum, přišlo i dvě stě lidí za den, to bylo neuvěřitelné,“ odhaluje.