Místo, na němž nezáleží. Hvězdný kolektiv líčí historii brněnského Bronxu

  11:20
Vraždy, krádeže, nelegální potraty končící smrtí, otrava lékárenským jedem, jindy jen bizarní záměny či sňatkové podvody. I tak vypadal život ve druhé půli 19. století v brněnské oblasti kolem Cejlu, Bratislavské a přilehlých ulic, který mapuje unikátní povídková kniha Krvavý Bronx.

Dnešní brněnská ulice Cejl v období kolem roku 1900, kdy byla součástí dělnické čtvrti dnes přezdívané Bronx. | foto: kniha Krvavý Bronx

Stejně jako nechvalně známá newyorská čtvrť má i podle ní přezdívané brněnské teritorium pověst místa s vysokou kriminalitou.

Že tomu tak bylo i před 150 lety, se rozhodla zdůraznit dvě přední brněnská nakladatelství – Druhé město a Host. Vyzvala své nejoceňovanější autory, aby na základě krátkých zpráv z kriminálního dění tehdejší doby napsali fiktivní povídky.

Fotogalerie

Oslovené spisovatele prý úkol velmi bavil, takže svými výtvory přispěli i Alena Mornštajnová, Bianca Bellová, Kateřina Tučková, Martin Reiner či Jan Němec. A vznikl tak nevídaný literární počin.

Už zasvěcená předmluva brněnského historika Michala Konečného je skvělá. Popsal okolnosti vzniku této kdysi dělnické čtvrti, z níž byli ve 20. století vyhnáni její nepominutelní obyvatelé – nejdřív Židé a pak Němci, a která se již za normalizace začala stávat sociálně vyloučenou lokalitou.

Navíc Konečný na perfektně popsaném příkladu fiktivně vytvořeného Babiččina údolí inspirovaného knihou od Boženy Němcové doložil také fenomén literárně podmíněné krajiny.

Přičemž připomíná, že už oceňovaná díla Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové či kniha Brnox, kterou podnítila Kateřina Šedá, začala této čtvrti vytvářet jejího „literárního ducha“. A Krvavý Bronx v tom pokračuje.

Místo, kde se zrodila sociální demokracie

Historik navíc nastiňuje i důležitost knižního počinu, na kterém se kdysi nad pivem domluvil s nakladatelem Martinem Reinerem.

„Patrně žádný z obyvatel těchto ulic nemůže být hrdý na to, že dům, v němž bydlí, postavili jeho předkové, jen málokterá rodinná historie zde sahá dále než do poválečného období. Bronx, v němž se většina lidí objevila jen řízenou náhodou, je místem, na kterém v podstatě nikomu nezáleží. Ani jeho obyvatelům, ani těm, kteří mají moc na tomto neutěšeném stavu něco změnit,“ míní Konečný.

„Nezájem a pocit, že jakákoli změna k lepšímu je v podstatě nemožná, představují všeobecně sdílenou pravdu, která se pak podepsala na vzhledu místa,“ má jasno Konečný, podle něhož Bronx zanedbanou čtvrtí zůstává dodnes i navzdory postupně narůstajícímu veřejnému zájmu o nápravu a snížení kriminality.

Není to žádná no-go zóna, říká radní o ulici, kde lynčovali řidiče

Ostatně zločinu se v těchto místech dařilo i dříve, v dobách, kdy zdejší chudí dělníci žili opravdu nuzně vedle textilních továren proslulého „moravského Manchesteru“.

„Čtvrť to bývala poměrně divoká a místy dost temná,“ potvrzuje Reiner. „Byl tu sice Schoellerův palác na Cejlu, kam za zimních večerů svážely kočáry brněnskou smetánku, aby se mohla prohodit na plese, zároveň prakticky přes cestu trčela do mrazivého vzduchu káznice, která tam ostatně trčí dodnes. Byly tu továrny a od nich, co by kamenem dohodil, bydleli v zoufalých podmínkách dělníci i s rodinami. To, že se právě tady, na dnešní Spolkové ulici, zrodila sociální demokracie, která pak skutečně svou aktivitou zlepšila životní podmínky dělníků, není náhoda,“ líčí nakladatel.

Obří sociální rozdíly a neutěšená situace dělníků podle Konečného vyvolávaly, tak jako ve většině evropských průmyslových center, napětí, jež se projevovalo obvyklými patologickými jevy. „Chudobou, alkoholismem, vysokou kriminalitou, sebevraždami, dětskou prací, špatným vzděláním, epidemiemi chorob, násilím či antisemitismem, obráceným proti židovským majitelům továren a jejich úředníkům,“ vypočítává historik.

Vysvědčení pro hvězdné autory

A jak tedy výsledek literární imaginace autorů podmíněné skutečnými kriminálními událostmi brněnského Bronxu nakonec dopadl?

Rozhodně skvěle, co se týče opravdu zdařilých a neohleděných ilustrací výtvarníka Jakuba Tomáše i celkově pěkně vypravené knihy, na kterou ze svého rozpočtu přispěl i brněnský magistrát.

Ale i textově je výsledek minimálně zajímavý. „Hvězdným“ spisovatelům nikdo nic nepředepisoval, takže výsledná kniha bezděky slouží také jako jejich srovnání či jakési vysvědčení. Se zadáním kratičkých zpráv z černé kroniky tehdejšího Bronxu, jimiž je každá ze zařazených povídek uvedena, si poradili různě.

Stavbou povídky i jejím humanismem zaujala Irena Dousková, která se v ní věnuje židovským obyvatelům tehdejší čtvrti. Uvěřitelné sociální drama svedené dělnice sepsala Kateřina Tučková a překvapivý konec dala své travičské povídce Alena Mornštajnová.

Asi nejslabší příspěvky do knihy dodala Bianca Bellová a Ludvík Němec, zatímco zručně napsaná je Reinerova „mafiánská“ story následovaná patrně vůbec nejlepší, velmi barvitou povídkou souboru od historicky skvěle poučeného Michala Konečného. Štěpán Kučera sáhl poměrně zdařile do zdejší americko-české historie a vcelku slušnou detektivku sepsal Michal Sýkora.

Tak trošku předpokládatelný příběh vyšel z pera Dory Kaprálové a Petry Dvořákové, která sáhla do svého tradičního katolického námětového šuplíku. Sebestředné texty, jež jsou psány spíše na efekt než s ohledem na čtenáře, vyšly z klávesnic Jana Němce, Petra Staňka, Ondřeje Hübla a Václava Kahudy.

Zato „závěrečná“ Petra Soukupová se vcelku sympaticky vykašlala na žádoucí zařazení své povídky do dobového kontextu a svou mladičkou hrdinku s klasickou „depkou“ poslala i s rodiči sbírat houby.