Třicetiletý podnikatel z Brna vlastní tři kavárny a jeden obchod s kávou a čajem. Naposledy v březnu koupil podnik Spolek, v květnu pak přebíral další pohár za nejlepšího Čecha v synchronizovaném plavání.

Když na konci letošní zimy řešil zaplacení faktur, nechal přitom na pozadí zapnutý Facebook. Po vypnutí internetového bankovnictví se mu ukázal čerstvě zveřejněný příspěvek, že legendární brněnská kavárna Spolek hledá nového vlastníka. Pro některé náhoda, pro jiné osud. Šindelář neváhal ani minutu a hned zavolal tehdejšímu majiteli, se kterým se osobně zná z undergroundových podniků.

V Brně je kaváren tolik, že je všechny navštívit nejde, míní elitní barista

Do půl hodiny už spolu seděli u kávy a řešili detaily jeho byznys plánu. „Byl jsem sice první, kdo se ozval, ale po mně přišly desítky dalších, a dokonce vyšších nabídek. Přesto si bývalý majitel vybral mě, protože se mu líbila má vize,“ nastiňuje vystudovaný podnikový ekonom. Největší podnikatelský krok v jeho kariéře tak vznikl dost spontánně.

Překonávání vlastních hranic

V podnikání i ve sportu učil Šindeláře plavat jeho otec. „Trénoval mě v plaveckém klubu, ale učil mě také principy obchodování či lásku ke kávě a čaji,“ vysvětluje s tím, že otec byl dálkovým plavcem a po kariéře i rozhodčím.

Šindelář mladší se za svou několikaletou kariéru závodního plavce postupně proplaval až na ty nejdelší tratě, kde pravidelně soupeřil například i s českým olympionikem Matějem Kozubkem.

Dřív jsme si navzájem pomáhali, líčí kavárenské začátky v Brně majitel Podnebi

„Byla to sranda a fakt jsem si to užíval. Zároveň ale bylo mentálně i fyzicky náročné uplavat 20 kilometrů na Lipně, kde má voda třeba 19 stupňů,“ objasňuje své zkušenosti z plavání.

Po několika vítězstvích českého poháru v dálkovém plavání začal zkoušet, čeho všeho je schopný, a posouval své hranice. V 16 letech uplaval čtyřiadvacetihodinový závod, během něhož překonal vzdálenost 50 kilometrů.

8 fotografií

Sen o nonstop kávě

Posouvat však stále může také své podnikání, nyní se snaží o jeho rozšíření. „Není to materialistické, že bych chtěl mít třeba 10 poboček. Rád bych, aby si lidé mohli v jakoukoliv denní dobu dát dobrou kávu v některém z mých podniků,“ upřesňuje mladý podnikatel. „Kdyby takový koncept mohl fungovat, tak klidně i ve tři ráno,“ dodává ke svému snu o nepřetržitém provozu svého podniku.

Vstříc němu se vydal otevřením prvního vlastního projektu, kavárny MI – coffee and tea, kde také prodává kávová zrna a sypané čaje. Otevřel si ji po vysoké škole. „Prostor jsem hledal víc než rok, vždy byl nějaký problém. Majitel nechtěl povolit nutnou rekonstrukci nebo bych z hygienických důvodů nemohl mít posezení,“ líčí počáteční obtíže kavárník.

Po převzetí Spolku jej se dvěma společníky nejdřív zavřel. Podnik funguje přes čtvrtstoletí a v Brně je zaběhnutou značkou, jeho letitý stav si ale zasloužil renovaci. „Musíme to brát hodně s citem, je to historická značka, kterou se snažíme přenést do nové doby. Vím, že ať udělám cokoli, tak půlku lidí naštvu,“ uvědomuje si podnikatel.

O klientelu se však nebojí, ví, že si je lidé najdou. „Spolek má hodně silnou základnu štamgastů, pro mnohé je to nostalgie a vrací se k nám třeba 15 let poté, co v Brně studovali. Po převzetí nám jedna bývalá zaměstnankyně říkala, že ve Spolku jednou obsluhovala i Havla,“ upozorňuje na význam místa jeho nový majitel.

Jako akvabela nemá konkurenci

Po skončení závodní kariéry chvíli plavání trénoval, jednou se díky společnému soustředění dostal i k akvabelám. „Pro nás plavce si připravily trénink. A mně to docela šlo, tatínek byl sice dálkový plavec, ale maminka akvabela, mám na to proto asi geny,“ míní Šindelář.

Když pak večer všichni seděli v hospodě, akvabely začaly plavce přemlouvat, ať se zkusí uměleckému plavání věnovat. „V jednu chvíli jsem to prostě odsouhlasil, podali jsme si na to ruku a další sezonu už jsem začal jako akvabela,“ líčí start své další kariéry.

Řádové sestry se vrhly na pečení, do jejich kavárny si troufají i nevěřící

A kariéra je to bezesporu úspěšná, v uměleckém plavání získal už několik republikových titulů, ať už jako jednotlivec, nebo ve smíšených dvojicích. „Baví mě vyprávět lidem, jak mám normální život, práci a pak taková perlička, že jsem ve 30 letech úřadující mistr republiky v synchronizovaném plavání,“ směje se plavec.

Jak se v tom naučil plavat

Hlavní dějovou linkou hry jménem život je pro Šindeláře každopádně stále podnikání. Tomu s kávou a čajem se věnuje aktivně už od dob vysokoškolského studia. Jeho otec vlastnil obchůdek s čaji a kávou. Ještě během svého života připravoval mladšího ze svých synů na převzetí podniku.

„Pomáhal jsem mu s organizačními záležitostmi, řešili jsme spolu zavedení platebních terminálů nebo odměny pro brigádníky,“ přibližuje svou průpravu kavárník. Do jeho rukou připadly otěže byznysu naplno v roce 2017 po náhlé otcově smrti.

Tehdy mu bylo 23 let a ještě studoval na inženýrský titul na ekonomické fakultě. „Obchod jsme převzali s maminkou. Ale protože v té době ještě učila, řešil jsem už od začátku všechno spíš já,“ přibližuje svou tehdejší situaci Šindelář.

Kavárna Grand Prix po 30 letech ožívá, na střeše opět září červený nápis

V průběhu studia vyzkoušel mnoho brigád včetně práce v call centru, na stavbě či v třísměnném provozu u lisu. „Říkal jsem tomu peklo. Bylo tam asi 45 stupňů a hluk, chybělo tomu jen, aby mě něco bodalo vidlemi,“ směje se. Díky tomu už brzy po převzetí obchodu věděl, že chce u podnikání zůstat.

Ve 30 letech vlastní od letošního března v Brně už čtyři podniky. Kromě výše zmíněných se svému snu přiblížil ještě kavárničkou Café Olbracht ve čtvrti Komín. Zde se nejen teplé nápoje prodávají od brzkých ranních hodin.

Mladého podnikatele najdou zákazníci stále i za pultem připravovat nápoje. „Nechci být jen pan majitel, stále mě baví dělat kávu,“ popisuje barista, který většinu svých znalostí získal jako samouk.