„Skoro k nevíře, že už jako pětiletý hoch začal plavat, předtím dokonce prý i bruslit, což odpovídalo jen zvyklostem ve sportovní rodině Divíšků,“ vzpomínaly Lidové noviny, když mu v roce 1942 přály ke kulatinám.
K jeho rodině neodmyslitelně patřily také přezdívky, takže byl Divíšek od dětství známý jako Tunál, což mu zůstalo ve sportu i v životě.
Kromě již zmíněného cvičil v brněnském Sokole, jako jeden z prvních v Brně lyžoval, šermoval, boxoval a závodně se věnoval lehké atletice. Později se jeho láskou staly automobily.
 |
Závodně do stroje usedl v roce 1925 na Prvním automobilovém a motocyklovém turnaji v Brně a hned skončil s bronzovou medailí. V následujících letech ve strojích brněnské Zbrojovky objížděl moravské závody i některé mezinárodní. Nadšené fanoušky má dodnes.
„Já jsem jím fascinovaný, zvlášť když kdysi bydlel pár domů ode mě. Mám auto, o kterém s humorem říkám, že je po Tunálovi. Ono po něm není, ale má stejnou karoserii, jako měl on. Držíme tu tradici závodních aut z 20. let, já kolem veteránů dělám už léta a on se tím vším prolíná,“ popisuje Karel Kupka z automobilového Z-klubu. U jeho zrodu stál právě Divíšek v roce 1935 a tradice se drží dodnes.
Stal se také instruktorem a později vedoucím vlastní autoškoly, ale nezůstal jen u cest po zemi. „Přesedlal po čase na letadlo, kde mu zkušenost s motory přinesla záhy další úspěchy i ve vzduchu. Mezi největší patří Rallye Paris, kde trať 4 tisíc kilometrů absolvoval se spolujezdcem za dva a půl dne, a pak velký úspěch v národním letu, kde dobyl rovněž prvého místa,“ opěvovaly Divíška Lidové noviny.
Výpravy do Moravského krasu
Velkým přínosem byl v oblasti výzkumu jeskyní, pod vedením profesora Karla Absolona podnikal výpravy do Moravského krasu. Na tuto jeho životní éru vzpomíná ve své knize také jeho dcera, herečka Nina Divíšková.
„Když se ve 20. letech minulého století profesoru Absolonovi podařilo získat z fondu zlikvidované rakouské armády vyřazený vojenský skafandr, táta byl pro své plavecké schopnosti vybrán jako první, kdo prozkoumá dno podzemní říčky Punkvy,“ napsala herečka.
Divíšek se tak stal prvním českým potápěčem a mimo jiné pomohl k objevení mokré cesty mezi propastí Macocha a přilehlými jeskyněmi na Punkvě.
Těchto jeho služeb pak využívala i policie. „Ačkoli o tom táta nikdy nemluvil, býval využíván i bezpečnostními orgány, které potápěče potřebovaly při odhalování zločinů nebo neštěstí, která se stala pod vodní hladinou. Několikrát to byl on, kdo lovil sebevrahy, kteří svůj život ukončili skokem do Macochy,“ vylíčila Divíšková.
V Moravském krasu později Tunál působil jako správce, a jelikož byl vášnivý otužilec, nebál se ani podzemní Punkvy. Dodnes se zde pořádá otužilecký memoriál, který nese jeho jméno.
Všechny nehody vždy se štěstím zvládl, přesto zemřel už ve věku 54 let vlivem krevního onemocnění na kritický pokles bílých krvinek. Jakkoli byla jeho činnost přínosná a průkopnická, je Divíšek opomíjený.
„Pro mě je to velmi zajímavá brněnská osobnost a ikona, přestože on sám se tím nikde nechlubil. Veřejnost toho o něm mnoho neví, zasloužil by si nějakou pořádnou knihu. Mohla po něm být nazvaná ulice, ale nakonec to nedopadlo, to mi přijde tristní,“ mrzí Kupku.