V roce 1975 nastoupil kardiolog Jiří Vítovec do brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny (FNUSA) a pracuje tam dodnes. Už více než čtyřicet let. Kromě toho, že tam léčí pacienty, zaučuje také mediky.
„Odvrácená tvář vítězné medicíny je to, že lékaři vyrábějí větší počty starších lidí, o něž se pak musíme starat,“ říká s nadsázkou sedmašedesátiletý Vítovec, který nedávno k Ceně Jihomoravského kraje přidal i ocenění pro největší osobnosti města Brna.
Dokázal byste zhodnotit, jak se kardiologie posunula od časů, kdy jste začínal, do dneška?
Nesmírně. Ten posun za 40 let je neskutečný a nepředstavitelný. Když jsem začínal, měli jsme rentgen, poměrně úzkou základní laboratoř a teprve začínaly katetrizace (diagnostická metoda, při které se do srdečních dutin zavádí hadička, tzv. katetr – pozn. red.). Byl jsem u začátků klinické echokardiografie (ultrazvukové vyšetření srdce – pozn. red.), která nám dnes poskytuje neskutečné informace. Modernizace je nebetyčná, jsme dál v přístrojové léčbě i ve vyšetřovacích metodách. Máme řadu nových léků.
Jiří Vítovec
|
Je něco, co bychom se mohli ještě naučit ze zahraničí?
Česká republika je nejlepší v péči o pacienty s akutním infarktem myokardu. Guru světové kardiologie, profesor Eugene Braunwald říkal, že když dostat infarkt, tak jedině v České republice. Máme to tu dobře zorganizované a jsme na špici. Spolupráce se zahraničními klinikami se vyplatí, ale není to jednostranné. Máme jim co nabídnout. FNUSA je nejčastěji v kontaktu s prestižní Mayo Clinic ze Spojených států.
Brnu jste zůstal celoživotně věrný. Co vás v něm drželo?
Narodil jsem se tu a mám Brno rád. Ale tatínek byl Pražák, pracoval po celé republice, jezdil po přehradách jako stavební inženýr. Maminka žila v Brně, jen za války pracovala v knižním nakladatelství v Praze, kde se s tatínkem seznámila. V Brně pracoval dědeček Jiří Klapka, tatínek mé maminky. Byl profesorem matematiky na Vysokém učením technickém. Proto mě sem maminka jela porodit. Pak jsem se s ní ve svých 9 letech přestěhoval a už jsem tu zůstal. I když jsem vlastně náplava, nikdy jsem neuvažoval, že bych se odstěhoval. Chtěl jsem tu zůstat, i když jsem měl nabídky z Olomouce nebo Ústí nad Labem. Nikdy jsem nechtěl odejít a snad tu i zemřu.
Hned po promoci jste nastoupil do FNUSA. Věděl jste už tehdy, že tu zůstanete natrvalo?
U svaté Anny působím už 43 let, ale s kratší přestávkou. Na vojně jsem byl v Olomouci ve Vojenské nemocnici. Že budu v Brně, mi bylo jasné už za studií. Celou medicínu jsem žil se svým dědou, profesorem Klapkou. Děda mě vychoval a já se o něj později staral, protože měl komplikovanou cukrovku. Tak jsem nemohl Brno opustit.
Měl vliv na to, jakým lékařským oborem se budete zabývat?
Ne, neurčoval mi to. Děda, on mi zakázal oslovovat ho dědečkem, byl významná osobnost a v Brně měl velký vliv ve vysokoškolském prostředí. Já jsem si vlastně lékařství vybral, protože jeho vliv byl právě na lékařské fakultě nejmenší. Nechtěl jsem být protekční student. Dědeček si mě i tak hlídal. Měl jsem trvalý a přísný dohled až do promoce.
Vy teď zase učíte mladé mediky na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Jak se to zvládá při práci v nemocnici?
Je to trochu časově náročné. Ale já těm medikům předávám své zkušenosti z ambulancí, ze své každodenní praxe. Myslím si, že praxe a zkušenost je potřebnější právě v medicíně než třeba v matematice. Zkušenost mladým rád předám, vždyť nás jednou budou taky léčit.
A budou dobří?
Tak já se o to snažím! Ale to hned nepoznáte. Měli jsme v ročníku několik snaživých šprtů, ale pak v praxi byli horší. Naopak řada z nynějších výborných lékařů si za studentská léta užívala více zábavy, méně studia a označil bych je i za flinky. Já jsem to tak kombinoval. Sice jsem se dosti učil, ale sportoval jsem a samé jedničky jsem neměl.
Jakou nejzásadnější radu dáváte mladým lékařům?
Říkám medikům, že je nutné si uvědomit a smířit se s tím, že jednou všichni umřeme. Jde o to, abychom ten život prožili smysluplně. Abychom se naučili starat o lidi i na sklonku života a zařídili důstojné umírání. Mám také oblíbené přísloví: Užívej života, je později, než si myslíš.
Nejen oceněními od kraje či města Brna jste se zařadil mezi zdejší výrazné osobnosti. Máte naopak některé i mezi pacienty?
Mám řadu významných brněnských osobností, plno z nich se stalo mými kamarády. Není výjimkou, že k nim docházím domů. Pak mám jednu ženu v mladším věku. Ta má vzácné genetické postižení srdce, ale i přesto bez problémů porodila. Staráme se s celou skupinou lékařů o ni i o její dítě.
Ve volném čase fotíte, co nejraději?
Pokouším se o street fotografii (fotografii ulice – pozn. red.) z cest, s potěšením taky fotím vnuky a vůbec celou rodinu. Někdy se mi to povede, ale nejsem přeborník. Moc se mi líbí práce mého kamaráda Jefa Kratochvila, který bohužel nedávno zemřel, ale jeho krásné fotografie tu budou stále. Nebo Vladimíra Židlického a jeho syna Davida, které považuju za profíky.
Dřív jste také dělal judo.
Ano, judo – jemná cesta. Závodil jsem dost aktivně na gymnáziu a na medicíně. Nebyl jsem moc úspěšný, krom toho, že jsem asi dvakrát vyhrál akademické mistrovství Moravy. Možná to vypadá jako úspěch, ale já jsem šel do polotěžké váhy a tam nás tehdy mnoho nebylo. (směje se) Judo mě naučilo prohrávat.
Pokračujete se sportem?
Co můžete v sedmašedesáti dělat za sport? Chodím týdně do posilovny, dbám na rychlejší chůzi, občas si jedu zalyžovat, to jsem se naučil až v pětatřiceti. Ale ani ta děvčata už bych na svůj lyžařský styl nenachytal. Je to takový důchodcovský styl.
Býval jste silný kuřák. Co vás donutilo přestat?
Pacienti. Začal jsem hodně kouřit po nástupu na kliniku, kvůli stresu. Pacientům jsem tak dlouho radil, že nemají kouřit, až mi jeden z nich na vizitě řekl, že krásně voním spartami. Tehdy jsem hned po vizitě došel do kanceláře, zmačkal jsem krabičku, kterou jsem měl u sebe, a hodil ji do koše. Od té doby nekouřím a stal se ze mě až militantní nekuřák. Abych mohl pacientům nadávat. (směje se)
Nezapálil jste si už vůbec?
No, jen svátečně doutníky nebo dýmku. Kouření je hloupost, ale na druhou stranu se mi nelíbí, jak kuřákům stát zakazuje kouřit v soukromých hospodách. To je, asi jako kdyby přišli do bytu a začali lidem z ledničky vytahovat bůček, protože je škodlivý. Jsem proti kouření, ale stát by do toho měl zasahovat co nejméně.