Múza i dobyvatelka světa taktovek. Kaprálová se narodila před 105 lety

  11:30
Mezi sty nejlepšími dirigenty světa je dnes podle žebříčku serveru Bachtrack osm žen. Nebýt Brňanky Vítězslavy Kaprálové, možná by se tam neobjevila ani jedna. Mladičká, energická a talentovaná Vitka, jak jí její blízcí říkali, si vzala taktovku do ruky jako jedna z prvních žen na světě.

V pátek 24. ledna by Kaprálová oslavila 105. narozeniny. Její život však skončil jen pár měsíců po jejích pětadvacetinách. Přesto se dokázala do hudební historie zapsat jako osobitá skladatelka, která pronikla do světa fraků a motýlků.

Fotogalerie

„Mezi dirigenty je nás žen pramálo. O Kaprálové jsem v začátcích svého studia jen tušila, za minulého režimu se o ní moc nemluvilo. Její hudba je úžasná. Musela to být osobnost s neotřelou povahou,“ sděluje Miriam Němcová, dirigentka Filharmonie Hradec Králové.

To, co Kaprálovou dostalo do uměleckých výšin, byla především její píle. „Nikdy neuvažovala o tom, že by dělala něco jiného než komponování. Šla za svým s umanutostí. Hnala ji potřeba tvořit, měla výjimečný talent a hudbou žila. Její hudba nikdy nenudí,“ shrnuje Karla Hartlová, česká muzikoložka, která žije v Kanadě. 

V roce 1998 založila v Torontu organizaci The Kapralova Society, která shromáždila většinu notových záznamů a podle nich nechala nahrát téměř všechny její skladby. 

„Kaprálová nám zanechala více než čtyři desítky mimořádně hodnotných skladeb, ať už jsou klavírní, komorní, orchestrální či vokální,“ vyjmenovává Hartlová, která v periodiku The Kapralova Society Journal uveřejňuje i její dopisy.

Na festivalu v Londýně se stala kuriozitou i senzací

K hudbě Kaprálovou přivedli rodiče. Otec komponoval a v Brně vedl uměleckou školu v Králově Poli, ve stejném domě rodina žila. Matka zase zpívala a zpěv učila. Vitka začala skládat už od devíti let.

Po studiích na brněnské a pražské konzervatoři, kde si zvolila jednu z nejnáročnějších kombinací oborů – dirigentství a skladbu – vyjela studovat i do Francie. Tam si ji v roce 1938 vyhlédla mezinárodní porota, aby reprezentovala českou hudbu na mezinárodním festivalu v Londýně. 

„Stala se kuriozitou a uznávanou senzací zároveň, protože právě tam před celým světem vystoupila s taktovkou v ruce. Navíc dirigovala skvělý Orchestr BBC hrající její vlastní skladbu Vojenská symfonieta,“ vyzdvihuje Hartlová. 

Možná že k úspěchu pomohlo i spříznění s českým skladatelem Bohuslavem Martinů. „Byl to intenzivní a dlouhotrvající pracovní i milostný vztah,“ podotýká muzikoložka. Martinů byl o téměř 25 let starší než Kaprálová, za což schytávala posměch. 

Dopisy, které si se svým učitelem a milencem vyměňovala, přečetla i brněnská spisovatelka Kateřina Tučková, když psala scénář hry Vitka. V roce 2018 ji uvedlo Divadlo Husa na provázku. 

„Říkali si Písnička a Špalíček. Martinů byl ženatý a v milostném trojúhelníku panovalo tři roky trýznivé napětí. Čekala manželka, milenka i četní nápadníci Kaprálové, nakonec do všeho zasáhla Vitčina smrt,“ líčí Tučková.

Štěstí nenašla ani se synem malíře Muchy

Poměr, který od nadšení učitele z žaččina nadání přerostl v milostný, výbušný i pracovně produktivní vztah, je podle Hartlové asi nemožné od Kaprálové „odpárat“. 

„U nás už asi navždy zůstane jeho milenkou, ale ve světě tento příběh skoro nikdo nezná. A právě díky tomu dokáže plně ocenit a vnímat její hudbu plnou energie, živoucích emocí a originality,“ říká Hartlová.

Vitka se nakonec vdala za Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse. „Mucha byl zvyklý na vysoký životní standard. Kaprálová o něm v dopisech rodičům psala, že je rozmazlený a má hloupé buržoazní způsoby. Byl to floutek,“ přibližuje Tučková.

Podle Hartlové se ke sňatku s ním dirigentka odhodlala jen kvůli tomu, že jí docházely v Paříži peníze. Po okupaci Československa totiž zamrzly její příjmy ze stipendií. „Nakonec to byl on, kdo si ve svých románech její život přibarvil a sám sebe stavěl do lepšího světla,“ míní muzikoložka.

Jejich manželství trvalo krátce, pouhé dva měsíce. Kaprálová totiž 16. června 1940 zemřela, zřejmě na tuberkulózu. A nebyl to ani Mucha, ani Martinů, kdo nakonec její zpopelněné ostatky přivezl zpět do rodného Brna. 

„Její první láskou byl Ota Vach. Právě jeho oslovil Vitčin otec s žádostí o exhumaci a navrácení dceřiných ostatků. Musel ji identifikovat, což bylo bolestné a asi i děsivé zároveň. Pak ji v roce 1946 osobně přivezl rodičům,“ popisuje Hartlová.

Ačkoliv chtěla Kaprálová celý život tvořit díla na vysoké úrovni, poslední měsíce v Paříži už psala i hudbu na zakázku, třeba k filmům, aby se uživila. Své blízké uchvátila intenzitou a vřelostí, s níž svůj život prožívala. 

„A taky nekompromisností, s níž se oddala umělecké práci. Zanechala za sebou nepřehlédnutelnou stopu, která okouzluje a inspiruje dodnes. Moje hra je toho důkazem,“ myslí si Tučková.

Kaprálová je pohřbena v čestném kruhu Ústředního hřbitova v Brně.