Příběhy už jsou barvitější, ale chybí tvorba pro mladé, říká šéfová festivalu seriálů

„Jsou věci, které ne vždy hrají do karet. Ale podle mě je ta akce i každý z nás silný natolik, nakolik se zvládneme s těmi okolnostmi vyrovnat,“ říká Zlatušková. Už osmý ročník festivalu se uskuteční od tohoto úterý do neděle.

Jak finišují přípravy festivalu? Co ještě potřebujete těsně před zahájením zařídit?
V čase těsně před zahájením většiny akcí už v podstatě jedete na té skluzavce po hlavě dolů. Čili nedá se už nic extrémně měnit, takže člověk dolaďuje spíš drobné nedostatky, případně vyřizuje nějaké nenadálé krize. Teď mě zrovna nacházíte v takové zvláštní fázi, kdy mi ráno u doktora naměřili šíleně vysoký tlak, protože právě řeším větší i menší krizové situace, které se vztahují nikoliv k českému, ale slovenskému Killerovi.

Tím se dostáváme k té asi největší letošní festivalové novince, tedy rozšíření Serial Killera do Bratislavy. Jak vypadalo zařizování téhle akce? Na úvod řeknu, že iniciativa vzešla ze slovenské strany. Bohužel jsme se ale v rámci tamních záležitostí a vztahů přimotali mezi kontroverze kolem Slovenské národní galerie, což vedlo k tomu, že jsme se rozhodli festival stáhnout z její budovy. Nově jsme ho přesunuli do konferenčního sálu Hotelu Devín.

V Brně se dá vybudovat sexy festival, říká o Serial Killerovi zakladatelka Zlatušková

O jaké kontroverze se jednalo?
V prvé řadě se jednalo o následky loňského odvolání generální ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé ministryní kultury Šimkovičovou. Počínání nového vedení galerie totiž vyvolává celou řadu konfliktů a protestů. V zásadě jde o projev celkové příšerné politické atmosféry na Slovensku, kterou má v tuto chvíli pod patronátem premiér Fico. A my jsme nechtěli, aby bylo poselství festivalu těmito věcmi přehlušeno.

Jak rychle se musela změna prostoru vyřešit?
Já si zakládám na tom, že pro nás je důležitý cíl, nikoliv konkrétní plán. Tudíž jsme měli od začátku krizové řešení takzvaně v rukávu. Šlo spíše o to učinit rozhodnutí a pak nést případné následky. To je vždycky nejtěžší. Navzdory okolnostem se ale podle mě dá říct, že přípravy jdou hladce.

Ve vztahu k organizačním věcem bych se také zeptal, zda vám podpora festivalu tady v Brně přijde dostatečná? Zvažovali jste někdy Serial Killera přesunout jinam?
V tuto chvíli určitě pociťuju podporu města i kraje. To je něco, čeho si velmi považuju. Samozřejmě jsem velmi vděčná taky ministerstvu kultury, to jsou vlastně tři instituce, bez kterých by to nešlo dělat. Co nás trápí, je nedostatek kvalitních promítacích míst. Těším se, až se brzy zase otevře Scala, protože to jsou vážně pěkné a reprezentativní prostory. A potom pořád doufám ve stavbu nějakých kongresových sálů, jsem velmi zvědavá na Janáčkovo kulturní centrum. Ale festival se stěhovat neplánuje. Brno je fantastické, nádherné město, a přála bych si, aby se podařilo to vymyslet tak, aby se tu po vzoru například Edinburghu mohlo konat třeba víc takových větších festivalů zároveň.

29 fotografií

Co se pro vás za těch sedm let existence festivalu ve vztahu k jeho pořádání nejvíce změnilo?
To, že nyní řešíme začátky na Slovensku, které jsou taky velmi důležité, mě nutí vzpomenout si na začátky v Brně. Start festivalu Serial Killer byl velice těžký. Měla jsem pocit, že před námi leží problémy, které nepřekročíme. Bylo to zahajování něčeho nového, co tady vůbec nemělo tradici. Pro spoustu lidí ani nedávalo smysl, proč v Brně organizovat televizní akci mezinárodního formátu. Proto mě moc těší důvěra, kterou jsme si získali nejen od českého, ale i mezinárodního televizního průmyslu. Kromě jiného jsem pak byla poctěna tím, že jsem byla vybrána do prestižního amerického stipendia, díky čemuž jsem mohla začít komunikovat s tamními studii a televizemi. A tahle důvěryhodnost je asi tím, co se podle mě nejvíc změnilo.

Jak se proměnily vztahy mezi vysílacími společnostmi ve Spojených státech a zahraničím po nástupu nové prezidentské administrativy? Ptám se proto, že vidíme změny v americkém domácím televizním průmyslu ve vztahu k politice, třeba zrušení The Late Night Show Stephena Colberta.
Co jsem viděla už dřív a co vidím stále, je jejich zájem vůči našemu regionu. Co se podle mého názoru ale proměnilo, a na co jsme my ve střední a východní Evropě velmi citliví, je strach mluvit. Velké televizní společnosti nechtějí nic komentovat, k ničemu se nechtějí vyjadřovat. Dle mých informací uvnitř nich panuje obava z toho, co by mohlo následovat. A v takové situaci už je podle mě třeba zbystřit a položit si otázku, jestli ještě stojíme před problémem, anebo už jsme po kolena v něm.

Pojďme k nadcházejícímu osmému ročníku festivalu. V čem bude specifický?
Mám velkou radost, že se jednoznačně potvrzuje trend velmi rychle se zvyšující kvality tuzemské produkce. A že ačkoliv ze začátku název Serial Killer vycházel z nadsázky, že v hlavní roli českých seriálů je vždycky vrah, tak tady letos máme z české seriálové tvorby témata, která jsou velmi různorodá. Příběhy jsou barvitější a bohatší, už zdaleka nejde jen o ty tradiční detektivky. A co může tuhle pestrost ukazovat víc než to, že letošní ročník zahajujeme Gertou Schnirch, nebo že máme v hlavní soutěži i „černočernou“ komedii o korupci v českém fotbale v nultých letech Štěstíčku naproti. Dalším důležitým momentem je pro mě určitě to, že máme v soutěži seriál Breslau, první originální počin z produkce Disney+ ze střední a východní Evropy.

Je i přes narůstající rozmanitost české seriálové tvorby nějaký žánr či téma, které vám osobně stále chybí?
Kolik času máte? (směje se) Myslím si, že je tu jedna věc, ve které zatím zdaleka nedosahujeme výsledků souměřitelných se západoevropskými trhy, ať už německým, britským nebo skandinávským. Tou jsou „young adult“ seriály, tedy tvorba od mladých pro mladé. Bylo tady pár „vlaštovek,“ které jste v podstatě mohli všechny bez výjimky vidět na Serial Killerovi, jako například seriály České televize TBH a Pět let. Z takového toho čistokrevného young adult obsahu pro mladé publikum jsou tady ale velké obavy, bohužel často spojené s přirozenou nedůvěrou systému vůči mladým tvůrcům. Což pak ubližuje autentičnosti, protože proč by měl třeba třicetiletý producent řešit témata, která jsou vlastní patnáctiletým nebo osmnáctiletým lidem.

A jak to u nás vypadá s vývojem žánrů, jejichž tvorba je náročná především ekonomicky, například horor nebo sci-fi?
To se všechno naprosto mění s příchodem virtuální produkce a LED volume walls, takových velkých speciálních obrazovek. Když máte dostatečně velký a dobře vybavený ateliér a máte umělou inteligenci, která je schopná vám připravit správné obrazové podklady, tak můžete tímto způsobem vytvořit plnohodnotné prostředí, jakékoliv potřebujete. Aktuálně se situace u nás vyvíjí tak, že tady začínají vznikat velká studia disponující potřebnou technologií. A za takových okolností i ty žánrové věci dostanou zelenou.

Když od nedostatkových žánrů přejdu k těm, které jsou u nás zastoupeny hojně, vrátil bych se ke kriminálkám. Jak se stavíte k časté veřejné debatě, zda by se měla Česká televize jako veřejnoprávní médium tomuto typu obsahu věnovat?
Musím říct, že mě vlastně nikdy nenapadlo, že by neměla Česká televize točit kriminální seriály. Spíš mě v minulosti napadalo, proč Česká televize točí právě ten konkrétní seriál, když je vidět, že už ten původní scénář pravděpodobně nebyl bůhvíjak kvalitní. To jsou podle mě dvě různé věci. Když se bavíme o formátech nebo žánrech, tak já jsem velmi dalece od toho říkat, že něco je špatně a něco je dobře. Kupříkladu máte třeba strašně špatné, odfláknuté telenovely, natočené někde v papírový krabici. Občas v minulosti, když jsem náhodně něco zapnula, tak jsem se až divila. Myslím samozřejmě tituly typu Premiér od pana Soukupa na Barrandově. To už bych řekla, že přepadlo do jakéhosi úchylného zlatého fondu. Ale pak můžete mít telenovely, který jsou opravdu skvělé, i když jsou pořád vlastně tím spotřebním rychloobrátkovým zbožím. Jejich tvůrci se totiž zamýšlí nad tím, jaká témata tam řeší, a kameramani se zvukaři vědí, jak snímat prostor a jak zvučit.

Co bylo před Studnou? Serial Killer oživí slavný případ majora Zemana

Od seriálů bych se na chvíli stočil ke společnostem, které za nimi stojí. Jak vypadá komunikace s televizemi a streamovacími platformami ohledně uvedení seriálů z jejich produkce na festivalu?
To je asi více otázka na kolegy z našeho programového oddělení. V principu jde ale stejně jako v každém jiném oboru o budování vzájemných vztahů a důvěry, a také předvedení toho, že je Brno tím místem, které mohou zvažovat jako prostor pro svoji světovou premiéru. Jsme rádi, že ač jsme mezi ostatními stále poměrně mladým festivalem, tak za námi vysílatelé často chodí s návrhy toho nejlepšího, co mají. Zároveň se vždy snažíme, aby se uvedení povedlo co nejlépe a tvůrci i vysílatelé byli spokojeni.

Stalo se už někdy, že se vám nepodařilo pro festival získat nějaký počin, o který jste velmi stáli?
Samozřejmě se to stává. Musíme brát v potaz, že konkurujeme opravdu velkým hráčům. Na podzim se koná velký televizní trh v Cannes. Do toho je tady pravidlo, podobně jako u filmových festivalů, že jak už ta věc někde odpremiéruje, tak už potom třeba pro velkou světovou akci to může být mínus. Pro ty opravdu velké světové společnosti pak kino premiéry v podstatě nejsou priorita, anebo si je dokonce vůbec nepřejí. Stává se to v minimu případů věcí, o které máme zájem, ale děje se to. Pro mě je to zvláštní, protože co může být víc než sledovat komedii s lidmi, který se smějí v jednom sále spolu s vámi, anebo horor s lidmi, kteří se v jednom sále s vámi bojí. Navíc na plátně, kterému stále ještě nemůže konkurovat ani to nejlepší domácí kino.

Odmítáte naopak nabídky na uvedení některých děl?
Ano. My od začátku stavíme na tom, že máme aktivní dramaturgii, která aktivně vyhledává a rešeršuje. Neděláme takové to klasické „přihlaste se a my uvidíme, co vybereme.“ Jako příklad uvedu jednu srbskou společnost, která nám začala nabízet nějakou mišmaš detektivku o upírech. A my jsme si říkali, že to úplně není něco, co bychom chtěli posouvat dál v rámci exportu z našeho regionu. Díky těmhle upírům jsme si ale všimli toho, že ta televize natáčí seriál The Family o posledních dnech bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče na svobodě. Fantastické drama. Akorát ta srbská společnost byla velmi překvapená, že my tuhle věc žádáme, proč nechceme ty upíry a všechno možné. No a tenhle titul potom na festivalu vyhrál.

Pro váš festival jsou důležité i návštěvy zahraničních hostů. Jak s nimi jednáte o jejich účasti?
Taková komunikace je skutečně celoroční snaha. Až jednou budeme etablovaní jako velký festival, tak si budeme moct dovolit nabízet i honoráře za účast, což je takový v zásadě festivalový standard. V tuto chvíli ovšem musíme sázet především na to, že jsme těm hostům z nějakého důvodu sympatičtí a že budou chtít přijet.

Festival přinese do Brna finské seriály, jejich diváci ocení černý humor

Jak jste k příjezdu na letošní ročník přesvědčili Mike Reisse, dlouholetého producenta a scenáristu Simpsonových?
Zrovna komunikace s ním byla výborná. Byl opravdu velmi milý. Na maily reaguje v podstatě v řádu hodin, takže tam nebyl žádný velký problém. Jeho první reakce, když jsme ho oslovili, byla „it looks like fun“ (vypadá to zábavně).

Máte nějakého hosta, o jehož účast byste stála, ale zatím to nedopadlo? Měla jsem Davida Lynche. Ale k tomu už nedojde. Z čehož jsem strašně smutná, protože jsem si naprosto jistá, že by náš festival splňoval to, co on preferoval. Lynch nejezdil na ty velké přehlídky a dokonce odmítal i různé čestné doktoráty. Ale když ho pozvali například na malý studentský festival v polské Lodži, tak se mu tam zalíbilo.

Ve festivalovém programu jsem si všiml projekcí dvou Lynchových děl, pilotního filmu k jeho kultovnímu seriálu Městečko Twin Peaks a bizarní variace na sitcomy Rabbits. Jaký máte k dílu tohoto autora vztah?
Já Davida Lynche, a pak taky Larse von Triera, považuju za lidi, kteří úplně přeformátovali uvažování o televizi a přiblížili k sobě dva nesmiřitelné světy. Ten televizní a ten artový. Navíc vnímám, že i estetiku Serial Killera, ty naše červené samety, inspiroval do určité míry právě Lynch. A musím říct, že jsem měla velkou radost, že dramaturgyně Táňa Zabloudilová zařadila Rabbits do letošního programu.

Pozorujete v současné tvorbě nějakým způsobem jeho vliv?
Určitě inspiruje některé dnešní tvůrce tou svou touhou dělat věci jinak, bláznivě.

Kdybyste měla na závěr doporučit z aktuální nabídky nějaký seriál napříč mezinárodním, žánrovým a tematickým spektrem, který byste vybrala?
Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, protože normálně nesleduju doktorské seriály, ale teď, když se podíváte, co vyhrálo ocenění, tak to tam je. The Pitt, v češtině Urgent. Upřímně jsem byla sama sebou až zaskočená, jak jsem tenhle seriál zhltla a jak moc mě nadchl. Myslím, že je to právem jeden z letošních hitů. A pro pobavení bych pak doporučila dalšího vítěze ceny Emmy, komediální seriál Studio od Apple TV.