Jak se v Česku pije alkohol?
Pije se nadměrně, žádný z regionů nevyčnívá. Statistiky mluví o jedenácti litrech čistého alkoholu na hlavu ročně. Tedy i s miminky a starci. Je to obrovská spotřeba.
Kolik máme alkoholiků?
Odhadem je v celé republice asi 300 tisíc závislých lidí. Ovšem je to podhodnocené číslo, započítávají se pouze ti, kteří už mají naordinované odvykací léčby. Pak jsou ještě problémoví pijáci, kteří s alkoholem mají nějaké dílčí problémy. Je to třeba podnikatel, co pije pár dní nadměrně a kvůli tomu nestihne dokončit zakázky. Nebo se opije a něco provede. Předrevoluční slovenský průzkum tvrdil, že až 40 procent Slováků pije problémově. U nás to bude zřejmě o trošku nižší.
Podle dat z vládního portálu alkohol-skodi.cz pije rizikově 1,5 milionu Čechů. Půl milionu z nich pije tak, že škodí svému psychickému i fyzickému zdraví. V důsledku pití alkoholu zemře ročně asi 6,5 tisíce lidí.
Myslím, že to sedí. Světová zdravotnická organizace uvádí jako bezpečné pití do asi jednoho malého piva denně nebo 1,5 decilitru vína či jednoho malého frťana. Tak se můžeme zamyslet, jak to každý z nás má.
Budete se zamýšlet i vy? Nebo vás celoživotní práce s alkoholiky od pití odradila?
Neodradila, já mám doma vinotéku. (úsměv) Sklep bylo to jediné, co z rodného domu mé maminky po výbuchu bomby v roce 1945 zůstalo. A dochoval se s krásnými klenutými stropy. Mám tam i klávesy, na které hraju, když za mnou přijdou hosté. Odpor k alkoholu jsem si rozhodně nevypěstoval. Svou skleničku si ve sklepě dám, pandemie nepandemie.
Neuvažoval jste o tom, že byste abstinoval?
To vždycky záleží na postoji člověka. Jeden kolega říkal, že abstinuje proto, že mu za to jeho pacienti stojí. Já to vidím tak, že když se z abstinence udělá cíl, není to dobré. Pacienti i veřejnost to berou s nedůvěrou. Vždycky říkám, že alkoholik nemá kontrolu nad svým pitím, a proto ho nutíme k abstinenci. Jenomže lepší je tomu říkat bezalkoholní dieta. Je to jako když cukrovkář nemůže jíst dorty. Žádný životní cíl ani přesvědčení v tom není. Je to lékařské opatření.
Máte tedy za to, že když abstinence nebude vaším osobním životním cílem, budete pacientům bližší?
Ano, přesně tak.
Mluvíte svým blízkým do toho, jak a co mají pít?
Ne, to je věc každého člověka. Pokud bude mít problémy a přijde za mnou, samozřejmě rád pomůžu.
Jiří Pokora zasvětil kariéru návykovým nemocem. Je soudním znalcem v oboru psychiatrie a jako primář protialkoholního oddělení působí v Brně více než 20 let.
Jak vnímáte přípitky na rodinných oslavách, kterých se účastní i nezletilí?
Je to velký problém. Než se dospělý člověk propije do třetího, kritického, stadia, trvá to 15 až 20 let. Když někdo začne pít v patnácti letech, může být už po dvou letech závislý tak, jako dospělý po dvaceti letech pití. Sám mám máslo na hlavě. Mám totiž příbuzné v Čejči, kteří mají vinohrad, kde jsem odmala pomáhal. Koštýř jsem dokázal natáhnout ve dvanácti a taky poznal Neuburk od Vlašáku. Měl jsem ale štěstí, že jsem to přežil ve zdraví. Každému to tak nevyjde.
Nejvíc alkoholiků v zemi žije na jižní Moravě. Vínem to ale prý není |
Jsou Jihomoravané, třeba kvůli vinařům, specifičtí ve svém pití proti zbytku republiky?
Řekl bych, že se u nás pije kulturně. Když jsem byl na slavnosti ve vinařství, mezi pětistovkou lidí byl jediný opilý. A to si spořádaně lehl pod stůl a nikoho neotravoval. Ráno nebyl v celém areálu ani jeden papírek. Taky se liší typ závislosti.
Jak?
Závislé můžeme rozdělit do dvou kategorií. Gama-alkoholici jsou pijáci tvrdého alkoholu a piva. Tak se pije ve Velké Británii, na severu a západě Evropy a taky ve většině Česka. To jsou takoví lidé, kteří vydrží abstinovat, když vidí, že je zle. Ale jakmile začnou pít, tak se neudrží nebo pijí v tahu několik dní. Nedokážou to zarazit. To jsou z většiny naši pacienti.
To ale na vinaře moc nesedí. Spadají v kritickém stavu do té druhé kategorie?
Ano. Delta-alkoholik je příznačný pro jihoevropské země. Jsou to hlavně pijáci vína. A takhle se pije taky tady u nás, na jižní Moravě. Vinař, který pořád stáčí a ochutnává, zajde okoštovat k sousedovi… Ono to na první pohled nevypadá nebezpečně. Takoví lidé nedělají ostudu, neopíjí se a starají se o rodinu. Ovšem své následky na zdraví má takové pití taky.
Kdo má k alkoholismu blíž, lidé z vesnice nebo z města?
U nás v léčebně máme nejvíce lidí z Brna, i když sem přijíždějí i třeba z Děčína. Vždy záleží, za jakých podmínek se k pití člověk dostane. Nehraje roli, jestli je skladník nebo podnikatel. Neuchrání vás ani intelekt, ani postavení.
Pití pod kontrolou. Brno jako první v republice zřídí mokré centrum |
A je rozdíl mezi tím, jak pijí muži a ženy?
Ženy daleko častěji pijí samy doma. Častěji to také kombinují s prášky. A muži zase více popíjejí v hospodách s kamarády, přidávají se k ostatním. Ženu k pití doženou životní události, třeba úmrtí v rodině, rozchod a také syndrom prázdného hnízda, když děti odejdou z domu. A zpravidla se k tomu přidává ještě jiná psychická porucha. Začínají pít později ve svém životě, ale následky se projevují mnohem dříve. Muž začne pít kolem osmnáctého roku, oba se na léčbu dostanou kolem čtyřicítky.
Máme za sebou náročný rok, téměř celý spjatý s pandemií koronaviru. Různé průzkumy tvrdí, se zvýšil počet lidí s depresemi, úzkostmi a také těch, kteří problémy řešili alkoholem.
Problémy, které u lidí nastávají, nesouvisí ani tak s koronavirem, ale s tím, že jim chybí duchovní, spirituální princip života. Dnes to není o náboženství nebo víře, ale o konzumu. A to říkám jako ateista.
Co je pro vás naplněním tohoto duchovního principu?
Může to být svaté přijímání, zpověď. Jde třeba i o změnu pohledu. Neptejme se, co můžeme ještě od života čekat, ale na to, co mu my můžeme nabídnout. Pro mě jsou naplněním pacienti. Člověka potěší a povzbudí, když na výletě náhodou potká někoho, kdo se k němu hlásí a vesele oznamuje, že už patnáct let nepije. To je pro mě to „svaté přijímání“, které mě udržuje.