Jak to chodí ve mlýně. Vybavení mu zůstalo, protože byl válečnou rezervou

  13:12
V Jarošově mlýně ve Veverské Bítýšce u Brněnské přehrady je klid. Poslední mouka se tady umlela před dvaceti lety, kdy se zastavila nikoli mlýnská kola, ale dvě turbíny, které mlýn na Bílém potoce poháněly. Ticho přeruší až návštěvníci, kteří se přijdou do muzea dozvědět zajímavosti o řemesle.

Jarošův mlýn ve Veverské Bítýšce vlastní Karel Zatloukal s dcerou Editou, kteří tady návštěvníky i provázejí. Její dcera je už pátou generací v mlynářské rodině. Na snímku stojí před válcovými stolicemi na mletí obilí. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

„Mlýn postavila moje prababička s pradědečkem Blanka a Maxmilián Jarošovi. Oba pocházeli ze starých mlynářských rodů a měli mlýn nedaleko odsud uprostřed lesů. Ten byl ovšem především v zimě těžko přístupný, proto se v roce 1937 rozhodli přijít do Bítýšky,“ začíná vyprávění Edita Zatloukalová, která ve mlýně spolu se svým tatínkem Karlem Zatloukalem provází.

V dalším dílu letního seriálu MF DNES Průzkumník jižní Moravy, který mimo jiné přibližuje méně známé památky, zvou na prohlídku muzea mlynářského řemesla ve Veverské Bítýšce.

Mlýn, jenž je od roku 2002 kulturní památkou, ale i dnes by byl schopný provozu, je unikátní jednak tím, že se v něm uchovalo původní vybavení z roku 1938, a také že v něm zájemce provedou právě ti, kteří k němu mají vztah a pamatují si ho za provozu.

„Jsme odtud ze mlýna. Já tady pracoval, nemuseli jsme se jako průvodci na zámku učit texty, provoz mlýna jsme zažili,“ líčí Karel Zatloukal, jehož žena byla vnučkou zakladatelů.

„Moje žena, rozená Jarošová, i já jsme se vyučili mlynářskému řemeslu. Před svatbou se smála, že si budu muset vzít její jméno, abych byl taky Jaroš. Nakonec jsem si nechal svoje,“ vzpomíná.

Budova mlýna byla tehdy postavena během půl roku a pardubická firma Josefa Prokopa synové nainstalovala za pouhých šest týdnů veškeré mlýnské vybavení. Mouku začal mlít na podzim 1938. Začátky však nebyly příliš veselé, jelikož brzy začala druhá světová válka, během níž bylo mletí omezené a gestapo chodilo na kontroly, jestli mlynáři nemelou načerno.

Desetitunová várka se mlela tři dny

Při prohlídce si návštěvníci mlýn projdou od násypek – do jedné přijde pšenice a do druhé žito, což se nesmělo splést, protože polovina mlýna byla pšeničná a druhá žitná – až po střechu. Podívají se tak na místa, kam je za provozu z hygienických a bezpečnostních důvodů vstup přísně zakázán.

Průzkumník jižní Moravy

Při vystoupání po dřevěných schodech do patra oči návštěvníků na první pohled zaujmou čtyři velké mlecí stroje.

„Jsou to válcové stolice. Vevnitř se točí dva rýhované válce a melou obilí, které čeká v zásobníku nad nimi. Mlynář u nich samozřejmě nemohl stát a čekat, až obilí dojde. Proto to hlídal pomocník, a když obilí došlo, začal zvonit na zvonek,“ vysvětluje Zatloukalová a se svojí malou dcerou vše názorně předvádějí.

Rozezní se zvonek, který je slyšet odkudkoli ze mlýna. Mlynář musel přijít a přehodit páku stroje na druhou stranu, pak se začalo sypat rozemleté zrno a mlelo se najemno. Takto to musel udělat šestnáctkrát v jedné dávce. Ta čítala deset tun, které trvalo semlet tři dny a pracovali na tom nonstop čtyři lidé.

Přehodit páku stroje mohl jen mlynář. „Protože ten ručí za kvalitu mouky. Když mlynář Maxmilián Jaroš ležel po úrazu, donesli ho sem, aby to zkontroloval,“ podotýká Zatloukal. Válcové stolice kromě mletí zvoní ještě při jedné situaci, a to když zemře mlynář nebo mlynářka. To se pustí celý mlýn naprázdno, aby se se svým pánem také rozloučil.

Rodině se mlýn vrátil po revoluci

Že se ve mlýně zachovalo původní vybavení ze 30. let, je i díky tomu, že byl prohlášen za takzvanou válečnou rezervu.

„To znamenalo, že pro případ války musí zůstat funkční pro mletí pro lidi. To ho v době znárodnění ochránilo před tím, že se stroje neodvezly do šrotu nebo že tady nezačali míchat krmiva pro zvířata,“ vysvětluje Zatloukalová, která do mlýna jako dítě jezdila na prázdniny.

„Pomáhala jsem zametat prach. Prášek byla nejdůležitější funkce, protože prachu tady bylo všude plno,“ směje se. Sama pracuje ve finančnictví a provázení má jako koníček.

Právě znárodnění mlýna bylo pro rodinu Jarošových složitým obdobím. Komunisté jim ho sebrali, oni tady nemohli pracovat. „Rodině se vrátil po revoluci, čehož se dožila i moje prababička, zakladatelka mlýna, a měla z toho obrovskou radost. Její syn, můj dědeček, tady pak mlel mouku až do roku 2000,“ prozrazuje průvodkyně.

Tehdy začalo z hygienických důvodů vadit, že obilí přichází do kontaktu se dřevem, a mlynáři stáli před zásadním rozhodnutím. Buď některé stroje vytrhat a nahradit je nerezovými, nebo provoz ukončit. Rozhodli se vybavení zachovat a ve mlýně otevřít muzeum.

Praktické informace

  • Jak se na místo dostat: Kdo se na výlet do mlýna vydá autem, může zaparkovat na dvoře před ním. Z brněnské Bystrce do Veverské Bítýšky jezdí autobusová linka 303, z Kuřimi jezdí autobusová linka 312. Výlet je možné spojit s návštěvou nedalekého hradu Veveří a doplout sem parníkem po Brněnské přehradě.
  • Kdy je otevřeno: Muzeum mlynářského řemesla je o prázdninách otevřené denně kromě pondělí od 9 do 19 hodin. Dospělí za hodinovou prohlídku zaplatí sto korun, děti 60. Pro větší skupiny je doporučeno objednat se dopředu. Po prázdninách bude otevřeno o víkendech, přes zimu je zavřeno. Více informací na www.jarosuvmlyn.cz.
  • Další zajímavosti: Kromě celého procesu mletí mouky se návštěvníci dozvědí i mnoho dalších zajímavostí. Třeba jak se dříve skladoval chleba, proč se grahamová mouka jmenuje podle amerického kazatele, že pytel mouky ve 30. letech vážil dokonce 85 kilo nebo jak ve mlýně bojovali se škůdci.