Do dějin Brna se i on zapsal dost zásadním způsobem. Moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský město sice zveličil, ale zároveň také výrazně zadlužil.
„Na konci 14. století tak v podstatě zbankrotovalo. Radní si museli půjčovat u vídeňských Židů, protože v Brně už nebyl nikdo, kdo by jim peníze poskytl,“ popisuje stav městské pokladny po éře bratra Karla IV. historik z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Tomáš Borovský.
Jan Jindřich se narodil roku 1322 jako páté dítě Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Už v osmi letech se oženil s dvanáctiletou korutanskou dědičkou Markétou, které se nejspíš až po smrti začalo říkat Pyskatá. „Dnes je přívlastek chápan spíše negativně, ale podle toho, co psali kronikáři, to byla krásná žena,“ odhaluje Borovský.
Každopádně mocenské spory o území mezi Lucemburky, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy vyvrcholily skandálem, který ve finále předurčil osud spojený s Brnem. Markéta totiž Jana Jindřicha prohlásila za impotentního, a když jednoho dne vyrazil na lov, zavřela před ním brány hradu. Impotence byla tehdy legitimním důvodem pro rozvod, a tak jejímu muži nezbývalo nic jiného než se vrátit do Prahy za svým bratrem Karlem IV.
Oba sourozenci mezi sebou měli dobré vztahy, Jan Jindřich byl ke Karlovi naprosto loajální.
„V Praze pobýval od začátku 40. let, ale moravským markrabětem se stal až v roce 1349. Domníváme se, že k tomu kroku měl Karel několik důvodů. Předně chtěl jako český král přesně vymezit postavení Moravy,“ popisuje Borovský.
Teprve poté, co listinou z roku 1348 Karel IV. rozhodl, že je moravský markrabě leníkem českého krále, se Jan Jindřich přesunul do Brna.
Ze Špilberku rozprášil radu
Markrabě a jeho nová žena Markéta Opavská se usadili na hradě Špilberk. Hned na začátku se brněnský vládce musel vypořádat s následky morové epidemie, zastaveným majetkem po otci a takzvaným starým patriciátem, kdy hrstka bohatých měšťanských rodů vládla celému městu.
„Obsazovali většinu míst v městské radě. Měli velké příjmy z dálkového obchodu a dlužníci jim hradili takzvané věčné platy,“ vypráví Borovský. Věčné, protože když si od nich někdo půjčil třeba deset hřiven grošů, tedy 600 mincí, musel jim až do smrti každý rok splácet jednu hřivnu. Jan Jindřich jejich vysoké postavení ukončil svérázně - jednou je prostě nejmenoval do městské rady.
Stejně jako Karel IV. v Čechách začal Jan Jindřich na Moravě vykupovat zastavená panství, hrady a města, o něž přišel jejich otec. „Uvědomoval si, že síla markraběte není odvislá jen od nějakého charismatu, ale také od toho, jaké má příjmy a jak velké drží území. Proto byla na konci jeho života markraběcí doména v průběhu 14. a 15. století největší. Čítala několik desítek hradů, měst a poměrně velké množství vesnic,“ líčí historik.
Z blátivého oppida velkoměstem. O existenci Brna se poprvé psalo před 930 lety |
Je proto nasnadě, že Brno se za jeho vlády stalo centrem života velké části Moravy. V té době významně narůstá počet šlechtických budov, ideální ukázkou je Dům pánů z Kunštátu v Dominikánské ulici.
„Šlechtici se do města stěhovali právě proto, že se objevovali v nějakých funkcích na dvoře Jana Jindřicha, nebo mu zkrátka chtěli být nablízku,“ podotýká Borovský. Mít dobré vztahy s markrabětem bylo totiž výhodné z mnoha důvodů, například rozhodoval o udělení takzvané odúmrti. Když vymřel rod, majetek připadl markraběti a on jej mohl předat jinému šlechtickému rodu.
Každopádně Brno nebobtnalo jen díky zámožným rodům, ale do města se stěhovali i představitelé klášterů a lidé z okolních vesnic. Počet obyvatel tak dosáhl svého středověkého maxima, žilo zde asi osm tisíc lidí. A město se pyšnilo i vyspělou správní kulturou. „Ještě z doby před nástupem Jana Jindřicha pochází slavná právní kniha písaře Jana, což je unikátní zachycení brněnského práva,“ připomíná Borovský.
Jan Jindřich pak přikázal městům z větší části jižní Moravy, aby se v případě, kdy se radní nezvládnou rozhodnout, obrátili o právní naučení do Brna. Soudní místo se nacházelo na radnici. „Dost často se lidé soudili kvůli malichernostem. Třeba proto, že někdo někomu půjčil sud na zelí a ten mu ho nevrátil,“ usmívá se nad tehdejšími „zločiny“ Borovský.
Zadlužení a nešikovná závěť
Zatímco se v českých městech vybíralo v rozmezí šest až dvanáct tisíc grošů, v Brně to bylo 36 tisíc grošů. Peníze se odváděly jako pravidelný roční plat markraběti.
„Pak ještě museli markraběti a markraběnce věnovat dárky na Nový rok nebo když se jim narodilo dítě. Navíc vládce mohl vypsat sbírku ve výši jeden a půl obvyklé částky, případně několikrát za rok,“ popisuje historik s tím, že syn Jana Jindřicha Jošt ji například v roce 1389 vypsal dokonce třikrát.
Všechny tyto faktory podstatně zatěžovaly městskou pokladnu. Proč museli Brňané platit tak moc? „Z příjmů měst, která nebyla zpravidla v zástavě, Jan Jindřich vyplácel hrady a další majetek, který ztratil jeho otec. Občas si od něj půjčil také Karel IV., jehož politika byla velice nákladná,“ vysvětluje Borovský hlavní příčiny již zmiňovaného brněnského bankrotu.
Jan Jindřich zemřel 12. listopadu roku 1375, po jeho smrti se „správcem Moravy“ stal Jošt. „Jan Jindřich celkem nešikovně sepsal svou poslední vůli. Napsal jich postupně několik, protože se potýkal s tím, že měl tři legitimní syny, které potřeboval zajistit. Mladší Prokop dostal významné majetky a také se mohl titulovat jako moravský markrabě,“ upozorňuje Borovský.
Jošt i Prokop byli tak ambiciózní, že to vedlo k divokému období markraběcích válek. A nebyli jedinými Lucemburky, kteří proti sobě pozvedli zbraně. V tu dobu o moc v českých zemích bojovali i synové Karla IV.
